Hutně toto přesvědčení zformulovali Adam Drda a Petr Dudek v knize "Kdo ve stínu čeká na moc". Tam můžeme číst následující věty: "Husákovská zábava byla jedním ze symbolů socialistické společnosti a současně produktem policejního státu, který ji formoval a určoval jí hranice. Značné části české veřejnosti je normalizační minulost a režimní úloha pop-zpěváků a herců lhostejná... Podobně dnešním divákům starých seriálů není proti srsti, že sledují pokleslé produkty pokřivené doby."

Jsem přesvědčen, že podobná démonizace komunismu našemu vyrovnání se s minulostí nikterak nepřispívá. (Tím nechci snižovat kvalitu citovaného díla.) Umělci měli své mantinely, ale populární díla nebyla primárně politická. Podle některých dnešních kritiků byla ona díla tím nebezpečnější, protože vytvářela zdání normality v nenormálním světě. Zbývá jen ironicky dodat: "Zatímco americké televizní seriály nám v dnešním normálním světě vypráví lidsky hodnotná poselství."

Někdy kolem roku 1993 jsem zaslechl rozhovor dvou železničářů nad zásilkou filmů pro místní vesnické kino. Jeden druhému žertem říkal: "Už aby se to tady obrátilo a viděli jsme zase nějaký sovětský filmy. V těch byla alespoň občas vidět práce. V těch americkejch se akorát střílí."

Je skutečně potřeba nechat se znepokojovat tím, že si lidé připomínají atmosféru doby, z níž třeba mají hezké osobní vzpomínky? Je tak nebezpečné, že si lidé rádi připomenou staré seriály? Jsou tyto seriály po umělecké či lidské úrovni skutečně tak pokleslé - např. ve srovnání s americkými seriály, které naše televize promítaly v devadesátých letech? Na tvrzení zmíněného železničáře také něco je. Že by byla určitá idealizace (manuální) práce tak ideologicky škodlivá, se mi nezdá. Reklama nám předvádí "rodinné štěstí ze skvělého nákupu" každý den a málokdo se nad tím pozastaví.

Ve skutečnosti se není potřeba obávat toho, že bychom komunismus nedokázali dostatečně odsoudit. Jako bývalý učitel na gymnáziu vím, že dnešní studenti odsuzují komunismus mnohem radikálněji a přímočařeji než příslušníci střední a starší generace. Mnoho lidí starých i mladých však odsuzuje na komunismu především to, že jim samým nebo té předchozí generaci nedopřával bezbřehý konzum: "Nebyly banány, pomeranče, toaletní papír." Mnozí lidé to říkají s takovou dikcí jako by právě vyslovovali: "To byly přece strašné zločiny proti lidskosti." To, že na světě žije dnes řada lidí, kteří nemají toaletní papír po celý život, aniž by to považovali za politický útlak, nebo že za komunismu existovaly zinscenované soudní procesy a koncetrační tábory, to už je mimo zorné pole těchto prostých antikomunistů.

Při vyrovnání se s minulostí nejde o to komunismus pořádně odsoudit, ale také o to, co na něm odsuzujeme. Odsuzovat písně Michala Davida, Gotta a Vondráčkové či nedostatky v životní úrovni (ta byla v průměru výrazně vyšší než za první republiky, ač samozřejmě vydatně kulhala za západními sousedy) mi připadá směšné. Jediný skutečný důvod, proč bychom se měli od komunismu distancovat, je důvod morální. Neměli bychom například zapomenout na to, s jakou krutostí naložili čeští komunisté s příslušníky protinacistického odboje. Komunistický teror v Československu byl v padesátých letech největší ve středí Evropě. Paradoxní na tom je, že komunisté se zde dostali k moci polodemokratickou cestou a v předválečné republice nebyli narozdíl od svých polských, německých, maďarských či jugoslávských kolegů vystaveni pronásledování.

Místopředseda KSČM Václav Exner prohlásil v roce 2005 v Českém rozhlase, že činnost Milady Horákové byla dle tehdejších měřítek (rok 1950) protistátní a dnes by mohla být klasifikována jako spojení s cizí mocností. Absurdní na tom je, že "spojení s cizí mocností" proti vlastnímu národu v té době předváděli především komunisté. Bezmezná loajalita vůči Moskvě a bezohledný teror vůči vlastnímu obyvatelstvu je charakteristickým rysem jejich politiky. Tvrdí-li komunisté, že jim jde o sociální spravedlnost, je to stejné, jako když Hitler tvrdil, že mu jde o národnostní spravedlnost. Spravedlností pro ně byla likvidace nežádoucích skupin obyvatelstva. Lze-li u některých komunistický stran přece jen uznat, že vykonaly ve své zemi určité pozitivní dílo, pak to rozhodně neplatí o komunistech československých.

Je dobré si nezastírat, že KSČM je nereformovaná komunistická strana. Z projevů jejich čelních představitelů je to patrné. Komunisté prošli za dobu své existence třemi velkými stranickými zvraty (1929, 1969 a 1990) a ve všech třech případech zvítězili pravověrní dogmatici, zatímco umírnění a reformní komunisté stranu opustili. KSČ navíc již od třicátých let začala ve své taktice programově používat lži, neboť jejich skutečné cíle nezlákaly víc než 10 % voličů. Tvrdí-li dnešní komunisté, že podporují demokratický systém se sociálními jistotami, je dobré si připomenout slova Klementa Gottwalda (tuším z roku 1948) o tom, že kolchozy se u nás zavádět nebudou a kdo tvrdí opak, tak lže.

Snažme se vidět komunisty, jací jsou. Nemusíme je ale démonizovat natolik, abychom se báli populární hudby z normalizačního období. Bylo by naopak dobré jim vzít některá jejich témata. Komunisté by určitě rádi měli monopol na oslavu lidské práce, bylo by však nešťastné jim ho přenechat. Osobně by mi třeba vůbec nevadilo, kdyby se v televizních zprávách místo dopravních nehod a "roztomilých zvířátek" objevily občas obrázky z práce našich dělníků, zemědělců či vědců.

Svým způsobem je ideologický odpor části mladší generace proti normalizační kultuře pochopitelný. Starší ji mají spojenou spíše s hezkými chvilkami svého soukromého života. Pro ty, co toto období již nezažili, bude normalizační kultura stále více asociovat a symbolizovat komunistické zločiny. Na druhou stranu ovšem, poslouchám-li některé dnešní pravičáky, nemám nejmenší pochybnosti, že titíž lidé by v roce 1946 podporovali se svou povahou znárodňování. Tempora mutantur.