Tony Blair, George Bush a Condoleezza Ricová opakují, že prý na Blízkém východě jsou jejich spojenci "umírněné" vlády. Avšak západní politikové si prostě zvolili pár zbývajících arabských politiků, o nichž se domnívají, že jsou stále ještě přijatelní pro západní veřejnost. Avšak jsou skutečně tito politikové "umírnění". Jejich měřítka se mění, některé režimy jsou považovány za "umírněné" pořád (Saúdská Arábie, Jordánsko a Egypt), po Arafatově smrti a vítězství organizace Hamas se "umírněnou" organizací stala Fatah, zatímco Írán, považovaný za šácha za umírněnou zemi, se stal po islámské revoluci v roce 1979 "radikálním" státem.

Tento menuet politického marketingu je možná přijatelný na Západě, ale ne v arabském světě, kde je jasně zřetelné dvojí měřítko a manipulace. Saúdští wahhabisté jsou fanatici, egyptský prezident Hosni Mubarak netoleruje odlišné názory a Jordánsko, stát stojící nejblíže západnímu ideálu, je okrajovým hráčem. Tyto země děsivým způsobem porušují lidský práva, jsou uzavřené a utlačitelské a vůbec nejsou "umírněné". Existuje snad něco takového jako "umírněná" veřejná poprava? Úplatky, popravy a útlak žen a menšin považuje Západ v těchto zemích za "součást jejich tradice" a protože to, co je tradiční, není radikální, tyto země jsou umírněné.

Nic, zdá se, není umírněnější než nehybnost. Nehybnost přináší peníze. Tak dostává Egypt od Spojených států od roku 1979 ročně 1,3 miliardy dolarů vojenské pomoci a 815 milionů dolarů hospodářské pomoci. Saúdská Arábie se spoléhá na příjem z ropy a na mezinárodní legitimitu, kterou jí poskytuje členství v takových umírněných organizací, jako je Světová organizace pro obchod a Mezinárodní měnový fond.

Ale uvnitř těchto zemí rysy umírněnosti chybějí. Amnesty International popisuje Saúdskou Arábii jako zemi, kde "neexistují politické strany, nekonají se tam volby, neexistují tam nezávislé soudy, nejsou tam povoleny odbory. Vláda nedovoluje mezinárodním organizacím na obranu lidských práv provádět v zemi výzkum. Sdělovací prostředky jsou podřízeny přísné cenzuře. Přísně je omezován přístup k internetu, k satelitní televizi a k dalším formám komunikace s vnějším světem."

Human Rights Watch uvádí, že Mubarakova vláda zasahovala v roce 2006 tvrdou rukou proti politickým disidentům. V dubnu 2006 obnovila vláda na další dva roky výjimečný stav, což jí poskytlo dále důvody pro věznění bez soudu a procesy u vojenských soudů a u soudů státní bezpečnosti. Bezpečnostní složky běžně používají mučení. Amnesty International konstatuje: "Ve vazebních střediscích se systematicky používá mučení. Několik lidí ve vězení zemřelo a mučení nebo špatné zacházení zřejmě přispěly k jejich úmrtí."

Popisovat takovéto režimy jako "umírněné" je nutné, aby bylo možno zamaskovat, že Bushova "agenda svobody" se svým vznešeným cílem demokratizace Blízkého východu dávno odumřela. Ano, když Ricová v lednu navštívila Egypt, opakovala pořád slovo "umírněný" a o demokracii nemluvila.

Tito "umírnění" nejsou demokraté, ale jsou politicky užiteční kvůli tomu, čím nejsou: nejsou to Peršané a nejsou to šiité, nejsou vzdorní a nejsou schopni jednat bez USA. Jsou umírnění jen proto, že nemusejí být radikálnější k dosažení absolutní moci. Mubarak už ji má a al-Saudové jsou spokojeni se současnou míru fanatismu v jejich království.

Tito "umírnění" potřebují pokračující západní vojenskou a finanční pomoc. Tak Západ ideologicky podporují. Když byl nepřítelem USA komunismus, byli proti komunismu. Když je nyní nepřítelem Ameriky šiitský Írán, je také nepřítelem jejich "umírněných" spojenců.

Ruka ruku myje. Saúdská Arábie investuje miliardy dolarů v USA, kupuje zbraně, které nepotřebuje a nemůže použít a poskytuje kvetoucí trh pro západní zboží. Ale, jako Mubarak, saúdští vládci jsou staří a vůči vlastnímu obyvatelstvu jsou v defenzívě. Čím více je Spojené státy ochraňují, tím více slábne jejich legitimita. Čím déle budou Washington a Londýn hrát toto divadlo, tím explozivnějším se stane Blízký východ.

Podrobnosti v angličtině ZDE