Prezident George W. Bush neochvějně posiluje vojenskou intervenci v Iráku a chce se pustit do Íránu. Nic ho nepřimělo ke změně kurzu, neúspěch jeho armády, odmítnutí americkými voliči, ani opozice značné části zahraničních vlád. Ve jménu šiítské hrozby se Bílý dům pokouší shromáždit kolem sebe povolné arabské vůdce, kteří ovšem pochybují o správnosti amerického směřování.

Po íránské revoluci roku 1979 byli někteří američtí politikové zlákáni myšlenkou na využití islámských sil proti Sovětskému svazu. Podle této teorie, kterou vypracoval Zbigniew Brzezinski, poradce prezidenta Jamese Cartera pro národní bezpečnost, existuje "krizový oblouk" táhnoucí se od Maroka po Pákistán, v němž lze k zadržování sovětského vlivu mobilizovat "oblouk islámu". Koneckonců- copak tyto konzervativní islámské síly už neposloužily v 60. a 70. letech k marginalizaci a porážce tamějších levicových a nacionalistických stran, především roku 1953 v Íránu? Nemohl by se íránský fundamentalismus stát katalyzátorem muslimského povstání v "měkkém podbřišku" Sovětského svazu?

V následujícím období Spojené státy kolísaly na Blízkém východě a ve Střední Asii mezi několika politikami. Měly pouze dva cíle, vítězství ve studené válce a podporu Izraele, ale používané prostředky a podporované státy se měnily, občas rozporným způsobem. Spojené státy oficiálně podporovaly Irák ve válce proti Íránu (1980 -- 1988), ale současně daly svolení k dodávkám izraelských zbraní Íránu. Izrael tehdy považoval za svého hlavního nepřítele laický arabský nacionalismus a na okupovaných územích podporoval Muslimské bratrstvo jako protiváhu Organizace pro osvobození Palestiny. Vrcholem této strategie bylo spojenectví Washingtonu se Saudskou Arábií a Pákistánem, jež umožnilo v 80. letech vytvoření mezinárodni armády džihádu k boji proti Sovětskému svazu v Afghánistánu.

Roku 1990, když mizel Sovětský svaz, vybudovaly Spojené státy mezinárodní koalici k vyhnání irácké armády z Kuvajtu. Na výzvu opírající se o mezinárodní právo a rezoluce OSN odpověděly arabské státy od Sýrie po Maroko kladně. Dostalo se jim ujištění, že nejde pouze o záchranu spřátelené ropné monarchie. Jakmile bude obnovena suverenita Kuvajtu, měly být uskutečněny všechny rezoluce OSN včetně těch, jež požadovaly odchod Izraele z okupovaných území.

Arabští pěšci Washingtonu

Přes různé tlaky americká administrativa rozhodla, že režim prezidenta Saddáma Husajma nebude svržen. "Ke svržení Saddáma (...) bychom museli použít vojenskou sílu. Jakmile bychom se zbavili Saddáma Husajna a jeho vlády, museli bychom nastolit novou vládu. Ale jakého typu? Sunnitskou nebo šiítskou vládu, kurdskou vládu nebo baasistický režim? Nebo bychom si možná přáli účast některých islámských fundamentalistů? Jak dlouho bychom museli zůstat v Bagdádu, abychom takovou vládu udrželi? Co by se stalo po stažení amerických sil? Jak velké ztráty by mohly Spojené státy akceptovat při snahách o zavedení stability? Podle mého názoru (...) bychom se dopustili chyby, kdybychom uvázli v irácké bažině. A napadá mě tato otázka: Za kolik dalších ztrát stojí Saddám? Odpověď zní: za zatraceně málo." ZDE Tento zdrženlivý názor měl tehdejší ministr obrany Richard Cheney. Současný viceprezident Spojených států...

Ty, kdo tehdy vřele doporučovali "změnu režimu" v Bagdádu, mohly po víc než jedno desetiletí uklidňovat sankce uvalené na Irák. Zorganizovali se v nátlakovou skupinu, z níž vyšel Projekt pro Nové Americké Století, a systematicky budovali politickou podporu pro budoucí útok na Irák jakmile k tomu budou vhodné podmínky. Izraelce mezitím posílilo poznání, že krátký pokus ministra zahraničí Jamese Bakera o uplatňování oficiální americké politiky v Palestině, vycházející z izraelsko-arabské konference v Madridu v říjnu 1992, byl postupně opouštěn. "Mírový proces" se po roce 1996 stal pouhou zástěrkou pro zdvojnásobení počtu kolonistů v Předjordánsku.

Východněji v krizovém oblouku došlo k rozuzlení války v Afghánistánu, jež se odehrálo mezi vojevůdci Severní aliance a táliby. Po skončení studené války se Spojené státy plně spolehly na Pákistán, který se sám vydal směrem k islamizovanému vojenskému režimu, jemuž by islamistický Afghánistán poskytl strategickou hloubku při konfrontaci s Indií. Vítězství tálibů, kterým velmi nadržovaly výzvědné služby pakistánské armády, umožnilo Islámabádu posílit své vztahy s novým režimem.

Jak je vidět, Spojené státy po všechna tato desetiletí nikdy nebraly v úvahu tužby arabských a muslimských národů. Prováděly se různé politiky, mobilizovaly armády, uzavírala a rušila spojenectví, vedly se války přes země a těla Arabů a muslimů, ale z důvodů vždy spojených s jinými zájmy. Dobře to dokládají rozpory a zvraty politik ve vztahu k Iráku, Íránu, šiítskému a sunnitskému fundamentalismu, ideologii džihádu, diktatuře, demokracii, absolutní monarchii, Jásirovi Arafatovi a OOP, izraelským koloniím a "mírovému procesu" atd. Spojené státy se mobilizovaly pro své vlastní cíle -- ať to bylo zajištění zásobování ropou, vítězství ve studené válce, potvrzení vlastní hegemonie nebo podpora Izraele -- a jakmile byl některý z nich dosažen, "zapomněly" na všechny starosti Arabů a muslimů, na něž se odvolávaly, aby získaly jejich podporu.

Nic není urážlivějšího pro arabský a muslimský svět než ona slavná odpověď pana Brzezinského tři roky před 11. zářím 2001. Na otázku, zda nelituje, že americká pomoc umožnila vznik džihádistického hnutí, aby vyprovokovala sovětskou invazi do Afghánistánu, Brzezinski odsekl: "Litovat čeho? (...) Co je nejdůležitější z hlediska světových dějin? Tálibové nebo pád sovětského impéria? Nějací rozdráždění islamisté nebo osvobození střední Evropy a konec studené války?" ZDE

To je terén, na němž se odehrály události posledních pěti let "jež změnily svět" -- od útoků 11. září až po invazi do Iráku a jeho okupaci. V roce 2003 by byl jediným možným americkým "vítězstvím" rychlý přechod ke stabilnímu, sjednocenému a demokratickému státu, neteokratickému a především ne okupovanému. Byla to velmi riskantní sázka a byla ztracena. Podle jednoho amerického generála ve výslužbě ZDE jde dokonce o "největší strategickou katastrofu v dějinách Spojených států". Tato porážka je nezvratná.

Výhercem je podle všeho Írán. Americká strategie zrušení armády a baasistických struktur iráckého státu zbavila Teherán tradičního nepřítele, zatímco důvěra Američanů v šiítské kleriky pomohla spojencům Íránu uvnitř Iráku. Washington tak posílil právě ten stát, proti němuž zamýšlel bojovat.

To má vážné důsledky jak pro Spojené státy, tak pro celý arabsko-muslimský svět. Laický a levicový arabský nacionalismus, jenž určoval ideologický rámec odporu proti nadvládě Západu, postoupil své místo islamistickým proudům, jež uzavírají tento odpor do hluboce konzervativních ideologií. Politické konflikty o národní nezávislost a cesty rozvoje se splétají s náboženskými, kulturními a komunitními střety. Západ tuto změnu paradigmatu v minulosti občas podporoval. Dnešní americký debakl v Iráku poskytuje Teheránu další příležitosti, aby převzal pochodeň arabského nacionalismu pod praporem islámu.

Islámská republika se jeví jako předvoj nové fronty boje, jenž spojuje arabský nacionalismus s narůstající vlnou islámského odporu. Má v ruce velké trumfy: může usnadňovat nebo komplikovat situaci amerických vojsk, může napomáhat porážce Izraele v Libanonu díky svým spojencům v Hizbaláhu, může dokonce nabídnout pomocnou ruku Palestincům prostřednictvím své podpory Hamásu. Její vliv sahá až do ropných oblastí Zálivu a Saudské Arábie se šiítskou většinou. Navíc má možnost vyplnit nesmírné regionální mocenské vakuum způsobené zničením iráckého státu, ovlivňovat izraelsko-palestinský konflikt a dokonce měnit samotnou povahu sekulárních vztahů mezi šiíty a sunnity.

Hrozby Spojených států a Izraele, zejména vojenské, pouze dále zvyšují strategický význam Íránu a zvýrazňují jeho postavení předvoje odporu arabsko-muslimského světa. Tím spíš, že Washington a Tel-Aviv se zmítají v rozporu: jsou přesvědčeni o nutnosti vojenského zásahu, ale vědí, že se musí omezit pouze na letecké údery a operace speciálních jednotek. Takový útok ovšem nemůže režim zničit, právě naopak. Je to důvod, proč americký prezident a viceprezident zvažují použití jaderné zbraně?

ZDE Je jisté, že takové dobrodružství by mělo nedozírné důsledky na regionální i mezinárodní úrovni. Je ale třeba, aby Spojené státy obnovily svou důvěryhodnost a znovu vyvolaly strach, jenž je základem celého impéria.

Jiná strategie diskutovaná ve Washingtonu se zakládá na využití náboženských rozporů s pomocí Saudské Arábie. Působí dvě protikladné tendence. První je sbližování sunnitů a šiítů, zejména od libanonské války v létě 2006, jež odkryla zřejmé příbuzenství mezi Teheránem a Hizbaláhem a udělala ze šejka Hasana Nasraláha hrdinu celého arabského světa; v menší míře to platí také pro Hamás. Je bezprecedentní událostí, když uznávaní sunnitští náboženští činitelé nyní prohlašují, že je od sunnitů odlišují jen méně významné aspekty náboženství - foru ZDE a nikoli osul ZDE. Druhou tendenci představuje napětí vyvolané mezi dvěma rodinami islámu okupací -- především v Iráku. Tím spíš, že sunnitská moc zacházela se šiítským obyvatelstvem soustředěným ve strategických regionech po celá staletí často s pohrdáním: to je úrodná půda pro jejich záští a hněv. Na druhé straně u sunnitů vyvolávají nenávist výstřelky šiítských milicí a hanebná poprava Saddáma Husajna.

Někteří američtí představitelé si myslí, že by Rijád mohl financovat sunnitské hnutí odporu proti zvráceným šiítům. Saudský režim je skutečně velmi nepřátelský vůči posilování vlivu šiítské teologie a Islámské republiky v regionu. Už také slíbil, že bude v případě potřeby chránit irácké sunnity. Může se ale Saudská Arábie, monarchie v Zálivu, Egypt, Jordánsko, Kurdové, iráčtí a libanonští sunnité a Fatáh postavit vlivu šiítského Íránu, alauitské Sýrie a jejich spojenců, libanonského Hizbaláhu a palestinského Hamásu? Aby byli arabští "umírnění" důvěryhodní, musí být schopni nabídnout spravedlivé a rychlé řešení palestinského problému. Pokud se ale Spojené státy a Izrael vrhnou do uvedeného dobrodružství, budou se tím chtít vyhnout jakémukoli serióznímu kompromisu.

"Zdvojnásobit sázku"

Taková strategie náboženského napětí by vedla k občanské válce mezi muslimy. Její účastníci by byli vnímáni jako agenti, kteří trhají region na kusy ve prospěch Izraele a Spojených států. A jakým muslimským, sunnitským a protišiítským silám by to pomohlo? Západní a dokonce i americké veřejné mínění riskuje, že s hrůzou zjistí, že jejich vlády opět vytvářejí "salafistické armády džihádu" --al-Kajdá pod nějakým novým jménem. Takový scénář by nevedl k "vítězství", ale k řadě dalších krizí.

Neokonzervativci říkají, že je to strategie konstruktivní nestability (nebo tvořivé destrukce, ale jedna inteligentní pozorovatelka ji správněji nazvala ničením států, staticidou. ZDE Spojené státy se nakonec vydaly tímto směrem v Palestině a Libanonu. Pokud posuzujeme výsledky a ne záměry, pochopíme, proč Arabové a muslimové docházejí k názoru, že politika Washingtonu na Blízkém Východě nemá za cíl zachraňovat zbankrotované státy, ale vytvářet je.

Útok na Libanon, který způsobil hodně škod, skončil porážkou: Izrael je ve světě zase o něco izolovanější, z vojenského hlediska Hizbaláh nikdy neztratil schopnost komunikovat s bojovníky, vysílat svá poselství obyvatelstvu prostřednictvím rozhlasu a televize, způsobovat ztráty nájezdníkům nebo odpalovat rakety na Izrael. Izraelci nedosáhli žádný ze svých deklarovaných cílů, odzbrojení Hizbaláhu ani návrat svých zajatých vojáků.

Otázka, která stojí před Izraelem v Libanonu stejně jako před Spojenými státy v Iráku zní: mohou přijmout tyto neúspěchy, nebo budou v pokušení "zdvojnásobit sázku"? Ohlašují tyto porážky války nové generace? Nebo jsou jen dočasné? Jedna věc je jistá: model vítězství s "nulovou smrtí", vychvalovaný za války v Zálivu (1990 -- 1991) nebo na Balkáně, s masivním bombardováním a používáním technicky špičkových zbraní, patří minulosti. Dnes je ve hře dlouhodobá kontrola a loajalita obyvatelstva, což letectvo nedokáže zaručit a za což se těžce platí lidskými životy i politicky.

Washington už musel zaplatit za svou roli v této malé válce značnou cenu. Obraz libanonského premiéra Fuáda Siniory prosícího se slzami v očích Spojené státy, aby zabránily zničení jeho země, lze považovat za bod obratu. Hnutí 14. března se dostalo k moci díky "cedrové revoluci" podporované Bílým domem a vychvalované jako vzor demokratických reforem, jež chtěl prezident George W. Bush podporovat v arabském světě. Ale tváří v tvář přání Izraele udělit Libanonu lekci byl Siniora opuštěn. Washington nejenže po jeden měsíc zabraňoval uzavření příměří, ale navíc zásoboval Izrael ničivými zbraněmi.

Výsledkem bylo to, co Siniora popsal jako "nepředstavitelné" zničení libanonské civilní infrastruktury a také oslabení samotné vlády. Hizbaláh dnes požaduje důležitější roli a v "cedrové revoluci" naruby organizuje své vlastní pouliční demonstrace, masivní, pokojné a ukázněné, v čemž napodobuje taktiku podporovanou Spojenými státy a Západem. Spojené státy se "nebojí účasti" v tomto vnitřním boji a nyní zdvojnásobují svou pomoc libanonské armádě a bezpečnostním silám. Obě zintenzivňují nábor mezi sunnity a drúzy. Tyto politiky s ve Spojených státech příliš nekomentují, v arabském, izraelském a světovém tisku jsou však odsuzovány. Po této válce bude velmi těžké přesvědčit arabsko-muslimský svět, že Spojené státy nejsou kvůli podpoře Izraele připraveny zradit každého spojence a popřít jakýkoli princip spravedlnosti.

Zničení civilní infrastruktury, oslabení sociální soudržnosti a politiky, vytvoření logiky vedoucí k náboženskému konfliktu a občanské válce -- když se zrychlovala tato dynamika v Iráku, zdálo se, že jde o strašlivý, Washingtonem neplánovaný důsledek. Když se tytéž prvky objevují v Libanonu, lze se ještě odvolávat na nešťastnou shodu okolností. Ale jakmile se stejná dynamika začíná črtat v Palestině, řada pozorovatelů neváhá mluvit o "modelu" americké strategie.

V Palestině se provokuje chaos

Palestinská teritoria prožívají rozsáhlou humanitární krizi. Po vítězství Hamásu ve volbách v lednu 2006 se Spojené státy a Evropa připojily k Izraeli, aby se pokusily vyhladovět Palestince a přimět je k vyhnání jejich demokraticky zvolené vlády. Předvídatelným výsledkem těchto útoků je zhroucení sociální struktury a sklouzávání do občanského konfliktu.

Bystrozraký americký pozorovatel popisuje tuto mučenou zemi následovně: "V Gaze žijí Palestinci uzavřeni ve špinavém a přelidněném ghettu, obklíčeni izraelskou armádou a obrovským elektrickým plotem; nemohou opustit pásmo Gazy ani do něj vstoupit a jsou terčem každodenních útoků. (...) Izraelské pokusy způsobit zhroucení zákonů a pořádku, rozsévat chaos a vyvolat všeobecný nedostatek jsou vidět i v samotných ulicích města Gazy, kde Palestinci chodí kolem ruin palestinského ministerstva vnitra, ministerstva zahraničních věcí a ministerstva národního hospodářství, úřadu palestinského premiéra a několika vzdělávacích institucí vybombardovaných izraelským letectvem. (...) A Předjordánsko rychle upadá do podobné krize. (...) Co chtějí Spojené státy a Izrael získat tím, že z Gazy a Předjordánska udělají miniaturní verzi Iráku? (...) Věří, že tím dokáží oslabit terorismus, zbrzdit sebevražedné atentáty a nastolit mír?" ZDE.

Nová etapa byla zahájena, když Spojené státy s pomocí Izraele dodaly do Gazy zbraně "bojovníkům ze Síly 17 napojeným na předáka Fatáhu Mohameda Dahlana"; "podle oficiálních představitelů izraelských a palestinských bezpečnostních služeb tyto dodávky amerických zbraní odstartovaly závod ve zbrojení s Hamásem". ZDE

Ať jsou záměry jakékoli, prostřednictvím americké politiky se ve třech zemích, jež podle Izraele kladou odpor jeho regionálním ambicím, rozvíjí logika sociální dezintegrace a občanské války. Existuje tvrdé jádro pravicových sionistů, kteří si chtějí Palestince podrobit nebo je odsunout ze všech území, na něž má Izrael zálusk. Aby toho dosáhli, chtějí oslabit všechny vzpurné sousedy. Je strašné, ne ale příliš překvapivé, že takoví fanatikové zastávají odpovědná místa v izraelské vládě. Je šokující pomyslet, že Washington může sledovat takovou destruktivní a sebedestruktivní strategii, ba dokonce být jejím tvůrcem, ve jménu falešných představ o svém přátelství s Izraelem.

Pokud by Spojené státy byly skutečným přítelem Izraele, měly by se nejen zdráhat jít touto cestou, ale ztotožnit se s následující poznámkou jedné izraelské pozorovatelky: "Politika Izraele neohrožuje jen Palestince, ale také samotné Izraelce... Malý židovský stát se sedmi miliony obyvatel (z nich je pět a půl milionu Židů), obklopená dvěma sty miliony Arabů, ze sebe dělá nepřítele celého muslimského světa. Neexistuje záruka, že takový stát může přežít. Zachránit Palestince znamená také zachránit Izrael." ZDE

Porážka Spojených států se zdá být možná nejen na Blízkém Východě. USA jsou podrobovány tvrdé zkoušce také o něco východněji, v Afghánistánu. Po 11. září nikdo nepochyboval, že Spojené státy mají právo pronásledovat silou Usámu bin Ládina a al-Kajdá. Rozhodnutí zahájit rozsáhlou vojenskou operaci s účastí Organizace severoatlantické smlouvy (NATO) za účelem rekonstrukce politické infrastruktury země bylo nicméně riskantní. Aby tato operace uspěla, bylo zapotřebí rozhodujícího vojenského vítězství a po něm důkladného a dlouhodobého finančního a politického angažmá za reformu společnosti opírajícího se o důvěryhodné a uznávané místní partnery, kteří se také budou angažovat v reformě. Dnešní přesouvání rozhodujících sil a zdrojů z honu na al-Kajdá do Iráku ukazuje, že Afghánistán má v očích Bushovy administrativy jen druhotný význam bez ohledu na přímé spojení této země s útoky 11. září. Což znamená, že "válka proti terorismu" kryje jiné cíle, k nimž se nelze tolik znát.

Na místě se Spojené státy opřely o vojenské náčelníky Severní aliance, aby rychle dosáhly výsledku, a o importovaného prezidenta, aby v Kábulu slepil zdání ústřední vlády. Nebyly schopny odstranit náčelníky al-Kajdá ani táliby a rychle opustily afghánský terén ve prospěch Iráku. Bin Ládin a Ajman Zaváhirí dál šíří své kazety a tálibové, kteří stále udržují těsné spojení s paštunskými kmeny na obou stranách afghánsko-pákistánské hranice, se přeskupují a představují reálnou hroznu pro vojska NATO uzavřené ve svých táborech a omezující se na výpady a letecké bombardování. Pákistánský ministr zahraničí šel dokonce tak daleko, že doporučil NATO "přiznat porážku" a stáhnout svá vojska.

Neobratný pokus Washingtonu vést jasnou a ušlechtilou bitvu proti al-Kajdá zbloudil nejen kvůli složitostem afghánských kmenů a vojenských náčelníků, ale také v důsledku nebezpečné a složité hry Pákistánu. Ten musí v životním boji o Kašmír sázet na své vlastní islamistické skupiny. Islámabád proto vyzývá NATO a afghánskou vládu, aby akceptovaly nevyhnutelnou přítomnost "umírněných tálibů", kterým mimochodem přenechal kontrolu nad jedním ze svých regionů, severním Waziristánem. Tak vzniká základna, z níž "méně umírnění tálibové" napadají vojáky NATO a dokonce se dnes uchylují, věc v této zemi dosud nevídaná, k technice "sebevražedných atentátů": spojení s Irákem se už stalo realitou? "Válka proti terorismu" tak rázem skončila tím, že učinila Spojené státy závislými na Pákistánu, který je sám strukturálně spojencem radikálního islamismu. Navíc se pákistánské elity a režim domnívají, že jejich země je chráněna před plíživou islamizací tradičními hierarchiemi charakteristickými pro tuto společnost. Ale co když "pákistánizace" al-Kajdá zmutuje v "alkajdizaci" Pákistánu? Americká média tento znepokojivý jev ignorují.

Krizový oblouk se tedy táhne od zemí Levanty až po indický subkontinent. V nejbližších měsících budou především ve Washingtonu přijata rozhodnutí, která tyto krize buď dál vyostří, nebo je nasměrují na nové příznivější cesty. Aby byl proveden tento obrat, vůdci Západu musí pochopit, že nelze zařazovat al-Kajdá, Baas, Hizbaláh, Hamás, Sýrii a Írán pod tutéž abstraktní ideologickou nálepku "osy zla". Mezi jednotlivými krizemi existují vazby, ale je třeba se také snažit o oddělení jejich různých složek a odstranění roznětek.

Sýrie, protivník, s nímž lze vyjít

To platí o Sýrii, zemi, která neohrožuje Spojené státy, která jim už víckrát pomohla a která má ve hře také své vlastní legitimní národní zájmy: bylo by třeba s ní dojít k dohodě o evakuaci Golanských výšin, jejichž okupace Izraelem nepřináší Spojeným státům žádný užitek. Stejně je tomu s Hizbaláhem v Libanonu a Hamásem v Palestině -- oba jednají především podle svých národních zájmů. Spojené státy by se mohly zbavit některých problémů a tím posloužit svým vlastním zájmům, včetně porážky skutečného fanatického "terorismu". K tomu musí uznat, že zmíněné skupiny nejsou pobočkami nebo klony al-Kajdá a že se jimi nestanou o nic víc než Vietnamci, kteří se nestali nástrojem "říše zla". Jednání mohou proměnit všechny tyto státy nebo hnutí v protivníky, s nimiž lze vyjít.

Vlivné hlasy v srdci amerického politického systému požadují změnu kurzu: nejzřejmějším dokladem toho je Bakerova-Hamiltonova zpráva. Z druhé strany vyzval bývalý prezident James Carter k zahájení poctivé debaty o americké politice v Palestině. Aby se odčinily už způsobené škody, je třeba přiznat, že byla přijata špatná rozhodnutí a přikročit k velmi vážným změnám politického kurzu. Vyžadovalo by to vzdát se myšlenky, že složité politické a sociální problémy lze řešit pouze jednostranným použitím vojenské síly. Vyžadovalo by to také vzdát se bezpodmínečné podpory Izraele. A především by to znamenalo vzdát se myšlenky, že rozmanité obyvatelstvo a národy arabsko-muslimského světa jsou pouhými zaměnitelnými prvky ideologické skládačky, jimiž lze svévolně manipulovat podle potřeb velmocí, teritoriálních ambicí izraelských kolonistů nebo snů imaginární ummá, kterou hlásá al-Kajdá. Je čas skoncovat s ideologickým přístupem a vrátit se k realismu.

Hicham Ben Abdallah El Allaoui

Překlad z francouzštiny Rudolf Převrátil