Existuje více příčin tohoto stavu. Především je to skutečnost, že stát neplní svou roli téměř ve všech oborech své působnosti. Policie pracuje neefektivně, soudy se vlečou, zákony se dají snadno obejít či beztrestně nedodržovat. Vláda nerespektuje vůli lidu, poslanci nemají důvěru obyvatel. Ten, kdo se chová slušně je ušlapáván bezohledností a je považován za méněcenného. Nezbývá mu než držet hubu a krok, nebo se přizpůsobit a jednat obdobně. Sdělovací prostředky si libují ve vynášení extrémních činů, ať už na poli sportovním či kriminálním. Podobně je tomu i v politice. Několik holohlavých křiklounů ve venkovské hospodě dokáže vyplnit vysílací čas i několik sloupců v denících.

V dřívějších dobách se rodiče dětem věnovali a učili je chránit se před vznikem možných nebezpečných situací. Dnes se jim věnují méně, musí intenzivně pracovat na svém zbohatnutí či obživě. Počítačové hry i televize dětem místo toho pro zábavu předkládají extrémní situace, násilí a smrt. Náboženství dříve kladlo základní kameny morálky. Tu totalitní režim zlikvidoval a dnešek mladým nic lepšího než vidinu bohatství nedokáže nabídnout. To vše se odráží v chování řidičů a žádný zákon to nezmění. Snad by opravdu trochu pomohlo více policistů na silnici a kamerové systémy. Hlavní však je, jak ukazují diskuse na netu, změnit stanovisko řidičů, vyvolat ochotu se zákonem řídit a ne ho jen kritizovat.

Rychlá a bezohledná jízda řidiče uspokojuje a získává pro něj komparativní výhody. Jde o to, změnit postoje. Uspokojit by ho měla jízda bezpečná a podle pravidel, uspokojující by měl být pocit, že pravidla dobře zná, je silnou osobností a umí odolat svodům je nedodržovat. Komparativní výhody by pak měl zrušit nekompromisní postih těch, kteří se nehodlají dohodnutým normám chování na silnici podřídit. Tak jako na fotbale či hokeji divák odsoudí faul, měl by každý občan odsoudit faul na silnici. To však je věc dlouhodobé a soustavné osvětové práce. Politik, který by veřejně začal populisticky zákon kritizovat a zlehčovat by se měl propadnout do zapomnění.

Myslím, že ke změně řidičského povědomí by se měli spojit všichni, kdo mají s dopravou něco společného. Měl by se vytvořit nějaký mozkový trust specialistů pojišťoven, dopravních odborníků, psychologů, lékařů, PR pracovníků, a novinářů, který by vypracoval dlouhodobý plán osvětové práce. Jeho účelem by bylo změnit postoj veřejnosti k úmyslnému porušování pravidel bezpečného provozu na silnicích. Především pracovníci sdělovacích prostředků by měli získat pocit odpovědnosti za publikaci materiálů, které přispějí k omezení vraždění a mrzačení účastníků silničního provozu. Přispět by měla nejen tradiční motoristická sdružení, ale i např. Sokol či Červený kříž. Ani ostatní organizace by jistě pomoc neodřekly, protože počet aut roste podstatně rychleji než počet nových kilometrů silnic a hrozí, že se situace ještě zhorší. Svoji odpovědnost by měli zvýšit i učitelé autoškol a zkušební komisaři. Situace, kdy na jedné straně stojí policie a ministerstvo dopravy, a na druhé motoristická veřejnost, se musí změnit.

Aktivita na poli bezpečné silniční dopravy se společnosti vrátí nejen na silnicích v podobě menších následků nehod, ale i v celkovém pojetí práva. Lidé si začnou obecně uvědomovat, že zákony nejsou jen produktem práce nedůvěryhodných poslanců a ministerských úředníků, že neslouží pouze k buzeraci občanů, ale že jsou zapotřebí k tomu, abychom žili v bezpečí a stali se důvěryhodnými členy rodiny vyspělých evropských států.