Vrátíme-li se do přítomnosti, zjistíme, že se toho zas tak moc nezměnilo - jen ty kulisy. Vrchnost ve Washingtonu (formálně jí není, ale někteří čeští vládní činitelé jednají, jako by byla) rozhodla, že se v České republice vybuduje americká základna. Poddaní v České republice na to neřekli nic; a nebýt iniciativy Ne základnám, asi už by se nejednalo, ale pouze stavělo.

Jiná podobnost: Po téměř roce od založení iniciativy je odpor vůči americkému záměru značný a nečekaně velký. Přes neustávající mediální masáž se i nadále vyslovuje něco mezi 60% a 70% obyvatel České republiky proti. Lokální vrchnost (ona jí není - neboť jsou to volení zástupci, kteří mají sloužit svým občanům - ale někteří čeští vládní činitelé jednají, jako by jí byli) reaguje dle své přirozenosti a začíná zastrašovat poddané. Pokud se budete bouřit, zavedeme opět základní vojenskou službu, hrozí pánové Vondra a Topolánek, čímž dávají jasně najevo, že přes veškerý jejich velkohubý antikomunismus jsou v zásadě také bolševiky.

Všimněme si ještě jedné paralely. Podobně jako Jiráskův mlynář, ani my nemusíme konat to, k čemu nejsme vázáni. Žádná smlouva nám nepřikazuje přijmout americkou základnu na našem území a můžeme tedy říci "ne". Agitátoři pro základnu však často tvrdí opak nebo argumentují vskutku obdivuhodným způsobem, dle něhož je věcí slušnosti Američanům vyhovět. Je to taková výzva "Drž hubu a krok!" přetřená na růžovo.

Déjà vu, sto let po Jiráskovi

V sobotním vydání MF Dnes (2. června 2007) vévodí titulní straně nadpis rozhovoru Bush: Víza nejsou fér a fotografie novináře Teodora Marjanoviče zdravícího se podáním ruky přes široký stůl s prezidentem Bushem. Pod fotografií je uvedeno: Pozdrav z odstupu. Redaktor MF DNES Teodor Marjanovič se zdraví s Georgem Bushem. Musí se k prezidentovi naklonit přes stůl - Bush podává ruku poněkud zdaleka.

Americký prezident George Bush je hulvát a lze si docela dobře představit, že novinář, který to nečeká, zareaguje na jeho gesto (kdo ví, zda ne úmyslné) podobně jako T. Marjanovič a natáhne se tak, aby na Bushovu ruku dosáhl. Ale proč proboha je právě taková fotografie zveřejněna zrovna na titulní straně nejčtenějšího "seriózního" deníku v České republice? Snad proto, aby se i tímto způsobem utvrdili čeští čtenáři v přesvědčení, že pozice, která nám přísluší, je právě onen uctivý služebný předklon?

Nebo jde o jakýsi narcismus redakce, která je potěšena tím, že na jednoho z jejích členů milostivě shlédl "nejmocnější muž planety"? Marjanovičův článek Prezident dostane vodu až poslední, tomu nasvědčuje. Ten příběh jako by "z oka vypad" oněm starodávným vyprávěním, v nichž se vladyka vydává na dalekou pouť do panovníkova sídla, kde tráví dlouhé chvíle v předsálích, než je mu milostivě udělena audience.

Ale snad je to jen má zaujatost, říkám si, zatímco listuji dalšími stránkami sobotního vydání MF Dnes. Ale ne, dojdu k poslednímu vloženému sešitu s označením "kavárna" a udeří mne do očí onen ikonopisecký portrét bývalého prezidenta Václava Havla spočívajícího svou hlavou na rameni amerického prezidenta George Bushe. Viděl jsem tuto fotografii již mnohokrát, ale vždy znovu ve mně jeji zhlédnutí zanechává trpkou pachuť trapnosti: Malému žáčkovi, premiantovi třídy, se dostává laskavé pochvaly pana učitele...

Dlužno říci, že obsah přílohy "kavárna" s podtitulem "Amerika, Bush a Češi" obsahuje nejeden zajímavý článek. Přílohu ovšem uzavírá zhodnocení návštěv amerických prezidentů v Československu a v ČR od roku 1990 dodnes, jehož autor Viliam Buchert přistupuje k tématu poněkud emocionálně. Příspěvek nese titul Přemety lásky a nenávisti a jeho náplní je, přes jisté kritické zmínky o bývalé české naivitě a servilitě, nevyřčená otázka: Proč už to není taková selanka jako na počátku 90. let, proč oni jsou ti Češi teď takoví...?

Jen namátkou pár útržků: "George W. Bush přijíždí do vod napadených antiamerikanismem," píše v úvodu Viliam Buchert. Postoj Čechů k návštěvě Bushe staršího v roce 1999 charakterizuje způsobem jasně emocionálně podbarveným: "brblající hlas lidu byl pořád tichý". Obdobně, když píše o návštěvě Bushe mladšího v roce 2002: "Češi objevili své antiamerické cítění".

Korunou Buchertova příspěvku je jeho vyjádření k zítřejší Bushově návštěvě, jež uvozuje slovy "Kdo si všechno kopne?" Jako kdyby česká média nebyla nekriticky proamerická, Viliam Buchert píše: "Je snad už přímo "morální" povinností většiny českých novinářů Bushe za všechno "popravit" a nazvat ho blbečkem či neokonzervativním fanatikem." Vzápětí Viliam Buchert dodává:

"Kritici Bushe často operují s jeho tzv. bushismy, tedy s výrazy, jimiž se údajně znemožnil. Ocituji jeden, který mi naopak přijde výstižný; řekl jej 6. září 2000 v Houstonu: "Nechť jsou naši přátelé udržovateli míru a tato velká země, zvaná Amerika, bude kardiostimulátory." Proto říkám: Ano základnám."

Nad tímto výrokem mi již zůstává rozum stát a odpovídám s tichou vzpomínkou na Vladislava Vančuru: "Hurá, vidím, že jste si osvojil něco logiky, jež mne odzbrojuje."

Česká republika: Malá, bezvýznamná, nesvéprávná

Zamýšlím-li se zde nad některými příspěvky v sobotní MF Dnes, dotýkám se pouze projevů něčeho, čeho podstatu vystihl mimoděk v sobotních Lidových novinách televizní a rozhlasový moderátor Jakub Železný. V článku s názvem Čeští politici neumí říct, proč jsou pro radar, píše:

"Vládní reprezentace by si nejdřív měla vytyčit jasné zadání. Chceme kampaň, která bude vysvětlovat, že radar je dobrý, že má možná nějaké diskomfortní aspekty, ale funguje takhle a takhle. Nebo kampaň, která má být přesvědčovací, která má jasně říct: ANO, my jednoznačně podporujeme, aby v této zemi byl americký radar. A že nám sovětští generálové hrozí? Ano, to je v pořádku, právě to je potvrzení toho, že my stojíme na správné straně světa."

A o to právě jde. My Češi ve světě nestojíme sami za sebe. My vždy potřebujeme stát (nebo nás o tom naše tzv. elity přesvědčují) na něčí straně. Francie má své zájmy, Německo má své zájmy, Rusko má své zájmy a své "národní" zájmy mají i Spojené státy. Jen my žádné své zájmy nemáme, my musíme stát "na správné straně světa"; i kdyby byla každých pět let jiná. Jistěže jsou v našem národě i nějací ti vzpurní "mlynáři", ale v mezinárodní politice vystupuje Česká republika způsobem příznačným pro lokaje a ponížené služebníčky.