Jakýsi Masarykův přítel byl tenkrát duchovním na "národnostním rozhraní severovýchodním." Tam si nějaký Čech kupil statek, který měl dva dvory, a tedy dva správce -- šafáře. Nový statkář nenáviděl kočky, oba jeho šafáři -jedním byl Čech, druhým byl Němec- ale kočky chovali proti myším.

Statkář se kvůli kočkám stával nervózní, avšak nerozkázal, aby se kočky odstranily. Vždycky se ptal šafářů k čemu mají tolik koček, "ale neřekl jim, že jich nechce vidět. Počtvrté se již tázal, zdali ty kočky "ještě mají." Šafář Čech se poradil se ženou, vytušili že pán kočky asi nemá rád, "a proto se usnesli, že je chuďata odstraní."

Na německém dvoře však kočky zůstaly. "Až když jednou pán už příliš nápadně chválil Vávru za to, že již nemá "těch koček", šafář Schmidt se zeptal, přeje-li si pán, aby byly odstraněny. Pán k otázce potakal, a tak zmizely kočky i z německého dvora."

Začaly se ovšem příliš rozmnožovat myši a "statkář poznal, že musí svou velkoměstskou idiosynkrasii podřídit ohledům národohospodářským." A nyní se celá historie odehrává opačným postupem, vypráví TGM: Vávra vnímá postupné náznaky statkářovy, radí se se svou ženou "a když statkář přišel potřetí nebo počtvrté, našel u Vávry kočky nové." Pak Schmidtovi pochválil Vávru, ten se přímo otázal, má-li si také pořídit kočky "a když mu bylo řečeno, že by to 'snad neškodilo,' byly konečně i na německém dvoře kočky rehabilitovány."

Masaryk se dále zamýšlí nad těmito rozdílnostmi a uvažuje nad přístupem či přímo povahou šafáře Čecha a šafáře Němce. Podotýkám, že ona úvaha není ani zdaleka tak prvoplánová, jak by se možná na tomto místě mohlo zdát. Masaryk poté dochází k jen zdánlivě nesouvisejícímu a hutně formulovanému: "všecko tedy tkví v tom, abychom sobě rozkazovali my sami, ne cizí." Myslím, že jako závěr to není zas tak špatné.