Přestože rizika lehkovážného přístupu k nástrojům trestního práva jsou známa, množí se případy jejich používání k účelům, pro které nejsou určeny. Zdá se, jako by se kriminalizace bližních stala jakousi módou, jejíž rozmach připouští společenská morálka, zvláště pak pokleslá kultura chování některých "viditelných" politiků a hyenismus novinářů, kteří rozmazáváním informací o trestních případech usilují o zvýšení sledovanosti jejich titulu. Halasné oznamování záměrů politiků na podání trestního oznámení proti protivníkům dlouho předem, stejně jako krvelačné oznamování výše hrozícího trestu v sotva zahájeném řízení patří v této souvislosti k příznačným profesním pokleskům. Právě jednání veřejně činných osobností ve světle mediálních reflektorů vytváří společenskou atmosféru, která je příznivá pro kriminalizaci života společnosti.

Motivace k zneužívání trestního práva je různá. V případě politiků a novinářů to je osobní ješitnost a snaha o získání pozornosti veřejnosti a její podpory ve sporu s protivníkem, to vše kombinované s neodpovědností vůči společnosti, na jejíž chování má jednání viditelných osobností vliv špatného příkladu. Souhrnně lze říci, že jde o nízké pohnutky.

Jednodušší a také přijatelnější z morálního hlediska bývá motivace "obyčejných" občanů a podnikatelských kruhů. Tak netrpěliví věřitelé podávají trestní oznámení na dlužníky s průhledným úmyslem domoci se soudního výroku ve prospěch svého nároku, aniž by museli splnit nemilou povinnost zaplatit soudní poplatky,jež někdy přesahují hranice jejich finančních možností. Navíc počítají s tím, že jim policie naservíruje důkazy na stříbrném podnosu. Zde narážíme na obecný problém peněz jako překážky přístupu k právu. Pro podnikatelské subjekty a soukromé osoby v tísni může být složení soudního poplatku ve výši čtyř procent ze sporné částky nepřekonatelnou překážkou, i když na tom nejsou ještě tak zle, že by mohli být od placení osvobozeni. Poplatky byly zavedeny v době, kdy po zrušení arbitráže a v chaotických podmínkách počátků svobodného podnikání byly soudy zahlceny astronomickým počtem nových případů. Ta doba již ale pominula. Stát, jenž finančními bariérami brání občanům v přístupu k právu, plní špatně svou funkci, popř. přestává být sociálním státem. Proto by měly být poplatky za majetkové spory zrušeny nebo aspoň sníženy. Určitě by pak ubylo nesmyslných trestních oznámení. Námitku neslýchanosti takového požadavku odmítám odkazem na španělskou ústavu, která stanoví bezplatnost soudního řízení jako pravidlo, z něhož jsou možné jen zákonem stanovené výjimky.

Rubem téže mince jsou trestní oznámení dlužníků na věřitele, jimiž má být znemožněno vymáhání dluhu. Věřitel ve vězení je přece pojistkou klidu. Pár ostrých slov věřitele, domáhajícího se zaplacení, lze při troše šikovnosti snadno zpracovat jako základ pro trestní oznámení pro vydírání nebo vyhrožování (označené v trestním zákoně jako "násilí proti skupině obyvatelstva nebo jednotlivci"). K těmto postupům se uchylují téměř výlučně dlužníci, kteří se do tísně dostali bez cizího zavinění, lehkomyslným až podvodným přístupem k půjčování peněz. Uznávám, že vymáhání pohledávek se má dít kulturním způsobem, bez násilí ať již slovního nebo tělesného, nicméně mě děsí lehkost, s jakou někdy orgány činné v trestním řízení přijímají trestní oznámení tohoto druhu, nepřihlížejí k rozdílnému etickému postavení klamajícího dlužníka a oklamaného věřitele a ukládají poškozeným věřitelům nepodmíněné tresty často jen za pár ukvapených slov, jež by v nejhorším případě zasluhovala projednání podle přestupkového zákona.

Účinky nadužívání trestního práva k řešení narušených občanskoprávních vztahů mohou být různé podle toho, jak se k nim postaví lidé, jimž se dostane trestní oznámení do rukou. Ukázkovým příkladem je příběh dvou žen, které soupeřily o stejného muže nevalných kvalit. Spory si vyřizovaly telefonicky, častujíce se jízlivostmi a urážkami. Kvůli obsahu a hojnosti rozhovorů podaly jedna na druhou trestní oznámení ve stejný den. Jedno trestní oznámení pojednala policie jako zjevný nesmysl a poslala věc k přestupkovému řízení, kde skončilo bez následků. V druhém případě se oznámení dostalo do rukou zkušeného rutinéra s praxí u StB, který věnoval obstarání důkazů maximální péči. K jeho cti je třeba přiznat, že soukromé hlasové záznamy, které si pořídila poškozená, uložil v zapečetěné obálce jako nepřípustný důkaz. Případ se dostal před soud, kde proti obžalované svědčil muž, kvůli jehož neserióznosti se pustila do sporu, a otec jejího dítěte, opakovaně odsouzený za násilí proti ní a neplacení výživného. Soud nakonec otevřel i obálku s nepřípustnými důkazy, na jejich základě uznal svědky za věrohodné a ženu odsoudil k trestu odnětí svobody s odkladem na čtyřletou zkušební lhůtu. O dva týdny později stejný soud odsoudil v jiné souvislosti "věrohodného" svědka, který pak zmizel a dosud se vyhýbá nástupu trestu.

Kriminalizace v podnikatelské sféře má vážné hospodářské důsledky. Je např. nekalým nástrojem k vyřazování konkurence. Trestní stíhání podnikatelů jim odčerpává čas, energii a finanční prostředky, které by jinak věnovali své firmě, a působí hospodářské ztráty. Je to citelné zvláště v případech vazebního stíhání. Pokles ekonomické výkonnosti stíhaných podnikatelů se následně promítá do daňových ztrát pro stát a do zvyšování nezaměstnanosti.

Příčinou volby trestního řízení jako cesty k dosažení spravedlnosti může být i selhávání jiných úseků činnosti justice. Např. zdlouhavost řízení na ochranu osobnosti, nevypočitatelnost soudních rozhodnutí a nicotnost nápravných opatření mohou být příčinou, proč poškození dají přednost trestnímu stíhání pro pomluvu, popř. křivé obvinění či svědectví.

O vážnosti problému kriminalizace života společnosti svědčí okolnost, že tento jev začal znepokojovat i soudce. Projevem vážnosti, kterou mu přičítají, jsou dvě tématické akce Soudcovské unie ČR z poslední doby, pořádané ve spolupráci s kanceláří Havlíček Brain Team. První byla dubnová tisková konference, mimochodem velmi slabě navštívená novináři. Druhá byl "kulatý stůl", pořádaný 31.5.2007 za účasti převážně soudců, ale i státních zástupců, advokátů, podnikatelů, znalců a občanských aktivistů (viz tisková zpráva na www.brainteam.cz). Na obou setkáních vyjádřili představitelé Soudcovské unie ČR a jejich hosté znepokojení nad pokračujícím pronikáním kriminalizace do všech oblastí života společnosti a velmi přesně popsali její příčiny, související rizika a mechanismy, jimiž škodí společnosti. Oceňuji, že účastníci připustili možnost, že občan, vtažený vykonstruovaným trestním oznámením do soukolí justiční mašinérie, může být odsouzen, i kdyby byl nevinný. To je totiž ten nejzávažnější důsledek kriminalizace společnosti: přetížení justice trestními kauzami zvyšuje pravděpodobnost tragického omylu. Aniž bych se pouštěl do podrobností, konstatuji, že kdyby se ušlechtilé myšlenky, jež zazněly na tiskové konferenci i "u kulatého stolu", staly všeobecným myšlenkovým přístupem příslušníků orgánů činných v trestním řízení k řešeným případům, ubylo by podstatně justičních přehmatů a následného utrpení nespravedlivě odsouzených.

Soudci tedy popsali nežádoucí společenský jev a vyjádřili znepokojení nad jeho pokračujícím bujením. V této souvislosti vyvstává několika otázek, především, zda jejich znepokojení může mít omezující vliv na zneužívání trestního práva, když jeho příčiny jsou mimo oblast jejich působnosti. Domnívám se, že hodnota jejich názorů spočívá již v tom, že signalizují, že se ve společnosti děje cosi nepatřičného, co zhoršuje kvalitu jejího života. Větší vliv ale jejich znepokojení nebude mít do té doby, dokud si problém neuvědomí celá společnost, v prvé řadě politické elity a novináři. Bylo by proto na místě častější pořádání podobných akcí, jako byly ty výše zmíněné, aby se problém dostal do povědomí širšího okruhu lidí. Obrana proti kriminalizaci společenského života by neměla zůstat jen tématem pro debaty soudců, ale měla by se stát také záležitostí státních zástupců. Téma je tak vážné, že by mu jistě slušelo i prostředí seminářů, pořádaných Centrem pro ekonomiku a politiku pod záštitou prezidenta republiky.

Další otázkou je míra viny orgánů činných v trestním řízení na kriminalizaci společenského života a současně jejich možností nežádoucímu jevu čelit. Podíl justice na vzniku společenské atmosféry, která je pro nadužívání trestního práva příznivá, je malý, neboť se jedná o poměrně uzavřenou a mediálně nečinnou sociální skupinu a příčiny jevu jsou skutečně mimo oblast její působnosti. Nicméně svůj díl viny soudci a zejména policisté a státní zástupci na zmíněném stavu mají, neboť někteří jedinci mezi nimi svou profesní slepotou, nedbalostí, neodpovědností, podjatostí vůči obviněným a jinými nectnostmi, uplatněnými při projednávání konkrétních trestních oznámení způsobují, že cesta ke kriminalizaci nevinných lidí je obecně průchodná. V této souvislosti bychom měli hovořit o příčinách, proč orgány činné v trestním řízení neumí vždy odfiltrovat vykonstruovaná trestní oznámení a jaká je míra odpovědnosti jejich jednotlivých článků na tomto selhávání. Při jednání "kulatého stolu" zaznělo z úst významného představitele justice na toto téma upozornění, jež by od každého občanského kritika úrovně trestního řízení znělo kacířsky, totiž že "policisté jsou policisté a jiní nebudou, jsou vycvičeni na usvědčování pachatelů, a proto mají přirozený sklon k hledání znaků trestného činu v každém oznámeném činu." Myslím, že toto v plné míře platí i pro státní zástupce, kteří stále jedou v kolejích, vyjetých sovětskou prokuraturou, a určitě i pro některé soudce trestních senátů. Jde ovšem o profesní deformaci myšlení, kterou si její nositelé možná ani neuvědomují a nelze je za ni ani příliš odsuzovat. Jedná se o subjektivní vadu, která musí být napravována systémovými opatřeními, zejména kvalitní soustavou kontrolních činností, opravných prostředků a dohledem veřejnosti v celém řetězu trestního řízení. V tomto smyslu vidím slabý článek v silném postavení státních zastupitelství, jež se rozsahem pravomocí blíží prokuraturám totalitního režimu a prakticky ovládají přípravné řízení. Jejich činnost je neprůhledná, vymyká se veřejné kontrole a systém vyřizování stížností je zcela neúčinný, umožňující zastírání lajdáctví, přehmatů, neprofesionality. Výsledkem jsou obžaloby, jejichž zjevná nepodloženost budí děs. V tomto případě je aspoň naděje, že moudrý soudce napraví prohřešky orgánů přípravného řízení. Ale protějškem vadných obžalob jsou stejně špatná rozhodnutí o zastavení trestního stíhání, která znemožní jednou pro vždy projednání věci soudem a pro jejichž zvrácení nemá naše trestní právo účinné prostředky. Soudy mají k disposici skvělý nástroj obrany proti nedostatkům přípravného řízení: předběžné projednání obžaloby s jejím následným vrácením věci státnímu zástupci k došetření. Bohužel jeho použití je spíše výjimečné. Soudci dávají spíše přednost doplnění výsledků přípravného řízení dokazováním přímo před soudem. V řadě případů jde ale o pokusy předem určené k nezdaru, protože účinnost přímého dokazování před soudem má své hranice. Pro úplnost je třeba uvést, že odsouzené oběti vykonstruovaných obžalob se domáhají nápravy jen obtížně. Zásada neprolomitelnosti soudního rozhodnutí je pro většinu soudců posvátnou krávou, nadřazenou zájmu na prosazení spravedlnosti. Křiklavým příkladem je řízení o povolení obnovy hojně medializovaného procesu Adély Rajdlové, jehož prvoinstanční soudce opakovaně veřejně prohlásil oba rozsudky odvolacího soudu s nepodmíněnými tresty za nesmyslné, ale při tom již dvakrát nepovolil obnovu řízení. Samo řízení o povolení obnovy procesu je téměř bezcenné, protože probíhá u stejného soudu, který rozhodl v první instanci a samozřejmě hájí svou pravdu. Z dovolání oběti nespravedlivých procesů mnoho užitku nemají, protože kriteria pro podání dovolání jsou vymezena tak složitě a úzce, že ani kvalitním advokátům se nedaří jim vyhovět. Kritiku zaslouží i celý systém projednávání podnětů ke stížnosti ministra spravedlnosti pro porušení zákona, jinak ve své podstatě skvělého nástroje nápravy vadných rozsudků. Ministerstvo spravedlnosti postupuje podněty, jež jsou nástrojem obhajoby, k posouzení státním zastupitelstvím, která jsou orgánem obžaloby. Výsledky tomu odpovídají.

Orgány činné v trestním řízení mohou tedy stavět překážky kriminalizaci života společnosti tím, že sníží průchodnost nepatřičných trestních oznámení. Předpokladem úspěšnosti takového snažení by bylo uplatnění různých systémových změn v organizaci trestního řízení. Především by bylo vhodné odstranit štít ochrany proti vyvozování odpovědnosti za špatná rozhodnutí státních zástupců a soudců. Každé nadbytečné uvalení vazby, předložení nepodložené obžaloby nebo rozsudku, postaveného na vůli odsoudit bez ohledu na dokazování, by mělo být při nejmenším předmětem vytýkacího řízení, jehož výsledky by se zpracovávaly jako odstrašující precedens. Stíhání občana na základě nesmyslného obvinění musí být společností vnímáno jako jeho obtěžování státními orgány. Užitek by zřejmě přinesla změna procesních pravidel řízení o povolení obnovy procesu v tom směru, že by rozhodoval zásadně soud, jenž neměl s napadeným řízením nic společného. Za úvahu stojí změna nastavení kriterií dovolání. Nezbytné je vyloučení státních zástupců z vyhodnocování podnětů ke stížnosti pro porušení zákona.

Vše výše uvedené se ale patrně mine účinkem, nedojde-li k zásadnímu přehodnocení postavení a způsobu činnosti soustavy státních zastupitelství. Jeho postup a rozhodování v přípravném řízení musí být zpřístupněno soudnímu přezkumu a kontrole veřejností. Ve "starých zemích" Evropské unie není pánem trestního řízení státní zastupitelství, ale vyšetřovací soud, jemuž je podřízeno státní zastupitelství i policie. V řízení před vyšetřujícím soudcem mají žalobce a obhajoba rovné postavení. Jeho rozhodnutí v přípravném řízení jsou přezkoumatelná v dvoustupňovém soudním řízení.

Soudcovský stav je nejvzdělanější a nejzkušenější složkou orgánů činných v trestním řízení. Leží na něm proto nejvyšší odpovědnost. Okolnost, že si jako první začal uvědomovat nebezpečí kriminalizace života společnosti a zdvihl hlas, je nepochybně příznivá. Doufejme, že hlas soudců nezůstane oním pověstným hlasem volajícího na poušti. Bylo by to pro tuto společnost neštěstím.