Důležitější otázka, než co ještě může dělat prezident Bush, proto je, zda je vyčerpáno také tvrdé pravicové, autoritářské a fundamentalistické politické hnutí, které Bushovi dopomohlo k moci a stále ho podporuje.

Na první pohled se zdá, že celá pravice je v krizi. Ztratila většinu v Kongresu a v celých USA není příliš oblíbená. Na druhý pohled si ale můžeme povšimnout, že v USA se stále opakuje následující model: pravicoví republikáni vyhrají volby, pak vládnou tak arogantně, nečistě a ideologicky, že následující volby prohrají, brzy nato však znovu získají politickou iniciativu.

Stalo se tak v prezidentských volbách v roce 1992, které byly doprovázeny velmi negativní a ideologický agresivní kampaní Bushe staršího -- vypadalo to, jako by republikáni věřili (a vypadá, že v to stále věří), že poté co se stal prezidentem Ronald Reagan, se už o politickou moc nemusí. Bushova kampaň byla tehdy katastrofou a volby vyhrál Bill Clinton.

Už však ve parlamentních volbách 1994 republikáni vyhráli většinu v Senátu a House, a jejich kampaň nazvaná Smlouva s Amerikou byla sice silně pravicová, ale také s pozitivními výhledy, a v každém případě byla úspěšná. Když se ale v roce 1995 snažili v bitvě o rozpočet zničit prezidentství Clintona, většina lidí silně podporovala Clintona. Právě díky tomu se Clinton, do té doby poměrně neoblíbený politik, se stal oblíbeným prezidentem a v prezidentských volbách 1996 docela snadno vyhrál. Republikáni byli ale vytrvalí a v roce 1998 se snažili prezidentství Clintona znovu zničit s využitím sexuálního skandálu s Monikou Lewinskou. Jejich pokus odstranit populárního prezidenta jim však ubral na preferencích a v parlamentních volbách v roce 1998 republikáni ztratili mnoho poslaneckých křesel (i když si ještě podrželi většinu).

Už v roce 2000 však republikánský kandidát na prezidenta, George W. Bush, prohlásil, že je "soucitný konzervativec", a vyhrál (alespoň oficiálně) prezidentskou volbu. Ze začátku té nové vlády měli republikáni své obvyklé problémy s korupcí, arogancí a rigidní ideologií. Tentokrát však byl jejich pád zadržen teroristickým útokem 11/9, po němž se podporovat Bushe dlouho považovalo za téměř vlasteneckou povinnost.

To už dlouho není pravda, ale také není vůbec jasné, že se ten cyklický model nebude opakovat, republikáni jsou totiž nezlomní. Tato nezlomnost může být vysvětlena také tím, že se opírají o silné a unikátně americké spojení pravicového populismu a obchodních společností. Základem tohoto populismu jsou křesťanští fundamentalisté amerického jihu. Toto fundamentalistické hnutí je podporou především pro republikánskou sociální agendu, která je proti právu na potrat, proti homosexuálům a proti feminismu. Od těchto fundamentalistů získávají republikáni ve volbách spolehlivých 25-30 procent hlasů, spoustu dobrovolníků pro své kampaně, a navíc zaručují, že tvrdá pravice ovládne stranu ve vnitřních volbách, když strana např. rozhoduje pro svého kandidáta na prezidenta.

Na této situaci je výjimečné to, že tuto frakci republikánské strany silně podporuje i "big business". V Americe jsou totiž fundamentalisté sice anti-kosmopolitní, ale zároveň i silně pro globalizaci a mezinárodní kartely (jak píše Gordon Bigelow, věří, že "chudáci jsou chudí proto, aby mohli spasit svoji duši, a kdyby jim byly dány sociální dávky, jejich duše by to ohrozilo", a také pokládají "průmyslového magnáta za hrdinskou postavu, jeho bohatství jako triumf řádné vůle"). Díky tomu se může silný proud fundamentalismu v Americe spojit s penězi a vlivem kapitálu, což není možné v Evropě, kde náboženská pravice je jak proti kosmopolitismu, tak proti globalizaci. Toto spojení tedy vůbec není stejné, jako když politik mainstreamové, pravicové strany v Evropě, která je převážně podporována kapitálem, někdy učiní populistické výroky, jako např. občasné výroky Václave Klause proti EU nebo NATO. Situace, která by byla analogická situaci, by byla např. ta, kdyby mezinárodní kartely podporovaly slovenské strany SNS nebo HZDS.

Tato politické spojenectví kapitálu s fundamentalisty a pravicovým populismem umožňuje vytvoření silné, pravicové politické infrastruktury. Na místní úrovni politiky to zahrnuje velkou síť kostelů, miliony jejíchž členů volí a pracuje pro republikánské kandidáty; na státní úrovni jsou to bohaté organizace, které podporují pravicové iniciativy (např. proti právu na potrat); na celostátní úrovni to zahrnuje četné think-tanky (kde pracuje hodně neokonzervativců) produkující zprávy, rozbory, slogany atd., které ovšem vždycky potvrzují moudrost radikálního pravicového programu, a ty jsou často věrně opakovány novinami, rozhlasovými stanicemi a televizními kanály, tedy hlavně těmi, které jsou ve vlastnictví big businessu. Těmito způsoby pravice celkem vzato ovládá tón a témata politického dialogu v USA.

Tyto think-tanky navíc zaměstnávají hodně právníků, aby vytvářili neortodoxní a kreativní právní názory a strategie, které pak pravice využívá v prosazování své sociální a politické agendy -- mnoho lidí např. překvapilo, když Bushova vláda teprve 45 dnů po 11/9 navrhla obsáhlou řadu nových, "protiteroristických" zákonů, díky nimž získal Bush mnohem větší moc. Tyto nové zákony však nebyly výsledkem 45 dnů, ale mnohaleté práce právníků v think-tancích. Za odměnu pak republikánský prezident jmenuje některé z těchto právníků do vlády, např. jako právníka prezidenta, tam pak mohou dále rozpracovat své radikální právní názory, např. o právní platnosti mučení, a potom používat ohromné právní prostředky federální vlády, když těmito názory argumentují u soudu. Prezident tyto právníky může také jmenovat federálními soudci. Tato situace je důvodem toho, že některá práva, která Američané dlouho považovali za naprosto základní a nedotknutelná, budou možná zrušena -- čtyři z devíti soudců nejvyššího soudu, tedy téměř většina, jsou produkty této pravicová infrastruktury.

Nejstarší soudce nejvyššího soudu, 87letý John Paul Stevens, je jedním z středové většiny. Pokročilý věk soudce Stevense byl jednou z inspirací fundamentalistického kazatele Pata Robertsona, když v celostátní televizi uvedl dvě "národní modlitby", během nichž milióny fundamentalistů prosily Boha, aby učinil nějakou "změnu" v nejvyšším soudu. (A Robertson má na takových věcech zvláštní zájem: 150 absolventů právnické fakulty univerzity, kterou tento kazatel založil a je jejím prezidentem, je přes velmi špatnou akademickou klasifikaci zaměstnáno Bushovou vládou.)

Pro republikánskou stranu může být velkou výhodou, že vládne politickou a soudní infrastrukturou, což bylo vidět v prezidentských volbách v roce 2000, když demokraté vznesli námitku proti počítání hlasů ve státě Florida (kde byl guvernérem Jeb Bush, bratr George W. Bushe, který mimo jiné jmenoval vládní zmocněnkyni, která kontrolovala počítání hlasů), a jejich námitka byla nejvyšším soudem odmítnuta -- soudem, v němž seděli čtyři soudci jmenováni za prezidentství či viceprezidentství Bushe staršího. Všichni tito čtyři soudci rozhodovali pro jeho syna a rozhodnutí soudu znělo pro Bushe poměrem 5 : 4.

Situace je dost špatná na to, aby bylo možné říci, že v této souvislosti není tak velký rozdíl mezí politickou situací v USA a v Íránu: v obou státech jsou volby, a někdy ty volby vyhrají opozice. Ale když se "bývalá" opozice snaží vládnout, je od začátku tak obležena pravicovou politickou infrastrukturou, která reálně ovládá stát, ekonomii a aktivisty v ulicích, že je těžké zůstat ve vládě, a vůbec není možné plnit volební program (jsou vlastně stále v opozici, i když vládnou). V USA ovšem není formální výbor kněžích, jako íránská Rada dohlížitelů, která může jednoduše vetovat reformy, jak se stalo v Íránu za vlády Mohammada Chatámího v letech 1997--2005, ale, jak zjistil Bill Clinton, když byl prezidentem, spojenectví big businessu a fundamentalistů v Americe může mít víceméně stejný efekt.

Navíc, podobně jako opozice v Íránu, síla americké opozice převážně vychází z toho, že je koalicí skoro všech, kdo jsou proti moci dominantních politických a hospodářských skupin. Demokratické straně v loňských volbách např. pomohlo, že několik středových republikánů, znechucených proti-evolučními názory své strany, změnilo stranu a kandidovalo za demokraty. Po volbách je však pro takovou "volnou koalici" těžké úspěšně sestavit koherentní program.

Je ale také pravda, že Američané se zdají mít dost republikánského programu nenasytnosti, militarismu, ideologického extremismu a náboženského fundamentalismu s jeho (předvídatelnými) katastrofálními důsledky. Pravděpodobně proto ve volbách prezidenta v roce 2008, a jistě také ve volbách do kongresu, republikáni prohrají. A jelikož "vláda z opozice" není tak efektivní, mohou si USA a svět alespoň na čtyři roky oddychnout.