Mám za to, že v takové situaci se zrovna nacházíme. Domnívám se, že vývoj poslední doby lze docela dobře interpretovat s poukazem na rozpor mezi zájmy a postoji části společnosti, který se projevil především v posledních parlamentních volbách. K tomuto rozporu se velice výstižně vyjádřil sociolog Jan Keller v dubnu 2006 ve své přednášce Jak volí česká populace ZDE. Jan Keller dochází k zajímavému závěru: Soulad postojů a zájmů při volbě pravicových stran lze najít asi u 15% voličů. Jsou to jednak příslušníci příjmové elity (nanejvýš 5% voličů, sem patří vlastníci velkých majetků, vysocí manažeři, různí pochybní zbohatlíci, staré kádry převléknuvší kabát a celebrity showbyznysu, médií a vrcholového sportu) a část heterogenní skupiny mírně úspěšných (střední manažeři, malí a střední podnikatelé, lékaři, úspěšní řemeslníci apod.), kterých je možná 25% a kteří volí v závislosti na svém věku, postavení a jiných faktorech napravo i nalevo. Keller se domnívá, že z této skupiny pravice těží asi 10% hlasů. Zbývají skupiny stagnujících, tj. možná 40% voličů v pozicích řadových pracovníků v různých profesích, nepříliš úspěšní podnikatelé i lépe situovaní důchodci, a lidé v sociálním sestupu - zhruba 30% lidí v neperspektivních odvětvích nebo mimo trh práce: důchodci, osamělé matky, lidé v zemědělství a službách, většina důchodců apod.

Zkoumání, kde se bere těch zbývajících 15% voličských hlasů pro pravici, vede k překvapujícím závěrům. Podle názoru Jana Kellera se rekrutují z té skupiny stagnujících, resp. z té její části, která se příliš nezajímá o politiku. Cituji z jeho přednášky:

"...stagnujícím poslední vývoj nepřináší ani vzestup, ani sestup. Jejich volební preference se často neodvíjejí od nějakého názoru, protože si v zásadě zvykli na to, že žijí z měsíce na měsíc a vždycky s tím nějak vyjdou. Navíc, což je důležité sociologicky i politologicky, v této kategorii stagnujících se v řadě případů jedná o ženy. Patří sem často učitelky, úřednice a podobně, jejichž manžel patří příjmově do o něco vyšší kategorie. Takže to, že ve statistikách vidíme u nich o něco nižší příjem, vůbec neznamená, že jejich domácnost je na tom špatně, protože manžel vydělá více a tím pádem je to může táhnout více doprava..."

"Tato skupina je početná, poměrně často chodí k volbám, což znamená, že svými hlasy rozhoduje výsledek voleb, i když politiku příliš nesleduje. To je ten problém, že politiku rozhodují ti, kteří se o ni nezajímají. Nikoli ti, kteří poctivě studují programy politických stran.Tato kategorie ovšem obecně upřednostňuje jistotu před obecným ziskem. Ten vysoký zisk těmto lidem opravdu nehrozí. To znamená, že z povahy věci by se měli chovat spíše levicově, ale právě proto, že se o politiku příliš nezajímají, a že se těmi širšími věcmi příliš nezabývají, jsou snadno ovlivnitelní ve volební kampani. Právě kvůli těmto lidem se před volbami vylepují plakáty s Lucií Bílou a hokejistou Jágrem. ODS nemůže těmto lidem slíbit vůbec nic. Jejich politika s nimi vůbec nepočítá, může jich však dost strhnout v průběhu posledních týdnů před volbami na svou stranu dobře načasovaným vystoupením prezidenta Klause, Jiřího Bartošky, nebo nějakého jiného baviče..."

"Z dnešních třiceti procent hlasů pro ODS tato skupina možná představuje plnou polovinu. Ta skupina, jejíž zájmy nemají vůbec nic společného s politikou ODS a s jejím programem, ale která se nakonec může nechat zmanipulovat pomocí toho, že ODS vylepí ty správné plakáty. Hodně z těchto lidí prostě volí tu stranu, která vypadá jako nejsilnější. I díky tomu bude mít v nadcházejících volbách ODS spoustu hlasů od lidí, pro které nehodlá ani hnout prstem... Tito lidé jsou ve dvojznačné pozici. Jsou mezi nimi drobní podnikatelé, kteří nejednou podnikají hlavně proto, že jinak nemohou sehnat žádnou práci. Jsou mezi nimi učitelé a učitelky, kteří věří, že až vybudujeme společnost vzdělání, tak nakonec se bude muset přidat i jim... Patří mezi ně i úředníci a úřednice, kteří se spíše shodují s hodnotami svých dobře placených nadřízených než s problémy svých klientů, kteří na tom bývají minimálně o skupinu hůře než oni. Vcelku to bývají spíše lidé konzervativní, se stabilními postoji, ale pokud by zjistili, že pro systém zhodnocování velkých peněz zásadně nejsou nijak potřební, tak by mohli reagovat velmi radikálně a překvapivě. Už teď nestojí mnohý z nich daleko od sociální propasti, jenže to nevidí, protože ze zvyku se dívají vždycky nahoru..."

Keller z řečeného vyvozuje, že "ve společnosti se šíří nejistota, která může dolehnout ve větší míře na ty, kteří ji zatím nepoznali. To jsou ti starší z kategorie mírně úspěšní, a prakticky všichni z kategorie stagnujících. Více než polovina společnosti může být ve velice krátkém horizontu nejistotou postižena. Nad nimi je 5 procent elity, která si myslí, že jí žádná nejistota nehrozí a k té elitě můžeme připočítat nějakých deset procent mladých úspěšných perspektivních bezdětných, bez závazků. Těch pět plus deset, to je patnáct procent, kteří tvoří přirozenou základnu ODS. Všechno, co mají nad patnáct procent, mají díky televizi, díky manipulaci, a díky tomu, že lidé z velké části neprohlédli, jaký je jejich reálný zájem."

Zdá se, že se opět jednou nacházíme v historicky přelomové situaci. Nově se formují společenské třídy (nechme pro tuto chvíli stranou jejich názvosloví, přesné definice a podrobné analýzy) a my, generace dosud žijících, máme to pochybné štěstí vidět, jak se vytvářejí a jak probíhá jejich uvědomování.

Třída těch, kdo disponují majetkem, reálnou mocí a informacemi, má v tomto procesu velký náskok. Ovládla rozhodovací struktury nadnárodních společností i států, určuje, o čem budou referovat velká média, má vliv na toky peněz dosud přerozdělovaných do veřejného sektoru a do sociálního i důchodového pojištění. Stojí za ní víceméně skrytá a publicitu nemilující teoretická pracoviště, která jí dodávají argumentační munici pro působení v legislativě i v médiích. Jakékoli pokusy organizovat chod společnosti ve prospěch většiny zběsile napadá jako sociální inženýrství, ale snaží se, aby legislativní i exekutivní kroky byly velice pečlivě cílené v její prospěch. Neustále testuje hranice, kam až si může dovolit zajít, a protože cítí minimální nebo jen neúčinný odpor, nenápadně rozšiřuje svůj operační prostor. Situaci sice bezprostředně vnímáme jako problém české politiky a společnosti, ale bez globálního nadhledu jeho podstatu nelze pochopit. I uvnitř té "horní" třídy je z tohoto pohledu nutno rozlišovat. Zatím si stále namlouváme, že něco (nejlépe všechno) se vyřeší jaksi samo, jen stačí zvolit ty "správné" zástupce lidu. Oni, tj. ti, kdo už na politických postech jsou, i ti, kdo se nás pokoušejí přesvědčit, že právě jejich neparlamentní strana se příště do sněmovny musí dostat a pak teprve zavládne ten ráj na zemi, mají pochopitelně na udržení situace přirozený zájem. Jejich pozice a budoucnost zatím ještě závisí na tom, zda nás příště ukecají, abychom zrovna je zvolili.

Pochopitelně nám vždy budou zamlčovat, že s exponenciálním růstem globalizované ekonomiky se podobně exponenciálně zmenšuje rozsah toho, co mohou reálně ovlivnit. Moc se nezadržitelně a v neustále rostoucí míře přesunuje k té části "horní" třídy, kterou nikdo nevolil a která se nikomu nemusí za nic zodpovídat. Nadnárodní struktury typu Světové banky a Mezinárodního měnového fondu a řídící orgány nadnárodních korporací - to jsou skuteční zadavatelé úkolů pro národní vlády a parlamenty. Zdánlivě absurdní vývoj na politické scéně tak dostává logické vysvětlení, když si uvědomíme, kterým farmaceutickým firmám slouží ministr zdravotnictví, které energetické monopoly zadávají práci ministru průmyslu a které zbrojovky jsou klienty ministerstva obrany. Jejich zájmy jsou to podstatné, co je nutno hledat v pozadí toho divadýlka, které se nám předvádí na politické scéně.

Obzvlášť pikantní je v tomto ohledu pozice současného premiéra. Ten se rozhodl sloužit Spojeným státům, což vypadá jako obzvlášť fikaný způsob realizace české vyčůranosti. Nemůžete ho přece obvinit, že hájí zájmy nějakých firem. Jeho klientem, kterému bude sloužit do roztrhání těla, je nejdemokratičtější režim na světě. Přece nechcete říct, že nejvyšší šéfové vedoucí mocnosti světové říše dobra se řídí zájmy nějakých ropných nebo zbrojařských společností?

Třída těch nemajetných, neinformovaných a bezmocných je na tom výrazně hůř. Sice jde o většinu populace, ale její vliv na reálné rozhodování o sobě samé je mizivý. Ve své většině ještě neudělala ani ten nejzákladnější krok: Nedokázala si svoje základní zájmy zformulovat ani se zorganizovat pro jejich obhajování a prosazování. Zmatená, neorganizovaná, neuvědomující si prekérní charakter svého postavení, je snadným cílem otupující propagandy a zdrojem prostředků pro vznik těch opravdu velkých majetků. Stále ještě v ní žije iluze vytvořená nepřesně zprostředkovanou zkušeností reality západoevropského sociálního státu 60. a 70. let, kterou lze mimochodem považovat i za hlavní hnací sílu cinkání klíči v listopadu 89.

Vždyť kdekdo jsme měli v (západním) Německu příbuzné, ať už odsunuté nebo emigranty, a skoro všichni jsme díky porovnání jejich a naší životní úrovně věřili, že ten kapitalismus zdaleka není tak nelidský, jak nám to vnucovali komunističtí ideologové. Tahle víra ještě i teď ve spoustě hlav žije, a snad i proto někteří dnešní manipulátoři moci pořád odvracejí naši pozornost od dnešní reality k minulosti - "chcete, aby se to vrátilo?"

Pochopitelně se nic nevrátí, a na rozdíl od minulých poměrů se dnes každý může osobně přesvědčit, jak to s tím sociálním státem na západ od našich hranic vlastně je. Navíc se česká ekonomika už léta nachází ve vzestupné fázi ekonomického cyklu, což i u těch, kdo žijí ze dne na den a od braní do braní, může vyvolávat uklidňující pocit, že jim se přece nic vážného nemůže stát:

Výplaty na účty chodí, super(hyper-, mega-)markety jsou plné, televize vysílají, pípy taky ještě nevyschly, takže "vo co gou"? Mediální prostor je naplňován nejrůznějšími koncentráty banality a blbosti tak vrchovatě a pečlivě, aby v mozcích jejich příjemců nezůstal ani kousek volného místa pro samostatné uvažování. I tyto skutečnosti jsou potvrzením historické zkušenosti: S plnými žaludky se revoluce obvykle nedělají. I kdyby ve společnosti jakkoli převládala "blbá nálada", od jejího procítění k uvědomění si souvislostí a příčin a dále až k potřebě aktivních kroků vedoucích ke změnám je nedohlédnutelně daleko.

Zbývá vysvětlit souvislost s Murphyho zákonem, kterým je tento článek uveden. Spousta lidí má tendenci uvažovat v jeho smyslu: Je potřeba volit tu správnou stranu a ona to zařídí za nás.

Tzv. slušní lidi pokukují po nějaké nepříliš lidožravé umírněné pravici, jiní rovnou hledají vládu pevné ruky, protože za všechno přece můžou cikáni a anarchisti, případně zakuklení komunisti. Je to přece jednoduché: Tenhle systém je nejlepší a tudíž jediný možný, když už jsme si vycinkali přechod na tu správnou stranu do říše dobra, nic se nám přece nemůže stát, US Army nás ochrání a pan profesor to zařídí. Jen ať nám nikdo nebere ty markety, hospody a televizi. Ať tedy mají, co chtějí.

Někteří rádoby ultrapravičáci v různých internetových diskusích vykazují nositele levicových názorů na Kubu nebo do Severní Koreje. Docela by se mi chtělo poslat těch Kellerových 15% příznivců a voličů dnešní vlády na dlouhodobou stáž když už ne do USA (kolik by se jich tam asi uživilo?), tak aspoň do některé s nimi spřátelené země - navrhuji třeba Saúdskou Arábii nebo Turkmenistán.

Myslím, že by dost rychle pochopili dvě zásadní věci: Čí zájmy hýbou světem a jestli vlastně kapitalismus potřebuje ke své existenci a dosahování trvalého růstu demokracii. Pochopitelně jednoduchá řešení nefungují, k takovému exodu nedojde, ani kdyby volby vyhráli komunisté. Takže nezbude, než abychom si my ostatní naivitu těch 15% voličů, kdo pomohli ODS k moci díky blažené nevědomosti ve věci svých skutečných zájmů, s prominutím vyžrali až do dna.

Domnívám se, že to půjde dost rychle. Více než dvou volebních období doufám nebude potřeba - dokonce mám za to, že bude stačit jediné. Někdy i ztráta může být ziskem - jestliže se jim rozsvítí v hlavách na základě neblahých zkušeností, které zákonitě i oni spolu s námi pocítí na své kůži, bude to užitečné pro nás pro všechny. Nakonec tedy nezbývá než si přát, aby nevratných škod bylo způsobeno co nejméně.