Jdu na letiště v Bejrútu, nastoupím do malého letadla, které má dvě vrtule a 20 pasažérů a je provozováno společností zvanou "Kouzelný koberec", jejímž majitelem je lékárník v Corniche Mazra nedaleko odtud. A tomuto letadlu to trvá dvě a půl hodiny, než vystoupá nad sněhem pokryté hory. Když přes ně přelétáte, vidíte libanonské cedry.

A velmi rychle je nad Sýrií a už tu máte začátek velké pouště, která trvá celou cestu až k řece Tigris. V tomto letadle si uvědomujete, jak krásný je Libanon a jak drsný je zbytek Blízkého Východu. Přistanete na bagdádském letišti. Letištní cesta je z města Bagdádu až na samotné letiště, žádný diplomat po ní nyní necestuje, pouze ozbrojení muži, a s eskortou. Britové dokonce necestují vůbec.

Dostanou helikoptéru z letiště na svou ambasádu a do této jistého druhu křižácké pevnosti kolem Republikánského paláce. Já se setkám se svým řidičem a jedu pokaždé po letištní cestě sám se svým řidičem. Helikoptéry nepoužívám vůbec. A buď zůstávám u iráckých přátel nebo v malém hotelu nedaleko řeky Tigris. A odtud každý den cestuji po městě Bagdádu a někdy i mimo ně.

Ale nyní je to extrémně nebezpečné. Nemám jim to za zlé. Mnozí moji kolegové do Iráku nejezdí. A mnozí, kteří jedou, jenom sedí ve svých hotelových pokojích. Nemám proti tomu námitek. To, proti čemu námitky mám, je, že neřeknou svým čtenářům, že sedí ve svých hotelových pokojích. Takže dělají dojem, že si mohou ověřit příběhy, nebo např. lidi zastřelené Američany, když ve skutečnosti nemohou nebo nechtějí.

Tak vezmou telefonické sdělení amerického velitele a to se stane příběhem, což je jedním z důvodů, proč zpravodajství o Iráku je tak pokřivené. Ale je to velmi nebezpečné. A určitě jsou momentálně jenom dva z nás z The Independent, kteří přijíždějí do Iráku a opouštějí ho. Pokoušíme se udržovat nízký počet, protože nejen že nechceme být uneseni, nechceme mít unesené oběti z The Independent. Ale určitě je to za dlouhou dobu nejnebezpečnější úkol, který mám. Je srovnatelný s nejhoršími dny nedávné občanské války v Alžíru, kdy GIA (islámská organizace) připravila o hlavu každého cizince, kterého mohla najít. A to bylo pěkně děsivé. V těch dnech jsme počítali, že můžeme být v obchodě tři minuty a musíme ho opustit dříve, než by někdo mohl zatelefonovat a přivést někoho, aby vás zabil. Počítám, že v Bagdádu je to momentálně pět minut.

Ale já přece jenom dosud vycházím a hovořím s lidmi na ulici a navštěvuji uprchlíky a budu cestovat mimo Bagdád, ale pouze s velkou přípravou. Jedna cesta do Najafu, což je přímo dolů po dálnici 18, kde byli cizinci odvlečeni a přišli o krk, mně zabrala dva týdny plánování s pomocí šíitských duchovních. Cestoval jsem v autě s šíitským duchovním.

Nepomáhá to, když je člověk Britem, ale myslím, že na tom už nezáleží. Unášejí Iry, Brity, unášejí Turky, unášejí Saudy, unášejí své vlastní lidi. Myslím, že jsme se dostali za bod, kdy situace byla protizápadní. Je proti čemukoliv.

S výjimkou Kurdistánu. Musíte is uvědomit, že Irák je ve stavu totální anarchie. Neexistuje žádná vládní kontrola, navzdory lžím, které rozšiřuje Iyad Allawi a jiní lidé, jmenovaní Američany.

Američané nemohou cestovat volně. Je to tak špatné. Skutečnost, že každá helikoptéra letí jenom několik stop nad zemí z obavy, že když poletí výše, bude zasažena raketou země-vzduch, vám pěkně poví všecko, co potřebujete vědět.

Zdá se, že je hnací silou v Iráku. Je nepolapitelným člověkem, který nedává interview.

Obával jsem se o jeho život, když jsem četl, že Tom Friedman jej doporučil na Nobelovu cenu míru. Podívejte se, Sistani je zajímavý charakter, protože má enormní emoční přitažlivost. Kdyby Hakim a jiní přežili, byli bychom viděli daleko volnější kontrolu nad šiity. Je zajímavou věcí, že Sistani v podstatě nechce islamskou republiku, nechce, aby byl islam iránského stylu vnucen Iráku. A velkou zachraňující milostí pro šiity je, že byli schopni účinně říci Američanům, připojíme se k povstání, nebudeme-li mít volby, a zvítězíme.

Ovšem nebezpečí tkví v tom, že když zvítězí, nedostanou to, pro co hlasovali. Šel jsem v onen den s šiity do volební místnosti. Dostavili se. Bylo to velmi dojemné. Mohl jste slyšet první sebevražedné útočníky, kteří se odpálili, bum, bum, bum, přes celé město. A tady byli -- šiité, kráčející se svými dětmi, s nemluvňaty v náručí, aby volili. A když jsem se dostal dovnitř do volební místnosti a hovořil jsem s nimi, byly to tři důvody, proč volili.

• První: náš marja, náš náboženský vůdce Sistani nám řekl, abychom volili.
• Za druhé: protože je načase, aby se šiité podíleli na moci, protože my jsme největší skupinou.
• Za třetí: ukončit americkou okupaci.

Ale oni americkou okupaci neukončí. A je velikým nebezpečím, že v jistém bodě se šiité mohou otočit a říci: "Dobře, získali jsme demokracii, ale nedosáhli jsme toho, co jsme chtěli. Dostat Američany pryč." A už více nebudou mít zájem na tom, aby šli volit. V tom je dnes nebezpečí.

Myslím, že je tomu tak. Podívejte se, velkým problémem v Iráku, který způsobuje tak mnoho krveprolití je toto: Američané musejí odejít, a Američané odejdou, a Američané nemohou odejít. Nemohou odejít z celé řady důvodů, které známe. Protože, když za sebou nechají chaos, tak co jste dosáhli invazí do Iráku? To je ta otázka. Musí být mnoho Američanů při nejmenším na Ministerstvu zahraničí, kteří nyní myslí, že měli možná nechat, aby Saddám zůstal. To není to, co by vám šiité řekli, ale je to to, co si mnozí musí myslet.

Vrací se vždycky ta samá otázka, kterou si stále více kladu, která zní, proč jsme napadli Irák? Nenapadli jsme ho kvůli zbraním hromadného ničení, protože tam žádné nebyly. Nechtěli jsme pomoci šíitům, protože jsme je v roce 1991 vyzvali, aby povstali, a stáhli jsme se, když byli masakrováni. Je jasné, že bychom nebyli napadli Irák, kdyby jejich hlavním vývozním artiklem byl květák nebo mrkev. Tedy dimense ropy tam musela být.

Ale myslím, že v tom bylo také ještě něco jiného. Byl jsem znovu dole na té hrozné dálnici 18. Právě jsem dělal interview s některými lidmi po tom, co byl zavražděn muž z Červeného kříže. Stál jsem na okraji vozovky a silnice se začala pohybovat. Myslel jsem, můj Bože, to je zemětřesení. A za rohem přijížděla po dálnici divize americké pěchoty. Tisíce, tisíce a tisíce vojáků. Tanky Abram, ozbrojená vozidla Bradley, náklaďák za náklaďákem s pěchotou, všichni se štíty, pušky namířené na stranu jako ježek, transportéry, obrněná pásová vozidla, protiletadlová děla, těžká artilerie. Trvalo to téměř hodinu než přejeli a po celou dobu se země třásla.

Vzpomínám si, že mě napadlo, že před 2 000 lety, trochu více na sever od místa, kde jsem stál, bychom byli cítili vibraci nohou centurionů, raz-dva, raz-dva. Když jsem viděl tuto masivní opancéřovanou stonožku, začal jsem uvažovat, zdali to také nepředstavuje iracionální, syrovou potřebu ukázat moc, což je charakteristikou velmoci. Rusové to ukazovali neustále, Maďarsko, Afghánistán. Ovšem často tím ukazovali strach, ale potřebovali ukázat moc. Můžeme jít do Bagdádu, tak půjdeme do Bagdádu. Můžeme jít do Teheránu. Můžeme jít do Damašku. Půjdeme, protože my můžeme. A myslím, že toto je součástí způsobu, jak neokonzervativci myslí. Víte, je to velmi lehké vysmívat se Cheneyovcům a Wolfowitzům a Feithsům a Perlesům. Ale myslím si, že bychom měli věnovat mnohem více času zkoumání, jaké jsou jejich motivy, co je uvádí do chodu, protože si myslím, že tato projekce moci je daleko důležitější, než si uvědomujeme. Možná je téměř tak důležitá, jako ropa.

Ta potřeba ukázat moc. Musíte být na této straně světa, abyste si uvědomili, že Američané mají ocelovou linii, která prochází právě napříč oblastí. Jsou v Británii, jsou v Německu, jsou v Itálii, jsou v Turecku, jsou v Řecku. Pokusili se přijít sem a nepodařilo se jim to. (Rozhovor se konal v Libanonu.) Zatím se nedostanou do Sýrie, ale jsou v Iráku a v menším rozsahu jsou v Saudské Arábii, ve velkém rozsahu jsou v Kataru, jsou v Bahrajnu, jsou v Kuvajtu, zvláštní síly operují v Jemenu. Pokoušeli se o Somálsko, a nefungovalo to. Existuje celá ocelová linie od Arktidy přímo dolů pod rovník. Donald Rumsfeld je nazývá liliové ostrůvky, tyto zóny, kde Američané mohou žít. Ale ve skutečnosti to nejsou liliové ostrůvky; jsou to ozbrojené pevnosti. Jsou to pevnosti, které jsou umístěny, jak říkám, od Arktidy k rovníku, což představuje americkou moc. A ovšem, jinou stránkou je Rusko. Ačkoliv jsou už v Uzbekistánu a Kazachstánu, stejně jako i v Afghánistánu. Nejsou v Iránu, což je důvod, proč Iránu vyhrožují. Nejsou v Sýrii, což je důvod, proč nyní vyhrožují Sýrii. Nejsou v Severní Koreji, ale to je jiný příběh. Protože Severní Korea maá zbraně hromadného ničení, je to důvod, proč jsou na Severní Korejce milí.

Onehdy jsem vzal některé své přátele, aby se podívali na hrady křižáků v severním Libanonu, včetně toho v Chateau de Saint Gilles v Tripoli -- je to masivní bašta. Byl jsem tam mnohokrát. Ale můj irský přítel je stavař a já jsem chtěl, aby mi pověděl, co si myslí o stavbách křižáků. Věděl, jak křižáci bojovali. A on řekl, že problém pro křižáky byl, že jejich nepřátelé byli tak hrůzu nahánějící, že museli stavět tyto masivní pevnosti, aby na lidi udělaly dojem. A to je to. Zvenčí to vypadá krásně. Křižácký hrad je úžasný. Ale když jste uvnitř, je tam zima a vlhko a nevidíte ven, musíte jenom nakukovat přes pozorovatelny a otvory pro šípy, jak jsem to dělal v Tripolisu. Mohl jsem vidět pouze mešitu a malý kousek řeky. To je všecko. A to je všecko, co křižáci viděli ze země, kterou okupovali.

A to se děje Američanům v Iráku. Sedí v té malé Zelené zóně, to je to místo, kde je Palác republiky, kde je americká a britská ambasáda a kde jsou všichni Američany jmenovaní Iráčané, obklíčení palisádami betonových panelů. Místo, kde jsme se nejvíce přiblížili ke křižácké pevnosti. Nakukují přes kulometné střílny a vidí venku ulici. To je Bagdád. To je jejich kontakt se zemí, kterou okupují. A všechny tyto nové pozice, kandahárské letiště v Afghánistánu, ohromná americká základna u Falludži, Zelená zóna uvnitř Bagdádu, to všechno jsou masivní křižácké komplexy. Když jsem byl v Tripolisu, začal jsem doopravdy chápat, proč asi Usama bin Ladin nazývá Američany křižáky. Skutečně žijí v pevnostech a nakukují střílnami do země, kterou okupují.

Od křižáků je možno se mnohému naučit. V pozdější části křižáckého období byli napadáni hašašíny. Původní termín je assassins a znamená úkladní vrahové. Křižáci toto slovo donesli zpět do Evropy. A byli to ve skutečnosti šíitští muslimové, velice extrémní, kteří věřili, že musejí zavraždit své nepřátele, všechny, včetně svých muslimských nepřátel. Dvakrát se pokoušeli zavraždit Saladina. A přišli údajně těžce zdrogovaní, odtud hašašini (poživači hašiše), přišli s myšlenkou na mučednictví. Zabili by sebe, jako zabili své nepřátele. A na prvním místě přišli z Persie a pak ze Sýrie. Takže cizí - zahraniční bojovníci, to je něco, co je křižákům také známo. A nakonec pomohli skoncovat s křižáky, ovšem stejně tak jako se silami Saladina, který byl Kurd. Mnoho historických paralel...

Jdete-li dozadu, a jistým způsobem je to ještě zajímavější než křižáci, k britské invazi do Iráku v roce 1917, mám dokument, který byl vyvěšen generálem Stanley Maudem, když dorazil do Bagdádu. "Lidu Bagdádu: přišli jsme sem ne jako dobyvatelé, ale jako osvoboditelé, osvobodit vás od tyranie trvající po generace". Od té doby říkáme totéž. Co se stalo, když začalo povstání proti Britům? Začalo ve Fallúdži. A my jsme bombardovali Fallúdži a město jsme zpoloviny zničili. Obklíčili jsme Nadžaf a tvrdili jsme, že chceme aby šíitský prelát, který byl vzbouřenec, nám byl vydán. Badr, ne Sadr, ale jméno je podobné. V Dolní komoře povstal Lloyd George a pravil: "Jestliže britská armáda opustí Irák, bude tam občanská válka". A britská vojenská zpravodajská služba v Bagdádu říkala Londýnu, že zahraniční bojovníci překračují hranici ze Sýrie, která byla ovšem tehdy kontrolována Francouzi. Je to jako razítko v průkazu totožnosti pro povstání. A opět, z nějakých důvodů Američané nečetli historické knihy.

Lidé špatně rozumí tomu, jak na to muslimové reagují. Víte, muslimové vždycky věřili, že to je to, jak se Američané chovají. Věřili, že na ně budou pouštěni psi, věřili, že budou sexuálně ponižováni. Věřili, že to, jak se Zápaďák chová, je vinou nemorálního Západu. Abú Ghrajb byl daleko větším šokem pro nás, než pro Iráčany. Věděli o tom. Jejich příbuzní jim o tom vyprávěli. Dělo se to dlouhou dobu. Nebyl to nějaký překvapivý objev. Toto je systém. Dělo se to v Afghánistánu. Hovořil jsem s lidmi v Afghánistánu, kteří byli zle biti a mučeni některými vojáky. Věděli jsme o přesných místech a datech. Psali jsme do novin, a nic se nedělo. Takže lidé v této oblasti očekávají, že Američané se chovají jako v Abú Ghrajb. Zde to nebyl šok. Byl to šok v New Yorku, Washingtonu, Bostonu, v San Diegu či Berkeley. Tam to bylo šokem.

Bylo to velmi omezené. Nezasáhlo to vyšší vrstvy. Myslím, že se opakovaly předchozí koloniální okupace, kde nižší šarže byly potrestány velmi rozhodně a důstojníci a civilisté, kdo vydávají rozkazy, mají volnou ruku. Kromě Cliva z Indie, myslím. Ale rozhodně, ano, více méně. Seymour Hersh, s pravděpodobnou výjimkou Johny Burnse, je asi jediný americký žurnalista, který dělá svou práci v Iráku. Nemusí tam jet, ale dovídáme se od něho, proboha, co se děje. Čtete-li ty banality v hlavním americkém tisku, jistě nestojí za to je číst.

Například plně nechápeme, že po Iráku se pohybuje 20 000 až 30 000 ozbrojených žoldnéřů, ozbrojených civilistů z Jižní Afriky, z Keni, z Irska, Británie a Ameriky. Zákon sám pro sebe. Oni střílejí a je jim to jedno. Není žádný zákon, žádná spravedlnost, nic.

"'Bezpečnostní" síly. To jsou zmírňující slova. Jiná taková slova jsou "sporná" území místo okupovaných území na Západním břehu, a tak dále a tak podobně.

Jsou to žoldnéři. Jsou to najatí ozbrojení muži. Ano, ovšem, jsou. A já je nazývám žoldnéři. Nenazývám je bezpečnostní síly. Přenechávám to pro New York Times a The Washington Post. Neuvědomujeme si, kvůli těmto účinným zástěrkám, že mučení je na iráckých bezpečnostních stanicích opět běžné, jak tomu bylo za Saddáma.

To mučení bylo v Abú Ghrajb vždycky běžné, za Američanů ne tak zlé, jak to bylo za Saddáma, ale to, proti čemu se chcete zasadit, vskutku není tento způsob měření rozdílů. Tito žoldnéři zaplavují zemi. Většina Iráku je ve stavu anarchie. A to je skutečnost.

Nevím, kam až může jít sebeobluzování, než se stane něco, co prokáže pravdu, ale s pasivní spoluúčastí žurnalistů -- smrtící pasivní spoluúčastí, podle mého názoru -- se světu říká, že Irák je "nejnovější demokracií" a všecko bude v pořádku. Jenom momentálně malý problém s těmi povstalci, jejichž počet jde ovšem do desetitisíců.

Podívejte se, v Iráku nebude občanská válka. První lidé, kteří kdy zmínili občanskou válku, byli mluvčí okupačních autorit, Američané. Neustále mluvili o nebezpečích občanské války. Sunnité se pokoušejí začít občanskou válku, Usama bin Ladin se pokouší začít občanskou válku. V Iráku nikdy občanská válka nebyla a nebude. Opět Američané nerozumějí. Není to společnost rozdělená etnicky; je to klanová -- kmenová společnost. A klany -- kmeny se mezi sebou ženily a vdávaly.

Šel jsem na pohřeb sunitského lékaře, který byl zabit. Myslím, že byl jistě zavražděn šíity a důvodem bylo, že se stavěl proti postavení Husseiniya, šíitské mešity, na konci této ulice. Ozbrojení muži vešli, zastřelili ho v jeho lékařské ordinaci, odešli a odjeli v autě. A po pohřbu jsem seděl s jeho bratrem na ulici ve stanu obklopeném auty, aby auto s bombovým útočníkem nemohlo do nás vjet. Povídal jsem mu, "Schyluje se k občanské válce?" Odpověděl: "Proč chcete občanskou válku? Proč stále vy všichni, Zápaďáci, chcete abychom měli občanskou válku? Vzájemně se ženíme a vdáváme. Moje žena je šíitka. Chcete, abych ji zabil? To chcete, pane Fisku?" A ovšem, říká pravdu. Jediní lidé, kteří mluví o občanské válce, jsme my, Zápaďáci.

Ačkoliv musím říci, že je úžasné pozorovat neobyčejnou shovívavost a trpělivost šíitů v Iráku, protože jsou vystaveni každé možné provokaci bombami v autech při náboženských slavnostech, aby byli pokoušeni a podněcováni k útokům na své spolu-muslimy sunnity a oni to neudělají. Myslím, že důvodem je, že jsou všichni navzájem spřízněni manželstvími. Nezačnou se navzájem zabíjet. Mohli bychom je držet ve strachu, aby nás poslouchali, ale v Iráku se neschyluje k občanské válce.

Ve velké části Afghánistánu, v provinciích Kandahár a Helmand, je anarchie. Zápaďáci nemohou v zemi svobodně cestovat. Je ironií, že mohli za Talibánu, ale nyní nemohou.

Produkce drog stoupá a přesahuje úroveň za Talibánu. Talibán přece jenom drogy ničil. Demokracie je opět odložena. Volby nemohou být dříve než na podzim. (Rozhovor se konal v roce 2005.) Většina z vojenských diktátorů, gangsterů, násilníků z období velké občanské války v Afghánistánu zastává nyní vysoké pozice ve vládě Karzaiho. Když ne v ministerstvech, pak jako vládcové v místních městech -- jako vlastní příbuzný Karzaiho, který spravuje Kandahár. Například Rašid Dostum, masový vrah a drogový baron, je vysoce postaveným člověkem v "novém, demokratickém" Afghánistánu. A protože tito váleční tyrani nemají žádného zájmu na skutečné demokracii, neschyluje se v Afghánistánu ke skutečné demokracii.

A my, Západ, nebo Američané, je platíme. Jsou to "naši" lidé, stejně tak jako jimi byli, když jsme chtěli bojovat s Talibanem. Ať Afgánci umírají místo nás. To, o co ve válce nyní jde, je, že umírá ten jiný chlápek, ale vy už ztráty nemáte. V Iráku se prokazuje, že to nefunguje, ale to byla ta idea... Bombardujeme ze vzduchu a posíláme naše místní náhradníky, aby bojovali. To nefunguje v Iráku, protože místní náhražky se, v mnoha případech, úplně spojily se vzbouřenci. Jsou infiltrováni.

Podívejte se na irácké oběti. Američany to nezajímá, nechtějí vědět. Autority nám nic neřeknou. Ministerstvo zdravotnictví, vedené těmi, koho jmenovali Američané, nám nic neřeknou. Téměř každý den jdu do umrlčí komory v Bagdádu a najdu 20 nebo 30 lidí, mužů, žen, dětí zemřelých na střelná zranění, zastřelených na amerických kontrolních stanovištích, zastřelených při rodinných sporech, zastřelených povstalci za údajnou kolaboraci. A to, o čem mluvím, je jenom Bagdád, ne Mosul, ne Nadžaf, ne Basra. Každý den platí Iráčané strašnou cenu za naše dobrodružství v Iráku.

A když slyšíte říkat Iráčany, že to bylo lepší za Saddáma, je na čase jim naslouchat.

Nemíní tím, že za Saddáma byli svobodnější, i když existovalo mučení. Vědí jaký byl Saddám. Nechtějí Saddáma. Ale míní, že existovalo bezpečí. Chcete svobodu a anarchii nebo chcete diktaturu a bezpečnost? Máte-li rodinu, máte před sebou velkou těžkou volbu.

Problémem je, že nechápeme, že to, co Iráčanům nabízíme, není to, oč žádali.

Jedna z věcí, kterou si Američané opět neuvědomují; mysleli si, že když dostanou Saddáma, vzbouření skončí. Ale mnozí lidé mi říkali, že se chtěli ke vzbouření připojit, ale dokud byl Saddám volný, neudělali to pro případ, že by se opět vrátil k moci. Ale když už ho Američané dostali, vzbouření odstartovalo. Bylo to naopak, než Američané mysleli.

Ne, neviděl. Nepokoušel jsem se. Nikdy jsem se nepokoušel se s ním setkat. Poprvé jsem mu byl představen společným přítelem a podruhé mne požádal, abych se s ním setkal. Potřetí mne požádal, abych se s ním setkal. Nikdy jsem o setkání s ním nežádal. A když on to udělal, nespěchal jsem na nejbližší letadlo. Měl jsem mnoho práce. Trvalo mně to týden nebo dva. Řekl jsem: "Mám jiné věci na práci." Nehodlám dopustit, aby lidi luskli prsty a The Independent vystartuje. Bin Ladin, dobře... Poprvé jsem se s ním setkal v roce 1993, a v letech, které následovaly, se změnil. Stal se moudřejším člověkem a v některém smyslu méně moudrým člověkem.

Když jsem ho viděl naposled, to bylo v roce 1997, strávil jsem noc v jednom z jeho táborů. Tábor, který byl ovšem vybudován CIA během ruské války v Afghánistánu. Řekl mi, že jeho bojovníci bojovali v Mogadišu. Bylo to poprvé, co to vůbec odhalil, jak mi sdělil. Nechtěl, abych tento bod opomenul. Jeho bojovníci viděli, jak ubohá byla americká morálka v Somálsku. Jeho názor na Spojené státy se vytvořil podle toho, co viděli jeho bojovníci v Somálsku. Papírový tygr. Pamatuji si, jak jsem říkal: "Nejsem si jist, jestli máte pravdu. Nebyl bych si tak jistý, že Američané mají ubohou morálku. Rusové snad."

Bylo velice, velice zima a byl tam ten ohromný protiletadlový kryt, vybudovaný do obytné skály v horách. On ho vybudoval. Říkal: "Pane Roberte, z této skály, na které sedíte, jsme porazili ruskou armádu a zničili Sovětský svaz." První věcí je, že pravděpodobně má pravdu o porážce ruské armády. Měl jistou roli při zničení Sovětského svazu, ale zcela ne tak velkou, jak myslel, že byla.

A pak řekl: "Prosím Boha, aby nám dovolil obrátit Ameriku v její stín". A 11. září jsem přelétal Atlantik, byl jsem na cestě do Ameriky. A pamatuji se, když jsme se otočili a letěli zpět do Evropy, otevřel jsem televizi a viděl jsem Dvojčata, řítící se jakoby v biblickém třesku kouře a dýmu. Myslel jsem si, hele, New York nyní vypadá jako svůj stín, není-liž pravda? A kdo to udělal?

Byl jsem ještě v letadle, dosud jsme letěli zpět do Evropy, opět přes Atlantik, když jsem diktoval dva příběhy pro noviny. Jeden z nich, ten menší příběh, v podstatě říkal, že to vypadá jako bin Ladin. Nemůžeme ukázat prstem, ale když máme tento rozsah zločinu proti lidskosti, jsme oprávněni se ptát, kdo vyhlásil válku Spojeným státům, a bin Ladin to udělal.

A druhý článek, který jsem psal, říkal, že v příštích dnech a týdnech nám bude řečeno, kdo to udělal a jak, ale bude nám řečeno, že si nesmíme klást otázku proč. Ptejte se, kdo to udělal, ale neptejte se proč, protože to by v sobě obsahovalo diskusi o amerických vztazích s Blízkým Východem, povýtce s Izraelem.

A v momentě, kdy jsem toho večera začal klást otázku, proč v rozhlasovém show s Alanem Dershowitzem na mne začal po telefonu křičet, že jsem nezodpovědný, že jsem proteroristický, že jsem protiamerický, což je to samé jako antisemitský. To byla nová pokřivenina. Když kritizujete Ameriku, stal jste se nyní tím, kdo nenávidí židy, stal jste se rasistou. Víte, je to nesmysl, úplné kecy. Rychle jsem se poučil z e-mailů, které zaplavily noviny, a které byly ovšem psány lidmi, kteří zřejmě byli povzbuzeni, aby je napsali, lidmi v Houstonu v Texasu, a kteří říkali: "Už nebudu kupovat váš časopis nebo vaše noviny". Přál bych si, abychom noviny prodávali i v Texasu, ale není tomu tak. Říkali, že jsem tak špatný jako bin Ladin, představuji zlo samotné. Až do takové míry musela být otázka proč vyřazena. Proč jsme napadli Irák? Proč jsme bombardovali Afghánistán? Proč 19 sebevražedných útočníků zničilo ty všechny životy v New Yorku? Proč? Proč? Proč?

A stále si tuto otázku neklademe dostatečně vážně. My všichni jsme dovolili americkému prezidentovi, aby řekl, že 11. září 2001 navždy změnilo svět. Nezměnilo. Nedovolím, aby 19 arabských vrahů změnilo můj svět, a my bychom neměli dovolit Bushovi, aby změnil náš svět tím, že to řekl...

...

Uveřejněno v časopise Spokesman č.88, rok 2005, vydávaném Bertrandovou mírovou nadací jako součást rozhovoru Davida Barsamiana s Robertem Fiskem s názvem Uvnitř pevnosti křižáků.

Robert Fisk je korespondentem pro Blízký Východ časopisu The Independent. Rozhovor se konal v dubnu 2005 ve Fiskově domově v Beirutu. David Barsamian je rozhlasový komentátor www.alternativeradio.org a spisovatel.

přeložila Marta Pešková