Zážitek první: Amsterdam, 1994, nejmenované environmentální hnutí, asi šest hodin večer. Připravuje se společná protestní akce a zatímco diskutujeme, vážně se tvářící mladík v koutě sleduje hodinky. Zhruba po třiceti minutách náhle vstává a oznamuje, že zatímco mladí muži mluvili téměř 19 minut, mladé ženy pouze 11. Zbývajících šest hodin holandští ekologové diskutují jak nejlépe distribuovat genderově férovým způsobem čas a já mám poprvé v životě dost času přemýšlet o feminismu.

Zážitek druhý: město Washington, 1998, univerzitní kampus, dopoledne. Spolu s přítelem máme možnost poprvé studovat ve Spojených státech. Přítel, nepochopitelně dochovaný mentální relikt prvorepublikové slušnosti, otevírá s přátelským úsměvem skleněné dveře sympaticky vypadající slečně. Slečna je se stejným úsměvem uchopí a nečekanou silou ho s nimi udeří přímo do hlavy. Přítel okamžitě padá a slečna na chvilku vraždí pohledem všechny studenty mužského pohlaví v bezprostřední blízkosti. Včetně mě, takže ten nenávistný pohled zažívám vskutku bezprostředně. Ještě ten večer podruhé přemýšlím o feminismu.

Zážitek třetí: Brno, 2000, Stránská skála, podvečer. Na závěr jakési mezinárodní akce chystáme romantický táborák. Nepoučen životem nabízím při výstupu dánské aktivistce, že vezmu za jedno ucho i její bednu s minerálkou. Za pár vteřin pádím dolů Stránskou skálou a nad hlavou mi sviští několik létajících Mattoni, doplněných nesrozumitelnými dánskými nadávkami. O feminismu přemýšlím potřetí a na dlouhou dobu naposledy.

Vím, že mé zážitky nejsou reprezentativní. Vím, jak patriarchálně hrubě a zejména nespravedlivě se k ženám chovají muži z některých částí české společnosti. Rovnoprávnost a právo na sebe sama je rozhodně i mým cílem. Když však čtu některé současné české feministické časopisy, vidím v nich příliš mnoho létajících mattonek a nenávistných pohledů za skleněnými dveřmi na to, abych s nimi mohl souhlasit.

Oddělíme-li mužský a ženský svět, vykážeme-li z našeho světa přátelský (!) dotek, a soustředíme-li se na kvantitativní měření všeho měřitelného mezi mužem a ženou, nedosáhneme světa rovnoprávných bytostí. Dosáhneme pouze světa odlidštěného a absurdního, stejného, jaký na mě dodnes dýchá z mých feministických zážitků. A to by byla strašná škoda, nemyslíte?