V teoretické výuce je systém přehledný a daný, i když si může řadu předmětů sám volit. Student musí prokázat, že látku nějakým způsobem zvládl. Totéž lze bez větších problémů zjistit v oborech užitého umění, kde například design musí být nějak funkční, typografie srozumitelná atd. Problém je opět v oborech tzv. volného umění, v systému odborné výuky každodenního studia v příslušných atelierech.

Jejich "vedení" spadá do kompetence jednotlivých profesorů. Specializace ateliéru je sice daná, podle toho si atelier studenti také volí, ale zaměření, orientaci, systém "výuky" určuje výhradně pedagog. Neexistují zde žádná pevná měřítka, kromě subjektivní individuální náročnosti profesora. Ten ale například nemusí studenta připustit k presentaci klauzurní práce pokud usoudí, že je špatná a tím se student nedostane ani před hodnotící komisy.

Aby k takovému závěru pedagog dospěl, musí nutně použít nějaká kriteria a ta jsou ve volném umění s důrazem na koncept bohužel vágní, s velkou mírou uplatňování osobního vkusu, představ o kvalitě a vlastních uměleckých preferencí. V minulém textu jsem uvedl, že současný stav "výuky" omezuje tvůrčí svobody studentů. Ti se sami znesvobodňují už tím, že se snaží vyhovět, trefit se do představy profesora tak, aby u klauzury uspěli.

Zatímco v oborech užitého umění musí student kromě tvůrčího zpracování vyhovět zadání, model vysavače může být cokoliv, co bude ale jako vysavač sloužit, student katedry volného umění se snaží vyhovět jakési blíže neurčité a proměnlivé představě svého profesora. To je jedna z absurdit a nespravedlností na vysokých uměleckých školách v případě, že studenti netvoří podle modelu či předlohy.

Tam totiž hodnocení vychází více méně ze schopnosti studenta zvládnout odbornou stránku úkolu. Rozdíly mezi studenty jsou ve výsledcích viditelné. V případě konceptů, kde není možné třeba vzájemně porovnat výsledek a nejde jen o zvládnuté řemeslo, nelze podobný princip uplatnit.To znamená, že může být odmítnuta i kvalitní práce, či přijata špatná jenom proto, že profesor upřednostní svůj vkus, anebo práci neporozumí.

Přitom vlastní pochybení současné pedagogické autority obvykle vůbec nepřipouštějí. Soudím, že jediná možnost, jak posuzovat práci studenta oboru volného umění je důsledně sledovat jeho práci v jejím záměru, v kontextu toho, co chtěl student vyjádřit, co formuloval a hodnocen by měl být podle toho, jak se mu to podařilo. Jde o podobně spravedlivou metodu, jako v případě práce podle viditelné předlohy.

Rozdíl je pouze v tom, že předlohou studenta je jeho vlastní představa a záměr. Způsob tohoto hodnocení má logiku, neboť zvyká studenta na situace, v kterých se jednou stejně ocitne. Praxe je ale bohužel jiná.a vůbec nejde o to, jakou formu klauzura má, z jakých technik a materiálů je vytvořena. Tvůrčí snahy studenta nelze nikdy hodnotit zcela objektivně, ale je nutné se snažit co nejvíce jeho práci porozumět, aby ji bylo možné pochopit a zhodnotit.

Nevolám po výhradní práci podle modelu, i když ta by měla být nedílnou součástí všech atelierů volného umění. Nejde jen o přesné zobrazení, ale v pozorování přírody vnímá student vzájemné vztahy mezi jím a pozorovaným, mezi zobrazovaným a cítěným. Vznik každého díla, i abstraktního a konceptuálního se řídí jistými principy vztahů hmoty a prostoru, detailu a celku, poměru mezi skutečností a iluzí, mezi možným a nemožným.

V prostředí bez alespoň minimálních kritérií, nelze ale vůbec posuzovat míru odpovědnosti studenta, profesora, ani školy. Student by měl mít jasno v tom, co chce svojí prací sdělit, jaké téma či myšlenku chce vyjádřit. To je velmi cenná zkušenost pro osvojení systematického "přemýšlení" o optimálních možnostech realizace, neboť každé dílo je limitováno možnostmi jak materiálového zpracování, tak výtvarného vyjádření.

Mladý adept umění by se měl učit obhájit a ve své práci prokázat funkčnost formy, jedno jakým způsobem je zpracována, s jakými výrazovými prostředky je použita, ale měla by být volena adekvátně zamýšlenému záměru, měla by být opodstatněna v potřebě výrazu a tlumočení myšlenky. Formy lze samozřejmě zkoušet, ale student by měl vědět proč. I malé dítě ví co dělá, když si jenom tak čmárá.

Na rozdíl od umělce si ale není vědomo společenské hodnoty své činnosti. Funkčnost je to, co kromě jiného odlišuje dětský výtvarný projev od výtvarného projevu umělce. Dítě také reflektuje svět kolem sebe, ale nečiní tak s motivací vědomého vytváření umělecké kvality, v níž se umění stává kritickým pohledem na svět. Komu se nelíbí slova "společenská hodnota", ať tvoří bez snahy o jakékoliv zviditelnění a ocenění.

Experiment by měl mít smysl teprve jako tvořivé hledání odpovídající vyjádření záměru, samoúčelné experimentování nelze nijak pedagogicky korigovat a studenta pouze rozptyluje od soustředění k podstatnému. Vysoká umělecká škola by měla být prostorem tvořivé autentičnosti. Situace je ale bohužel opačná, v pracích studentů se snaží navenek dokazovat svoji současnost pasivním přejímáním odzkoušených vzorů v současném umění.

Vlivu se jistě nelze zbavit a nemělo by to ani smysl, potíž je, že až na malé výjimky jsou tyto podněty a postupy jen schematicky kopírovány a modifikovány, místo toho, aby byly tvořivě využity. Životní a umělecká zkušenost umělce žijícího a tvořícího v podkrkonoší bude jiná, než zkušenost umělce z Amsterdamu, pakliže má být pravdivá. Bohužel, současná vizitka vysokých uměleckých škol je jasná: Jsme aktuální, jdeme s dobou, jsme kvalitní škola!