Možná to vypadá celkem nevinně a jako spontánní důsledek vývoje systému MD a eskalace napětí s Íránem. Ostatně jde pouze o vyjádření ředitele agentury, která reprezentuje své vlastní zájmy, soupeří s ostatními agenturami o finance a vlastní prestiž a toto možné řešení zřejmě zatím neprošlo ani vládním schválením. Nicméně se nabízí také jiná vysvětlení, než obvyklá oficiální hantýrka a souvislost se středoevropskou základnou MD určitě nespočívá pouze v tom, že jde o součást stejného systému. Projekt MD bojuje na pověstných dvou frontách, jednak v zahraničí vůči potenciálním spojencům, nebo alespoň státům, které se tiše podřídí novému statusu quo, a dále pak na vlastní domácí frontě proti Kongresu ohledně financování a proti domácí veřejnosti ohledně politické podpory. Návrh na další předsunutý radar je zbraní pro obě fronty současně.

Ondřej Liška na své poznávací cestě na vlastní kůži zjišťuje, co je na stránkách BL známé přinejmenším většině autorů, vyjadřujících se k tématu MD v Evropě. Ale i za to mu patří dík, i když jak doufám zahraniční pracovní cesta po Spojených státech ho nijak nevyčerpala.

Ke skutečnosti, že v současné podobě není MD způsobilý garantovat svou plnou účinnost v Evropě, se netřeba znovu vyjadřovat, protože tuto rétoriku už opustila dokonce i většina českých apriori "prozákladnových" politiků -- tedy tradičně poslední ostrůvek surrealistických tvrzení ohledně projektu MD na trase Washington -- Brdy. Nadále je MD ospravedlňován spíše z pozice připojení se k "bezpečnostní solidaritě transatlantické civilizace" či prosté vděčnosti k osvoboditelům. Mnohem zajímavější je však opětovné připomenutí toho, že Kongres evropské filiálce MD pro fiskální rok 2008 ještě nedal zelenou a nepřidělil mu zatím požadovanou dotaci. Aktuální Oberingův odhad, který zazněl v Bruselu, je cca 0.5 mld USD za radar a 2,5mld USD za raketovou základnu za celou realizaci k plánovanému roku 2013.

Druhou frontu představuje zbytek světa, zejména NATO, další jaderné mocnosti a stejně tak ČR a Polsko, i když zde se k rozčarování statistické většiny obyvatel dá paradoxně díky demokratickému deficitu čekat obtíží nejméně. Nezanedbatelný je i vliv na státy, proti nimž má být obrana primárně namířena a které jsou systémem senzorů a pokrytím raket systematicky obkličovány.

V této situaci přichází výrok H. Oberinga a já tleskám jeho geniální účelnosti a načasování a zároveň se děsím, že si tím skutečně připíše body. Jakkoliv se záměr na špičkový radar u hranic Ruské federace zdá z dnešního pohledu nemyslitelný a arogantní zejména směrem k asijským jaderným velmocím, může se postupně stát akceptovatelným podle klasického vzorce politiky appeasementu. Ostatně logika a funkčnost celého systému MD v sobě imperativně obsahuje tendenci obšancovat radary v co nejhustším pokrytí celý glóbus a jejich pokrytí dokonce zálohovat, protože zranitelnost v terénu obtížně bránitelných antén a radomů je enormní. O svůj díl z veřejného rozpočtu bojující resorty, agentury a organizace na celém světě od nepaměti a od té doby byly již vymyšleny nesčetné strategie, jak uspět. Chci-li dosáhnout přidělení částky x, požádám o přidělení částky x+y a chlebodárce, jehož původní představa je pravidelně někde na x-y, nakonec částku x odsouhlasí ke spokojenosti obou. A to se samozřejmě netýká jen peněz, taktizovat se dá v každém smlouvání. Další stanice na Kavkazu je tak nejlépe pochopitelná jako položka, která bude politicky i finančně v Kongresu prozatím obětována, aby ostatní dlouhodobé záměry prošly hladce. Ostatně uvedený radar je mobilní, může být zřízen během pár dnů po politickém schválení a náklady na takovou polomobilní radarovou stanici jsou v porovnáním se základnami v ČR a Polsku zanedbatelné.

Naprosto stejný efekt bude mít Kavkazská stanice i na zbytek světa. Kdo má s akceptací existence systému MD problém, ten si oddychne, když bude zažehnáno nebezpečí přímo u vlastních hranic a původní záměr umístit další základnu ve střední Evropě se stane vzdálenější hrozbou a již snáze akceptovatelnějším ústupkem. A ti kdo mají problém s vlastní angažovaností při umístění systému ve střední Evropě, zejména tedy členské státy NATO, mohou získat dojem, že už nemá smysl trucovitě vzdorovat "dějinné nutnosti" a důležitost ovlivnění celého projektu klesne pod rozlišovací úroveň jednotlivých národních bezpečnostních strategií.

To by ovšem bylo v každém případě chybou, protože navzdory rétorice boje proti uměle vytvářenému terorismu, představuje systém MD stejným dílem jak obranný prvek, tak prvek útočný. Nejde jen o možnost kdykoliv tajně nahradit hlavice vícestupňových raketových nosičů, postřelovat jakýkoliv cíl na pozemském orbitu, použít radar i k jiným úkolům výzvědného charakteru, nebo v režimu elektronického a elektromagnetického boje soustředěným vyzařováním proti avionice vzdušných cílů (což je otázkou již jen čistě softwarovou a energetickou). Ani o to jej prostě chápat jen jako nutný prvek jaderné strategické převahy bez rizika vlastního zničení protiúderem.

Je třeba jej také vnímat v časovém horizontu a pochopit, že zřízení základny je problém širší, než jen odsouhlasení současného zbrojního inventáře. V průběhu let bude systém MD vyvíjen a upgrade se stane politickou i technickou "nutností". Stejně tak budou provokovány a nacházeny nové způsoby ohrožení a investování do zbrojního sektoru a brzy bude systém MD přinejmenším sám bráněn lokálním protiraketovým systémem, nebo třeba laserem THEL, o kterém bude jistě veřejnosti vykládáno, že jde přece jen o vyzařování paprsku koherentního světla k vlastní obraně. Představa, že budeme později Spojeným státům schvalovat každý nový kus výzbroje je absurdní už proto, jak si například CIA bez problému udělala z Evropy tranzitní prostor pro své přesuny vězňů, zadržovaných v rozporu s veškerým použitelným právem. Dvě abstraktní roviny téhož zbraňového systému -- obrannou a útočnou - zkrátka od sebe nelze oddělit pouhými slovy a předstíraná naivita Pentagonu není omluvou pro ostatní. I kdyby za takový závazek ručil holubičí stát a ne agresivní politika USA, která se v minulém století a nejnověji i v Iráku opakovaně nechala usvědčit z přímého a zastíraného vyprovokování vojenských konfliktů, později vydávaných za války, do nichž byly USA vtaženy "proti své vůli a zájmům". Netvrdím, že to je důvodem k předpokladu, že právě to je skrytý smysl celého MD, nebo jiného zbrojního programu. Nicméně je zřejmé, že laická představa o nemožnosti utajit rozsáhlé operace "pod falešnou vlajkou", používaná jako jediný mě známý seriózní argument proti nejrozšířenějším konspiračním obviněním, zkrátka neobstojí. A zde nemluvíme o žádné podvratné operaci, ale o známých charakteristikách zbraňového systému, stále stejných mechanismech vzájemného předhánění se ve vojenské převaze a veřejně demaskovaných zájmech establishmentů a soukromých korporací.

Co je zde ovšem nové, je rétorika neokonzervativců, která dohnala Spojené státy až do Afghánistánu, kde v horách hledaly a ničily nikdy neexistující podzemní bunkry rovněž neexistující organizované mezinárodní sítě Al-Kajdy. Rétorika, která využívá nejprimitivnějších propagandistických figur s udivující účinností a kvůli boji s asymetrickou hrozbou pokračuje v nákladném zbrojení, jaké svého času podrylo i ekonomiku a arzenál Sovětského svazu. Výsledkem je, že administrativa Spojených států svižným tempem rozmisťuje vojenské posádky a techniku po celém světě za cenu vnitřního i vnějšího zadlužení, jakoby v předtuše, že nehmotné závazky, vyplývající ze symbolického systému pohybu kapitálu, mohou rázem v novém světě klimatických a energetických výzev ztratit svou hodnotu ve prospěch těch, kteří budou fakticky rozdělovat nedostatkové zdroje. A to již nebudou nutně jen samotné vlády, které v pokročilém kapitalismu již téměř nemají mimo transferových plateb co přerozdělovat.

Nátlaková mašinérie je v plném proudu a nezbývá, než doufat, že svět je již poučen a nenechá se tahat na propagandistické nudli bravurně zvládaných public relations, které pro americké korporace a vládu formuloval již ve dvacátých letech otec-zakladatel Edward Bernays, synovec Sigmunda Freuda. V této souvislosti upozorňuji na možnost bezplatně shlédnout dokumenty Adama Curtise Power of Nightmares (3 díly) a History of the Self (4 díly) z databáze video.google.com.

V ostře sledovaných nedělních Otázkách Václava Moravce kromě obligátní a nekomentované zprávy o dalším radaru v Kavkazu opět v reportáži zaznělo, že tématem je výstavba amerického radaru. I když je nesporné, že tak zní žádost USA vůči ČR, v situaci, kdy systém svým významem naše hranice přesahuje, musíme jej taky tak posuzovat. A tedy nikoliv bez souvislosti s raketami, i když jsou opticky schovány v jiném státě. Tak jako Spojené státy je i ČR suverénní stát s odpovědností nejen za sebe sama a měla by se přinejmenším tvářit, že má konzistentní zahraničně-bezpečnostní politiku nejen na papíře, ale také lidi, kteří ji dokáží uzpůsobit v reakci na nové podněty a rizika. Nebavme se o tom, co napíšeme do nějaké odpovědi na nótu, nebo podružnostech typu kde, kolik to vyzáří a kdo tam bude vařit, ale o tomto konkrétním projevu politiky Spojených států a o našich možnostech jej ovlivnit nebo se na něm jen podílet. Než někoho cizího pustíte do bytu, také chcete nejprve vědět, kdo je a oč mu jde, protože to jediné vám dá možnost posoudit, zda pak nebudete hořce litovat. A tyhle dvě prosté otázky přitom činí Spojeným státům největší obtíže.

Začátek debaty byl tradičně ve znamení hesla "současná vláda může už jen dotáhnout do konce, co začaly vlády předchozí". Bez ohledu na debatu, která následovala, opět došlo k deformaci celého tématu na zástupnou otázku a byl potlačen samozřejmý fakt, že jednání kohokoliv o čemkoliv s kýmkoliv není totožné se závazným a oficiálním souhlasem, který ve hře teprve je. Forma vítězí nad obsahem...

V ČR budeme raději v politických debatách dávat prostor pro sbírání politických bodíků za osobní invektivy a hádat se, kdo za co může, kdo se kdy morálně zavázal, co kdo tajil a co kdo říkal, než aby se hovořilo věcně. ČT jako veřejnoprávní médium, potenciální leader veřejného diskursu, selhává v tom, že nedokáže koncepčně moderovat veřejnou debatu a složení panelu diskutérů samo o sobě nic nezmění, pokud se nezačnou klást dobře informované otázky kompetentním adresátům. Divák je neustále podceňován a tak laťka klesá a klesá a nejsem si jist, zda se něco úplným odbouráním reklamy změní. Moravcův pořad nakonec přeci jen dal prostor k tomu, aby zazněly i nové informace, nicméně dvouhodinový pořad, který pozornost diváka k danému tématu vyčerpal na dlouhou dobu, mohl přinést mnohem více, i bez disciplíny argumentačního sprintu na 45 vteřin. Jenže to už by nebyla taková show...