Opera v Sydney je stále výzva, inspirační zdroje do té doby neznámého architekta Jorn Utzona jsou jasné, na Bannelong Pointu zhmotnil pocit, který zažil při prohlídce náhorních plošin Mayů ve střední Americe. Co zhmotnil Jan Kaplický? Jak posuzovat jeho návrh z výtvarného hlediska, pakliže splňuje podmínky zadání a funkčnosti? Je to nějaký zaoblený tvar, zdvihající se odspoda vzhůru, kde se ohýbá. Invence a řádu je v něm jako šafránu.

Na Letné byl vždycky cirkus, bude tam i teď, třeba má "čepice" evokovat šapitó, ale z tiskové zprávy Národní knihovny jsem nic nevypátral. Autor k tomuto řešení musel nějak dojít, z modelu mi není jasné proč a jakým způsobem, u Opery v Sydney ano. Je tedy na první pohled k ničemu se nevztahující, prostě si jen tak trčí, to je současný trend, umístit něco někam, co dosud nikde nebylo k vidění a co se k ničemu nevztahuje.

Splnění tohoto požadavku ale ještě neznamená avantgardu, či kvalitu. Ta věc prostě jenom je a se začleněním stavby do prostoru si návrh hlavu také neláme, snad jen měřítko prokazuje nějaký vztah k okolí, díky bohu. "Porotci během hodnocení vkládali makety návrhů do připraveného modelu Letné, aby získali přesnější představu, jak fantazie architektů koresponduje s nejbližším okolím budoucí stavby".

Tolik jediná věta o hodnocení poroty z tiskové zprávy Národní knihovny, takže s "okolím korespondující fantazie autorů" byla nakonec oním nástrojem rozhodování. Dle mého názoru vítězný návrh nekoresponduje s ničím, ale je alespoň fantazií, no vida, ta je tedy oním inspiračním zdrojem autora, no řekněte sami, koho by to napadlo? Mezinárodní porota tedy rozhodla, podle mě nešťastně, mezi osmi finalisty byly lepší návrhy ZDE třeba hned ten třetí shora.

A proč mé výtky? Návrh nemá tvář, protože nemá ducha, je to hybrid, pokus, co lze v architektuře realizovat. To také zůstane, obdiv a úchvatnost z toho, že podivnou stavbu šlo realizovat. Třeba funkcionalismus byl ve své formální strohosti, jednoduchosti a úspornosti vyjádřením filozofie, životního postoje, minimalistické tendence byly reakcí na ornamentální zdobnost a přebujelost. Funkčnost proti samoúčelnosti.

Askeze proti okázalosti, to byl duch doby, nové materiály, přiznané ve své původní struktuře. Nový věk masové užitečnosti vytlačil poslední zbytky aristokratické zatuchlosti a vytvořil nový styl. Ulice, nikoliv paláce. Postmoderna vše přetavila, současná architektura už jen tápe a neví čí je, protože nerepresentuje žádný sloh, který by vyjadřoval mentalitu doby. To samé platí pro novou bytovou výstavbu, hyzdící neúprosně českou krajinu, je to rub stejné mince.

Už jsem slyšel tak neskutečnou pitomost, že nová budova Národní knihovny předčí i Operu v Sydney. Nepředčí, nemůže se jí dokonce ani vyrovnat. Nejen v náročnosti technického řešení, či dispozicí -- umístěním k nebi vznášejících se hmot v kontrastu vůči horizontální modři mořské hladiny. Nevyrovná se jí ani svojí prostou krásou, oduševnělostí, kultivovanou vznešeností, vzešlé ze srozumitelných inspiračních zdrojů historie architektury a přírody.

Do soutěže se přihlásilo 735 architektů a architektonických týmů z celého světa, kdo by nestál o odměnu 160 tisíc Euro, které obdrží vítězný autor. Štědře jsou ale honorována i další umístění ZDE.

V hodnotící komisy byl za českou stranu i generální ředitel Národní knihovny Vlastimil Ježek, který se proslavil ve Stanovisku k veřejné protestní akci za záchranu kostela sv. Michaela tvrzením, že kostel sv. Michaela už není kostel, protože byl za Josefa II. zrušený.

Tato logika docela odpovídá vybranému vítěznému návrhu, jakkoliv se na něm shodla celá porota. Projekt vlastně je i není stavbou, je i není zajímavý, odpuzuje i neodpuzuje, nudí i provokuje, suma sumárum je i není úplně blbý. Praha bude mít další novou dominantu města a hlavně novou knihovnu. Vítězi je třeba blahopřát a pražané? Skejťáci si to možná užijí na chodnících, které se ke stavbě sbíhají v několika směrech jako klouzačky.