Své hodnocení komunismu začneme u Marxových idejí, které měly na rozvoj hnutí zásadní vliv, a které dodnes většina komunistů vyznává. Poté se podíváme na několik důležitých rysů intelektuálního vývoje komunismu ve 20. století s důrazem na historii idejí českého komunistického hnutí. A skončíme analýzou schopností českých komunistů poučit se z historické blamáže, která dějinný pokus o uskutečnění jejich myšlenek zakončila.

I. Začněme u Karla Marxe

Abychom dostáli historické pravdě, uznejme nejprve, že Karel Marx byl a zůstává mimořádně zajímavou intelektuální postavou evropského myšlení. I lidé, kteří se o vyvrácení některých jeho teorií zasloužili, jej považují za myslitele prvního řádu (například R. Aron, K. R. Popper či A. Kolnai). Marx doslova osvobodil některé společenské vědy od psychologizujících tendencí, poskytl nesmírně zajímavou, jakkoli později vyvrácenou, teorii tzv. objektivních ekonomických zákonitostí a celkově znamenal pro 20. století mocný intelektuální impuls.

Navíc byl ve svém vědeckém díle převážně poctivým autorem a nikdy se nenechal zlákat prázdným intektualismem cizokrajně znějících slov hegelovské školy. (Na rozdíl od všech Hegelů, Heideggerů a pozdních Wittgensteinů se snažil své myšlenky sdělovat srozumitelně a jasně, nikoliv jako tajné náboženské poselství pro zasvěcené.) Myslím, že v mnohém zaslouží náš obdiv a úctu.

To však nemůže nic změnit na následujících faktech:

A. Takřka ve všech svých důležitých teoriích se mýlil a historická fakta jej z omylu usvědčují.

B. Svojí vírou v objektivní nutnost společenského vývoje a možnost tento vývoj předpovědět podpořil vznik nesmírně nebezpečné teorie morálního futurismu (ať děláme cokoli špatného, budoucnost nám dá za pravdu!), který je nesmírně neetický a přispěl k budoucímu morálnímu i intelektuálnímu úpadku komunismu.

C. Propagací hegelovské dialektické metody myšlení -- kterou mimochodem ve svých největších dílech nikdy nepoužíval -- napomohl vzniku nesmírné intelektuální nezodpovědnosti radikální levice, který trvá bohužel dodnes.

Pokusme se nyní všechna tři naše tvrzení dokázat.

A. Omyly Marxových teorií

Na rozsáhlou analýzu zásadních Marxových myšlenek nemáme bohužel dostatečný prostor. Budeme tedy analyzovat značně zjednodušené modely vybraných Marxových teorií. To však nic nemění na faktu, že chyby námi naznačené vyvracejí Marxovy teorie v podobě, v jaké je předložil.

Marx byl přesvědčen, že objevil zákonitosti vývoje lidské společnosti. Za vším různorodým politickým, ideovým, právním a dalším povrchem společnosti existuje objektivní vrstva jedině podstatného ekonomického dění, které určuje podobu dalšího společenského vývoje.

(Považuji za důležité připomenout, že Marx nebyl žádným primitivním materialistou, cílem jeho úsilí bylo dosažení osvobození od této objektivní ekonomické nutnosti, a tedy konec konců duchovní rozvoj člověka! Ani to však nezmenšuje míru jeho omylu.)

Bez ohledu na naše subjektivní přání a cíle určují ekonomické procesy, tzn. způsob, jakým získáváme prostředky nezbytné k přežití, další vývoj společnosti. Byly to ekonomické procesy, které způsobily pád feudalismu a -- podle Marxova názoru -- způsobí budoucí pád kapitalismu. Marx tedy věnoval obrovské intelektuální úsilí formulaci zákonitostí vývoje těchto ekonomických procesů a dospěl k následujícím sub-teoriím:

1. Vývoj kapitalismu povede nutně k zvyšování bídy vykořisťovaných (tzn. lidí práce), a to jak co do intenzity této bídy, tak co do počtu lidí, kteří jí budou trpět, přičemž jakékoliv pokusy (právní, politické) o zlepšení kapitalismu musí skončit neúspěchem. Bída vykořisťovaných bude zákonitým důsledkem fungování ekonomických vztahů, které jediné určují podobu společnosti.

2. Vývoj kapitalismu povede -- opět nutně -- ke zvyšování třídního uvědomění vykořisťovaných a k stále ostřejšímu třídnímu boji mezi nimi a vykořisťovateli, který musí skončit komunistickou revolucí.

3. Marxova vlastní teorie umožňuje vědecky předpovídat další společenský vývoj a tím nám dát spolehlivý klíč k vlastnímu morálnímu rozhodování.

Vraťme se nyní ke všem uvedeným sub-teoriím zvlášť.

AD 1. Vývoj kapitalismu nevedl nutně ani ke zvyšování intenzity, ani ke zvyšování počtu lidí, kteří touto bídou trpí. Za života Karla Marxe proletariát skutečně žil v podmínkách, které jsou pro nás nepředstavitelné. Ještě na začátku 20. století existovala v kapitalistických státech bída a hlad. Jenže život lidí práce se přesně v protikladu k Marxově teorii nezhoršoval, nýbrž zlepšoval. Dnešní život britského nádeníka (autor tohoto článku si jej kdysi vyzkoušel) je více než snesitelný. Není to živoření na hranici života a smrti. Není to intenzifikované utrpení Marxova raného kapitalismu. Jakkoli byla Marxova analýza ekonomických vztahů pečlivá, její výsledek se jednoduše míjí s realitou. Fakta vyvrací faktickou správnost jeho teorie.

AD 2. Ani druhý bod Marxovy předpovědi se nevyplnil. Dnešní britští dělníci (a můžeme-li věřit Georgovi Orwellovi ve čtyřicátých létech to nebylo příliš jiné) na třídní boj rozhodně dnem i nocí nemyslí. K polarizaci společnosti tak, jak je popisovaná Marxem nedošlo. Opět se předpověď nenaplnila a je zřejmé, že v teorii musí být nějaká chyba. Zdá se, že politická řešení, alespoň na čas, dokáží mnohé z problémů kapitalismu řešit. Politika není tak bezmocná, jak tvrdil Marx, a ekonomická moc není jedinou a nutně za každých okolností rozhodující silou. Vývoj totalitního a později autoritativního komunistického státu tuto anti-marxistickou teorii potvrzuje.

AD 3. Eticky nejproblematičtější je pak Marxova myšlenka o možnosti předvídat další společenský vývoj a tím získat spolehlivý klíč i k našemu morálnímu rozhodování. Z již uvedených bodů je myslím zřejmé, že se Marxovo "vědecké" proroctví nenaplnilo. Toto proroctví však navíc trpí i logickou chybou a morálně nebezpečným důsledkem.

Logická chyba spočívá v existenci takových lidských činností, jejichž výsledek je nepředvídatelný a které navíc budoucí lidský vývoj spoluurčují. Exemplárním příkladem je věda, v níž principielně nelze předpovídat všechny objevy, které budoucnost společnosti významně ovlivní.

Stručně řečeno: budoucnost lidské společnosti je z logických důvodů nepředpověditelná. Dokud existuje například vědecké bádání, nedá se budoucí vývoj jednoznačně určit! Morálně devastující -- a dějiny komunistického hnutí nám budiž výstrahou -- je pak představa, že budoucí dobro dá za pravdu našim současným činům.

Ať si je revoluce krvavá, ať si i chvilku, když se to hodí, lžeme, ať nespravedlivě trestáme nevinné -- dobro budoucí společnosti to ospravedlní! Tento mravně nepřijatelný postoj, kterého jsme po dobu trvání komunistického hnutí byli často svědky, má svoje kořeny v Marxově morálním futurismu!

A protože jsme v bodě AD.3. hodnocení druhé části Marxových idejí provedli, dostáváme se k poslednímu bodu: Marxově (hegelovské) dialektice.

Jeden z Marxových myšlenkových učitelů G. F. W. Hegel objevil při svém filosofickém obmýšlení světa novou, úžasnou, "vědeckou" metodu, tzv. dialektiku. Je to metoda, která na rozdíl od metod vědeckých i metody kritického racionalismu (propagovaného například I. Kantem či právě K. Marxem), dává svému majiteli netušené možnosti. Nikdy jej nedovede k omylu.Vždy totiž může mít dialektickou pravdu.

Hegel jednoduše tvrdil, že i když se nějaká dvě tvrzení navzájem vyvracejí, neznamená to, že snad jedno z nich je nepravdivé, ale že jakýmsi záhadným způsobem mohou být pravdivá obě v třetím slučujícím tvrzení.

Samozřejmě zjednodušuji, ale prosím čtenáře, aby si otevřel Hegelovu Estetiku, jejíž vynikající překlad Jana Patočky máme i u nás k dispozici, či jeho Fenomenologii ducha, a našel si všechna tvrzení, která ač protikladná, Hegel s jistotou sobě vlastní předkládá jako dialektické pravdy.

Ručím mu za to, že se nedopočítá, nebude-li ovšem počítat dialekticky.

Stručně řečeno -- hegelovská dialektika neumožňuje poznávat svět, ale bezpečně vám umožní ujistit se o své vlastní pravdě o světě. Dává vysokou jistotu, za kterou platíte pouze jistou intelektuální nezodpovědností.

A hegelovská dialektika pro skutečné poznání světa smrtelná se bohužel stala částí Marxova díla. Tou částí, ve které se fakta nevyhovující teorii dialekticky promění v její nejpevnější pilíře. Tou částí, kterou pozdější teoretikové komunismu proměnili v nedobytnou pevnost dogmatické, nikdy se nemýlící víry floskulí a prázdného tlachání.

Marx byl naštěstí příliš poctivý a kritický člověk se smyslem pro empirická fakta na to, aby hegelovské dialektice úplně propadl. Ovšem myšlenka, že i když se naše teorie nepotvrdí, respektive, když jí realita vyvrátí, dialekticky máme stejně pravdu, je vystopovatelná i v jeho díle.

Podívejme se na Marxovy knihy jako 18. brumaire Ludvíka Bonaparta či Kritika Gothajského programu a položme si otázku: nemá jistá komunistická demagogie a intelektuální nezodpovědnost třicátých, padesátých či sedmdesátých let své kořeny i zde? Jsem přesvědčen, že ano.

Pokračování příště.