Reagoval jsem na novoroční přání-reakci-radu Jana Čulíka mladým lidem, aby odjeli studovat do zahraničí (myšleno zejména do Velké Británie a Francie, obecně na tzv. Západ), ke které se vzápětí vyjádřili ještě další lidé, zejména Karel Stehlík a Jan Hrbáček s nabídkou stipendií do Velké Británie a Francie. Ve čtvrtečním vydání k tomu podstatnou měrou přispěl ještě Uwe Ladwig. Ladislav Stehlík přišel s větou, že Čulíkův návod, v němž vybízí mladé lidi ke studiu v zahraničí, je "jedinou cestou, jak zachránit ČR".

To byl také první impuls k mému textu. Nemyslím si totiž, že vzděláním, které získáte v zahraničí, a v tomto případě na tzv. Západě, vůbec někoho nebo snad celou zemi zachráníte. Editor Čulík se vůči této mé výtce ohradil, a má pravdu. O žádné záchraně nebo spáse, chcete-li, on sám nepíše. Ve svém textu použil příměr s Čínou, která do mladých lidí a jejich studia v zahraničí mohutně investuje -- "ku prospěchu své vlasti". To je možná jemný detail, on sám ale předpokládá, že čeští studenti svým nabytým vzděláním své zemi prospějí. Nejsem si tím rovněž příliš jistý.

Let's go! Ale proč?

Motivace k zahraničnímu studiu totiž může být různá: od snahy po získání zkušenosti přes rychle vydělané peníze až po faktickou imigraci. Neodsuzuji motivaci žádnou. O tom, zda lze obecně nerozlišovat mezi různými motivacemi můžeme ale vést spory: domnívám se, že bývá často v zásadě koktejlem všeho výše uvedeného. Úroveň nabytého vzdělání a zkušeností, jistá finanční nezávislost obecně i jiná pracovní zkušenosti může být velmi kvalitní formativní kombinací --ale také nemusí. Na výzvu "let's go!" se zkrátka nevyplatí vždy kladně reagovat...

Proč? Setkal jsem se s nemálo lidmi, kteří mi vyprávěli o poměrech v londýnských barech, kde dělali. Byli to kdysi nadšení mladí lidé, ale takový pobyt může prohloubit vnitřní frustraci, vyvolat nepřekonatelné psychické bloky, někdy i paniku někam ještě odjet, u méně adaptovatelných jedinců může vést i k osobním tragédiím.

Replika pana Bergera a jeho přítelkyně mi vytýká, že mne má úvaha "dostala do slepé uličky izolovanosti, rezignace a liberálního přístupu proč něco měnit, vždyť to nechme na nás zápecních Češích, co se dál bude dít v tom našem státečku". To by bylo snadné. Vůbec si to nemyslím, naopak, několikrát jsem zdůraznil, že zkušenosti ze zahraničí jsou užitečné. Nesdílím ale zážitek, že získané zkušenosti a vzdělání člověku mohou vždy k něčemu dobrému být.

A čím jsem si jistý? Pouze a jedině tím, že vždy záleží na tom, jak své vzdělání a zkušenosti použijete. Záleží také na tom, zda máte zkrátka štěstí, ne? Samo o sobě vzdělání nepředurčuje ani k úspěchu, ani k větší vyspělosti.

Bezmocné vzdělání: byrokratizace elit

Zkušenost s českým vzdělávacím systémem mne naučila jednomu tragickému poznatku: vzdělání vládne železná byrokracie těch, kteří o něm rozhodují. Většinou tito lidé nejsou vzdělanci, ale výkonní úředníci, kteří se řídí dosti strnulými předpisy. Nebo mají zvláštní schopnost některými změnami změnit věci k horšímu. Vzdělanci jsou nad tímto aparátem blahosklonně povzneseni, pokud právě nekují pikle, jak si udržet tu sice špatně placenou, ale zato jejich židli.

Zatímco v Česku je výchovný systém povětšinou nesvobodný, uzavřený do úzkých akademických elit, které si potvrzují svůj význam, neslouží ani překvapivě ke vzniku nových elit. Zakořeněná představa mnoha výchovných systémů na západ od Labe má jeden silný nedostatek: vychází mnohdy z představ o velikosti těchto národů, které měly opravdu ve velmocenských hrách jaksi navrch. Je možná zdánlivě svobodnější, alespoň v diskusi, ale má silnou utilitární povahu. Stačí ale proměnit optiku pohledu, abychom viděli jevy a věci jinak, než z ptačí perspektivy orlů.

Český holubičí efekt ale není o nic více povzbudivý, bohužel nezabraňuje ani sebestřednosti, když už se tu nedá mluvit o velikosti. A protože jsem byl dotázán na své "různé vymyšlené výrazy a jinotaje", musím poznamenat, že si opravdu nevím rady s tím, proč onen západní elitní systém, do něhož jsou tak široce zahrnováni také zahraniční studenti, produkuje také ty, kteří ho po jeho ukončení z duše nenávidí. Že by tu nenávist měli ti "bloody foreigners" v krvi?

Možná jsem naivní, ale vzdělání se mi v těchto souvislostech zdá téměř bezmocné. Vězí povětšinou v podrůči byrokratů, kterým slouží jako základ budoucího mocenského aparátu. V Česku to vypadá, že národ je nejšťastnější, když mu nikdo nevládne, západní státy ale o své elity na univerzitách nechtějí přijít bohémskou ledabylostí. O míře svobody takového vzdělání ale silně pochybuji. Základem vzdělávacího systému by měla být, soudím, jeho otevřenost: co taková otevřenost ve skutečnosti znamená, zjistíte hned ve chvíli, kdy musíte vyplňovat hory papírů: na Východě i na Západě.

Široce rozvětvená mocenská arogance západních elit pochází zejména z prestižních institucí! Mohu-li se vyjádřit k Francii, kde jsem studoval, je takovou školou například tzv. Science-Po neboli Institut politických studií, a to už nemluvím o tzv. ENA neboli École nationale d'administration, odkud vzešly všechny známé francouzské politické špičky. Musím bohužel poznamenat, že mé zkušenosti z pařížské Sorbonne, která patří v Česku bez znalosti kontextu k vysoce ceněným, nejsou právě veselé -- ale o tom snad někdy příště.

Takový systém produkuje sklerotickou atmosféru, v němž je demokracie v rukou velmi elegantních, ale přesto především technokratů moci, kteří neměli nikdy s realitou nic společného. Možná je to francouzská zvláštnost, ale mám obavu, že prestiž britských nebo amerických soukromých univerzit, nesleduje žádný jiný cíl. Možná by bylo zajímavé zjistit, v jakých anglických klubech na některé z těch prestižních univerzit lze najít nějakého Čecha. Ozve se?

Mlčení nákupních ovcí

Obávám se, že konzumní produkci, kterou přičítá přítelkyně pana Bergera zápecnickým Honzům, přinesli naopak hbití a flexibilní manažeři ve snaze dobýt a získat ostruhy na divokém Východě. Z normalizace si pamatuji, kterak na mne křičeli hned u vchodu, když jsem si nevzal košík. Dnes se snažím vyhýbat shluku a bojovým frontám v obřích nadnárodních hypermarketech, v němž jsou lidé degradováni na nákupní ovce bez duše a bez názoru.

Mrzí mne, že mnoho těch místních Honzů mlčí, už jenom třeba kvůli mentální hygieně, nejsem si ale jistý, že z nich může Západ tímto způsobem udělat kultivované jedince, kteří se nebudou "honit za prachama, aby je tam potom mohli po dálnicích co nejrychleji utrácet a neváží si tradic a toho, co by se mělo zachovat", jak soudí přítelkyně pana Bergera.

Domnívám se, že duchovní vitalitu, o kterou bychom možná měli usilovat, nelze nahradit žádnou násilnou prefabrikací, ale toliko snahou po individuální vnitřní kázni. O tradicích se můžeme přít. Ale abych nebyl napadán jen z nihilismu a relativismu, dodávám trochu pedantsky, že k elementárním hodnotám by měl patřit respekt a zájem vůči odlišnostem těch, kteří nám na první pohled nejsou právě po chuti (protože třeba mluví ukrajinsky, rusky nebo uzbecky), a kteří žijí u nás a jsou na tom materiálně mnohem hůře než my: duchovně jsou možná svobodnější, ale k tomuto tématu se jistě najde na Britských listech někdo povolanější.

Mimochodem, víte, jak poznáte v Česku lidi z Moldavska? Znám jich úplně náhodou hned několik. Oni se totiž na vás nemračí, nevypadají zdrchaně, ani vyčerpaně, oni se dokonce tak nějak zvláštním způsobem usmívají...

Pozn. JČ: Mám v posledním ročníku vysokoškolského studia na oxfordské univerzitě jednu dceru, druhá tam byla právě přijata ke studiu od podzimu, tak o tom něco málo vím. Doufám, že nám o tom pro Britské listy Emma sama něco napíše. Podle jejího svědectví, studium v Oxfordu je velmi intenzivní a stimulující (v ročníku je jich jen devět, často mají semináře one-to-one, tedy "jeden žák, jeden učitel"), zároveň je však do značné míry i frustrující. Proč?

Škola dává mladým lidem možnost rozvíjet svůj talent a dělat smysluplné věci. Bohužel je však na ní i dostatečné množství nadaných a arogantních studentů, kteří se rozhodli, že nejsmysluplnější je pro ně zneužít obchodní značky titulu z Oxfordu pro získání co nejlukrativnějšího zaměstnání a vydělávání co největšího množství peněz - na úkor všeho ostatního. Jenže tak je to se vším - závisí vždycky na vás samých, co s tím, co jste dostali do vínku, uděláte vy: zda to použijete k všeobecnému prospěchu anebo k otrávení všeobecné atmosféry.

(Mimochodem, Sorbonna není v současnosti škola s dobrou pověstí. Studují tam ti, kdo se jinam nedostanou,)