5. 1. 2007
Nebezpeční novináři vs. osobní vývojKateřina Jacques zachycena na fotografiích z násilných demonstrací v pražských ulicích z roku 2000 -- v článku "Nebezpečné archívy". Marně přemýšlím, čím ony záběry mají být pro osobu ženy, která se věnuje práci v prostoru občanské společnosti i formou přímých akcí (rozuměj: demonstrací), nebezpečné? Je nějaké překvapení, že osobnost, která bojuje proti většinovým názorům, vyjde do ulic a snaží se upozornit na své názory? Aniž by jí bylo prokazatelně dokázáno nějaké protizákonné chování? Nebezpečný nemusí být nutně archív, ale nabroušený jazyk žurnalisty, který chce v kontextu antipatických nálad ještě přiložit pod kotel. Myslím, že z fotografií nelze usuzovat na nic, co by Kateřinu Jacques mělo nějak morálně uškodit více než její známý incident s policistou |
. A to i vzhledem k tomu, že "tvrdé jádro", organizace Ya Basta, nepatří mezi násilné složky a -- jak autor článku vtipně poznamenává -- skutečně jejich metoda tzv. Tute Bianche divadlo připomíná. Logicky -- převlečení za jakési postmoderní duchy snažící se proniknout tvrdou zdí zákona vnáší do prostoru demonstrací prvky happeningu (viz http://en.wikipedia.org/wiki/Tute_Bianche) a myslet si, že je lze usvědčit z teatrálnosti, je podle mě rovné tomu, usvědčit z ní majálesový průvod studentů. I když, jistě, ten se neděje pod vlajkou politických myšlenek a boje za ně. Alespoň už ne v dnešních dobách. Pokud by na politických demonstracích podobné "divadelní" principy převažovaly nad těmi násilnými tendencemi, bylo by v ulicích jistě klidněji a nové myšlenky by se možná prosazovaly s větší přízní veřejnosti a s chladnější hlavou. Nicméně čeští novináři si z "Ya Basty" udělali tak trochu obětního beránka a už v roce 2000 ji označovali za ty nejtvrdší ze všech, aniž by jen trochu pochopili, co to je občanská neposlušnost, která má v občanské společnosti značnou tradici. Asi nikdo by nesrovnával Tute Biance se solným pochodem Gándhího, a přitom mezi nimi není zas tak velký rozdíl. V kontextu současného světa je "hradba duchů" vlastně pacifistickým aktem. A že se ho účastnila žena, která o pár let později dostala obuškem od policisty na jiné demonstraci? Znamená to skutečně, že je "nebezpečný živel" nebo jen to, že je zapálená aktivistka, což se zřejmě dneska nenosí? Jediné, co fotografie prozrazují je, že Kateřina Jacques se často pohybuje tam, kde se děje cosi vizuálně zajímavého, ne nepodobného divadlu -- a to ať si čtenář přebere, jak chce, sám. V pozadí "nebezpečných" fotografií ale cítím ještě jeden rozměr, obecně lidský: copak člověk nemá právo na osobní vývoj? Jestliže pracuji v sektoru občanské společnosti a usiluji o prosazení svých názorů, zkouším mnohé cesty, už jenom proto, že mnou zastávané myšlenky (a teď nezávisle na osobě K. Jacques, v obecné rovině) jsou menšinové. Jestliže pak zvolím oficiální cestu zastupitelského orgánu, v němž začnu působit, je má minulost extremisty neodpustitelná, že by mělo být -- explicitně či implicitně -- útočeno na moji funkci? Není mi tak upíráno právo na osobní vývoj, nebo, jak říkali naši dědové, "zmoudření", případně v jiných situacích a kontextech "pokání"? I marnotratnému synovi bylo v evangeliích odpuštěno a starozákoní hrdina Samson byl povahou agresivní vandal, ještě ke všemu fanatik. Myslím, že operování s radikální minulostí je sice efektní, ale, není-li skutečně podloženo zločinem či amorálním jednáním (nehledě na to že i zločinec může být kajícný), není žádným argumentem, spíš jen úšklebkem, zlým výsměchem, bulvární ranou z děla. Lidé jsou "tady a teď" a jejich činy rovněž. Je-li Kateřina Jacques nemorální dnes, vyčítejme jí to a nevolme ji, upozorňujme na to v médiích. Chovala-li se však před šesti lety "nonkonformně", ale vzhledem k jejímu politickému zaměření pochopitelně, nebuďme bulvární. Myslím, že více uškodíme kvalitě tisku, který by měl být naplněn racionálními argumenty, analýzami a komentáři, a ne podobnými výkřiky, které mohou čtenáři hnout žlučí i nad článkem jemu třeba i jinak sympatickému žurnalisty. |