Mohli bychom jít s jinými kamarády k moři anebo zůstat ve městě, což je také zajímavé místo kde zažít Nový rok, ale je tak dusno, že mě to přiměje jít ven a přivonět k oceánu. Tak se odvážím nastoupit do městského autobusu, který jede do centra Buenos Aires na autobusové nádraží "Retiro" a rozhodnu tam za nás za obě, vzhledem k tomu, že Misam dnes pracuje.

Spolu s Gastonem, Owenem a Mikem, kteří si také potřebují koupit jízdenky, sedíme v autobuse, kde jsou všechna okna otevřená, ale dovnitř nevane žádný vítr, a tak se nakláníme, aby se nám kůže nepřilepila na sedadla. Projdeme živým pouličním chaose směrem k nádraží, kde je vevnitř trochu chladněji a začnu se ptát na jízdenky a ceny různých autobusů.

Argentina má vynikající autobusový systém. Autobusy jezdí často, provozují je různé společnosti, a jezdí skoro všude. Většina je velmi pohodlná a na naše poměry velmi levná, ale ať už jedete s jakoukoliv společností, oni jaksi neumějí manipulovat s klimatizací a v každém autobuse je zima jak v iglú. Velmi rychle jsem se naučila, že bez ohledu na to, zda je venku 40 stupňů, v autobuse musíte mít svetry a šály!

Po mnoha pochybnostech, debatách, po srovnávání cen a jízdních řádů, po telefonování a dalších pochybnostech sedím o dva dny později v autobuse, který jede do Pinamaru. Misam i já máme na sobě "šaty navenek" a halíme se do velkých plážových ručníků a máme na sobě ponožky kvůli teplotě uvnitř a podáváme si navzájem pytlík se sušenkami.

Líbí se nám, co jsme vybraly, protože nakonec do všechno dopadlo perfektně. Věděly jsme že náš kamarád José taky plánoval cestu do tohohle malého přímořského města a Misam nám a jeho kamarádům našla pro všechny velký levný pokoj v hostelu.

Na tutéž pláž se chystal taky jet Pablo se všemi svými přáteli a dohodli jsme se, že se přes víkend sejdeme. Oni měli už dávno dohodnuté, že tam pojedou, a součástí mých pochybností byla obava, že si Pablo bude myslet, že ho tam pronásleduju. Ale nakonec převládlo to, že jsem chtěla být na pláži s Josém a jeho kamarády, a tak už Pablo nebyl důležitý v mé mysli.

Když jsme vystoupili z autobusu, José už na nás čekal a jakmile jsme došli do hostelu, skočili po nás všichni kluci, objímali nás a tancovali s námi po pokoji. S obrovského pokoje s 12 postelemi jsme měli nádherný výhled na pláž. Pokoj přesně stačil pro celý náš novoroční tým, jemuž jsme nyní byly představovány.

Byli tu tři Josého nejlepší kamarádi, Alejandro, Antonio a Pipe, dívka Maria, která brzo začala s Josém chodit, a skupina německých přátel. Toho večera se všech nás 12 nacpalo do dvou automobilů a jeli jsme do centra pro jídlo. U našeho dlouhého stolu při večeři pronesl Alejandro přípitek, jímž nás všechny svým způsobem komika vřele přivítal, abychom spolu s ním a jeho kamarády tady oslavili Nový rok.

Všichni jsme si připili a byli okamžitě zahrnuti do onoho otevřeného přátelství, které sdíleli. Koupili jsme pivo a šli jsme na pláž, kde jsem z auta poslouchali hudbu a pak taky obscénní vtipy od Alejandra, k němuž se přidávali Antonio a Pipe. Další den jsme příjemně strávili na pláži, relaxováním ve sváteční atmosféře po stresu velkoměsta.

Džusovému baru za námi jsme dali, co mají hrát a jeden z nás dovezl autem z pekárny oběd. Pak už jsme nedělali nic jiného než leželi na pláži a opalovali se, kromě toho, že jsme pořád propadali v záchvaty smíchu, protože někdo pořád dělal vtipy. A samozřejmě jsme se smáli pitomosti Alejandra, který například už hned ráno měl na sobě ploutve a snorkel, když nás budil, že už jde na pláž.

Později téhož odpoledne jsem začala obtelefonovávat druhou skupinu přátel, chtěla jsem zjistit, kde jsou. Byli kousek dál na pláži a Misam, Maria a já jsme se vydali podél pobřeží na procházku, jestli je najdeme. Tam jsem uviděla Pabla a skupinu chlapců, kterou jsem teď už tak dobře znala. Juan a Emiliano, dva Pablovi nejlepší přátelé, mě rádi objali. Také Mexičan Franco, kterého jsem znala už z dřívějška, a Nicola, velmi dobrá Pablova francouzská přítelkyně, mě rádi viděli. Pablo si mě ale nevšímal a já jsem ho nechala být.

Naše dvě skupiny se na pláži spojily a teď už jsme byli opravdu velká skupina na mejdan, bylo nás asi třicet. Chodili jsme si zaplavat, povídali jsme a hodně jsem řešili, jak budeme oslavovat Silvestra. José říkal, že všechny restaurace budou velmi drahé a navrhl, abychom si v hostelu udělali "parillu" -- gril už tam byl, tak stačilo jen koupit maso. Souhlasili jsme, že všichni půjdeme něco koupit a přineseme nákup včas do hostelu, abych mohli maso nagrilovat.

Když jsme se vrátili do hostelu, byli jsme všichni z pláže tak ospalí, že jsme se rozhodli nacpat se zase -- všech 12 z nás -- do aut a jet do centra na kávu. Pak mi volal Franco, že se mění počasí, objevily se mraky, a obával se, že budeme muset "parillu" zrušit. Řekli jsme, že ji nezrušíme, ale měli jsme obavu, že se nám už včas nepodaří koupit to maso.

Později, o mnoho později konečně dorazili do hostelu Pablo a Franco -- nemohli ho najít -- s tím masem. Teď jsem konečně mhli začít grilovat a připravit věci na večeři. Začali jsme připravovat stoly a zjistili jsme, že nemáme dost příborů ani talířů či skleniček. Začala jsem být trochu nervózní, protože měli přijít na jídlo přátelé a měla jsem pocit odpovědnosti, připadalo mi blbé jim nemoci nabídnout ani talíř. Ostatní mě ale uklidňovali, že se "parilla" dá jíst rukama. Pokud tu bude dobrá nálada, říkala jsem si, pak si lidi nebudou stěžovat, že nemají talíř.

Ale když přišla Pablova skupina a všichni jsme si sedli a čekali jsme na jídlo, které pořád nebylo, začala jsem být opravdu nervózní. Roznášela jsem chleba a víno, ale, řekněme si to upřímně, všichni jsme chtěli kus masa nebo salámu. José se dokonce začal hádat s člověkem, kterého jsme najali, aby nám udělal tu "parillu", ale ten tvrdil, že to není jeho chyba -- přinesli jsme maso příliš pozdě.

Pak už se blížila půlnoc a tak jsme přestali čekat na jídlo a běželi jsme na pláž připít si s příchodem Nového roku a dívat se na rachejtle. Zpívali jsme, tancovali jsme a křičeli "Šťastný nový rok!" asi v sedmi různých jazycích. Přišla zpráva o tom, že nedaleko na jiné pláži je mejdan, tak jsme se všichni nacpali do čtyřech automobilů a vydali jsme se na cestu.

Samozřejmě, že občas jsme se ztratili anebo se ztratili někteří z nás, ale nakonec jsme všichni dorazili do stanu, kde se konala ta party. Tancovat přímo na pláži s koktejlem v ruce, to jsem přesně chtěla o novoroční noci dělat. Byla tam dobrá salsa a Franco mi ukázal nejnovější mexické tance. V jednu chvíli měl José nápad, že mě sebere a začne mě házet po skupině, lidi mě chytali a házeli mě dalšímu. Až mě najednou chytil Pablo.

Celý večer jsme spolu skoro nemluvili a během večeře vypadal rozhodně otrávený. Postavil mě na písek a smáli jsme se a tancovali, než si pro mě Franco přišel pro další salsu. Pak začal Emiliano a já se zápasnickou soutěží, z nějakého důvodu, takže jsme se oba dva asi hodinu společně váleli v písku. Pokaždé jsme se smáli do vyčerpání a vyhlásili jsme příměří, jeden z nás vstal, ale druhý ho zase stáhl na zem a celá věc začala znovu.

Pro všechny ostatní se to stalo živou zábavou, postávali kolem, fotografovali a natáčeli video tohoto barbarského boje mezi dvěma kamarády. Bylo jasné, že vítězím, ale skončila jsem se svou novou sukní roztrhanou na kusy a se svou hezkou blůzou, kterou jsem si koupila v Thajsku, visící mi na zádech v hadrech. Když mě Emiliano zvedl a běžel se mnou do studeného moře, můj večer skončil. Pak jsem seděla a třásla se zimou na pobřeží a čekala jsem na východ slunce. Moje skupina už odešla, a tak mě Nicola odvezla zpátky do mého hostelu.

Pablo jel jiným autem, protože chtěl mluvit s nějakou dívkou. Nechápala jsem, o co jde, ale nebyla jsem stejně vstavu něco poslouchat. Vrátila jsem se do pokoje, když už všichni spali.

O dvě hodiny později mě vzbudila Misam, která mi na tvář mířila kamerou a filmovala video o Šťastném novém roce, jak všichni spí. Museli jsme odejít z hostelu a všichni jsme šli na dobrý oběd. Josému bylo bohužel ráno špatně a drahý oběd vyzvracel. Misam a mě odvezli na nádraží a my jsme tam čekali na autobus.

Bývala bych chtěla ještě jet někam jinam na pobřeží a navštívit další kamarády, ale autobusy byly všechny plné. Asi bych stejně nebyla toho dne dobrým hostem. Chtěla jsem jen dojet domů a spát. Ale zase v autobuse cestou zpět do Buenos Aires dosáhla teplota nižší úrovně, než co je přijatelné pro tučňáky, a já jsem třikrát šla mluvit s řidičem, proč je to tak obtížné, aby byla teplota v autobuse dostatečně příjemná na to, aby lidé mohli spát a nemuseli se třást zimou s ledovými krystaly na tváři.

Když jsme dorazili zase na "Retiro", s Missam jsme se objali, obě jsme byly rády, že to byl tak dobrý víkend a příjemný začátek do nového roku. Seznámili jsme se se spoustou dalších kamarádů a oslavovali jsme velkolepě. Jela jsem domů autobusem a ona jela vlakem. Když jsem přišla do bytu, malé Skotsko už hluboce spalo. Uvelebila jsem se také v posteli, až později jsme se všichni probudili, šli nakoupit jídlo a vyprávěli jsme si historky o Novém roce.