Zda se nedostávaly do jejich blízkosti jen a právě za tím účelem nechat na sebe dopadnout trochu světla historické postavy. Nenavazovaly s nimi vztahy jen proto, aby se prostřednictvím básní, které o nich napíší, propasírovali do Historie, zachytili se drápkem v kunderovské Nesmrtelnosti? I tahle otázka nás možná napadne při čtení fascinující knihy Ladislavy Chateau.

Ladislava Chateau je českou publicistkou (provdanou do Francie) a jednou z mála ženských obdivovatelek psychoanalýzy. Tato preference určila výběr žen, o nichž chtěla psát. Jde o první tři psychoanalytičky v historii tohoto oboru. Nikoli nejslavnější, neboť sama autorka uznává, že za skutečné "matky psychoanalýzy" byly prohlášeny až Karen Horneyová, Melanie Kleinová, Anna Freudová a Helen Deutschová (jejich portréty si lze přečíst v knize nazvané právě Matky psychoanalýzy z pera Janet Sayersové, kterou vydal v roce 1999 Triton; mimochodem Helen Deutschová je dnes pod tlakem "gender lobby" nejvíc opomíjená, neboť se nevzbouřila proti základním Freudovým konstatováním o ženské psychice a naopak je rozvinula: za jádro ženské psýché označila masochismus a narcismus, takže se stala dnes politicky nekorektní - to jen pro ty, kdo věří, že ženy Freuda již jen blahosklonně opravovaly). Jsou-li tři hrdinky knihy Portrét pro Lou, Sabinu a Marii pozapomenuté jako teoretičky a psychoanalytičky, o to víc fascinující jsou jejich osudy. A o to zajímavější jsou ony samy. Ladislava Chateau je vykreslila především na základě studia jejich korespondence a deníků.

Viděli jste někdy tu fotografii, kde je Friedrich Nietszche poněkud sadomasochisticky zapřažen do vozíku se svým přítelem, zatímco za nimi svírá bičík tajemná, uhrančivá dívka? Tak ta záhadná a překrásná dívka, to je první hrdinka knihy Ladislavy Chateau: Lou Andreas-Salomé. Fotografie s bičem je v knize přetištěna, stejně jako snímek z dob, kdy bylo Salomé (nomen omen!) dvacet let. Ta fotografie nemůže nechat žádného muže klidným. Když se díváme na většinu starých snímků a daguerrotypií, nelze si nevšimnout, že ženy na nich většinou nesplňují naše dnešní kritéria půvabu. Ne tak Salomé. Ta jako kdyby přicestovala na konec 19. století z titulní strany Elle. Zamotala by nepochybně hlavu mužům i dnes.

Ladislava Chateau to tajemství ve své knize pojmenovává: měla v sobě cosi lehce chlapeckého a zřejmě tak trochu koketovala s anorexií, obzvláště vzhledem k dobovým normám. Tím prozradila mimo jiné mnoho o naší době, která do definice ženské krásy přimíchala dostatek latentně homosexuálních a pedofilních příměsí. Těžko říci, je-li to dobře, každopádně je to důvod, proč Salomé okouzlila Friedricha Nietszcheho a Rainera Mariu Rilka - pro oba byla osudovou ženou, s oběma si zahrávala.

Toho prvního udržovala v prapodivné milostné trojici, toho druhého ponechávala v dostatečné blízkosti, aby ho mohla systematicky odkopávat. Proto si vysloužila přezdívku Lilith (vymyslel ji Freud), což je v kabale jméno první ženy Adamovy, která odmítla být poslušná svému muži a stala se tak soudobou ikonou sadomasochismu a feminismu. Lilith je zajisté to, čemu Jung říkal - velký učitel promine - archetyp a Lou Andreas-Salomé byla jeho ztělesněním.

Nietszche ji označil za nejinteligentnější ženu, jakou potkal, jindy o ní však hovořil jako o ďábelské bytosti. Na konci života se pološílený uchýlil k jiné "domině" svého života, sestře Elisabethě (nazýval jí "Dračice"), která o Salomé tvrdila, že je ošklivá, a že je určitě židovkou (nebyla bez pochyb ani jedno, ani druhé), a zřejmě pod jejím incestně-žárlivým vlivem Nietszche o Salomé napsal, že je "hubenou špinavou opicí, s umělými prsy a atrofovaným pohlavím, ze které by se člověk leda pozvracel." Ladislava Chateau k tomu cituje větu z jakési mytologické příručky, že Adam nakonec "zemřel uprostřed snů o Lilith", což je velmi poetická ilustrace jak osudu velkého filozofa, tak osudu muže v postmoderní éře.

Osud druhé portrétované ženy v knize je trochu jiný. Zatímco Salomé snad mohla být tak trochu výše zmíněnou "sběratelkou slavných" (vždyť to je armáda celebrit, která se jejím životem přežene, a o mnoha z nich napsala Salomé knihu...), Sabina Spielreinová je jiným případem. Ze všech tří portrétovaných žen byla nejvíce psychicky nemocná a jelikož se léčila u Carla Gustava Junga, nikdy se tak úplně nevyléčila. Ba naopak, Jung se s ní prostě spustil (což je v psychoanalytické situaci cosi jako znásilnění, neboť pacientka prochází přenosem, kdy se zamilovává do psychoanalytika, čímž znovuprožívá vztah k ideálnímu otci a cílem léčby je dosáhnout u pacietnky reflexe tohoto stavu - Jung učinil opak a prostě situace zneužil).

Vztah k Jungovi je u Sabiny zjevně hysterický, ba chvílemi až psychoticky bizarní. Tato inteligentní ruská židovka uvěřila, že musí dát árijci Jungovi dítě - plavovlasého Siegfrieda - a tím vykoupit své semitství a zřejmě i spasit svět. Neukojena v této neurotické touze, která ji nikdy neopustila, vrátila se do sovětského Ruska. Ačkoli psychoanalýza zde nebyla oficiálně podporována, Sabina dosáhla slušného postavení - vedla dokonce katedru psychologie na univerzitě v Moskvě a dále publikovala v psychoanalytickém duchu (dokonce například o mytologii čísel). Když byla Stalinem psychoanalýza označena za buržoazní pavědu, stáhla se do ústraní a působila jako dětská lékařka. Tento osud ve spojení s nedoléčenou neurózou připravil cestu velkému bizarnímu finále jejího osudu během 2. světové války. Ladislava Chateau píše:

"Němci rychle postupují dál do vnitrozemí; Sabina však svůj domov neopouští...Sabina nevěřila, že by Němci mohli být nebezpeční; byla přesvědčená, že veškeré zprávy o nich jsou jen lživou propagandou, Stalinovým výmyslem... Nepochybovala o tom, že Němci vrátí život do normálních kolejí, obnoví pořádek a civilizaci... 27. července 1942 byla Sabina naposledy spatřena s oběma dcerami v houfu hnaném jednotkami SS k synagoze, kde byli všichni postříleni..."

A Josef Vojvodík v doslovu dodává, že Spielreinová nacisty "do poslední chvíle imaginovala jako titánské Siegfriedy, mýtické germánské zachránce a vítěze nad vládou temnoty..." O takových osudech nelze psát romány, tak podivné a nedůvěryhodné příběhy umí psát jen život a - neuróza.

Třetí žena z knihy Ladislavy Chateau je zřejmě jako psychoanalytička nejproslulejší: jde o Marii Bonapartovou, princeznu řeckou a dánskou, praneteř císaře Napoleona Bonaparta. Byla to ona, kdo přinesla psychoanalýzu do Francie a dala jí zde specifický (trochu literární) ráz. Vyrostou z něho (i se vůči němu vyhraní) pilíře intelektuální Evropy 2. poloviny 20. století: Jacques Lacan (Bonapartová o něm v jednom dopise napíše, že ho "zaměstnává jen jeho paranoia"...), Michel Foucault, Jean Paul Sartre, Gilles Deleuze, Jacques Derrida... - ti všichni nejsou plně k pochopení bez psychoanalýzy a tím i Bonapartové a jejích zápasů.

I ona byla zajímavou ženou, jíž fascinoval zločin a proto asi věnovala takovou pozornost výkladu povídek Edgara Allana Poea (i ona mimochodem viděla klíč k ženské sexualitě v masochismu). Ale mám-li mít ke knize Ladislavy Chateau nějakou výhradu, vyslovil bych jí právě k portrétu Marie Bonapartové. Zůstal jsem totiž v jejím případě trochu neukojen. Ladislava Chateau uvádí, že to byla tato princezna, kdo zařídil, že Freud mohl vycestovat z Rakouska okupovaného nacisty a zřejmě si tak zachránit život (z něhož mu však již příliš nezbývalo). Zaslechl jsem však legendu (?), že to byl Mussolini, kdo se přimluvil přímo u Hitlera. Jak to tedy bylo? Je známo, že Hitler nesnášel aristokraty, vliv samotné Bonapartové by tudíž asi nestačil, uvážíme-li, jak mohli nacisté ponížení tohoto velikého Žida s jeho "perverzní psychologií" využít propagandisticky, jak symbolický to pro ně mohl být triumf. Vsadil bych si tak spíše na Duceho. Nevylučuji ale, že za jeho přímluvou stála právě vlivná princezna. Možná ta rovnice byla prostinká: peníze Bonapartové plus Mussoliniho vliv.

Škoda, že v tom nemám po přečtení vynikající knížky české autorky jasno. A druhá výhrada je podobná. Autorka věnuje ve své knize stránečku čtyřem Freudovým sestrám, které narozdíl od Freuda a jeho dcery Anny z Rakouska neuprchly a zahynuly v koncentračních táborech (jedna z nich umřela u nás, v Terezíně). K tomu se ovšem váže takový malý podivný otazníček, na nějž jsem také narazil, jemuž se ale paní Chateau v knize nevěnuje a chce se mi téměř říci: kupodivu. Opravdu nemohl Freud pro své sestry nic udělat? Legenda (?) říká, že stál před dilematem, zda sebou do Anglie vzít svou úžasnou knihovnu s poklady evropské kultury, anebo sestry. Zvolil knihovnu s tím, že sestry dostane do emigrace později. Jenže už nezbyl čas a prostředky... Příběh patriarchálního muže do morku kostí? Příběh muže, který miloval vysokou kulturu způsobem natolik vážným a buržoazním, že si ho už dnes nedokážeme v elektronickém chaosu představit a pochopit ho? Příběh Hebrejce, pro nějž kniha má posvátnost takřka iracionální? Anebo jen blábol?

Každopádně díky za tuhle skvostnou knížečku o třech fascinujících ženách. Je to malý poklad pro gender studies, velká škola o ženské psychice (o níž toho víme tak málo!) a zajímavý střípek do stále ještě chudičké mozaiky původní české psychoanalytické literatury.