Jistě, každý písemný a slovní projev, každý "text" má nekonečné množství čtení, interpretací. Přesto však existuje jistá schopnost porozumění psanému textu, která se dá rozvíjet a která se dá jistým způsobem i měřit. Pokud chcete tvrdit, ze báseň "Znám křišťálovou studánku" je o zfetovaných robotech, musíte si to umět obhájit.

Komunismus těžce poznamenal humanitní a společenské vědy, protože se je snažil buď zničit (sociologie, kulturní antropologie) nebo proměnit v poslušnou služku moci (historie, filosofie). To mělo za následek, že tyto vědy byly vnímány jako "ideologické povídání" oproti "tvrdým faktům" nabízeným vědami exaktními i přírodními. Zatímco na Západě (i v mnohých tzv.rozvojových zemích) byl kritický potenciál humanitních a společensko-vědních oborů velmi účinný a dokonce inspiroval k sebereflexi a ke kritice své "vědecké objektivity" i exaktní a přírodní vědce, v postkomunistických zemích dodnes v mnoha případech humanitní a společenské vědy lpí na kumulaci "tvrdých faktů" jako jediné obraně před obviněním z "ideologického blábolení". To je ochuzuje o možnost odvážné interpretace a zpochybnění soudobých mýtů, které by mohly obohatit celou společnost. V současné době se v Česku situace radikálně zlepšuje, ale do povědomí široké veřejnosti z tohoto kvasu proniká jen málo, možná i proto, že publicisté, kteří s vědci mluví, je obvykle tlačí k černobílému vyjádření, která jen potvrzuje a legitimizuje existující názory.

Před rozvojem interpretačních schopností se dosud často dává přednost hromadění encyklopedických znalostí, zvlášť u zkoušek a na nižších stupních škol. Proto je rozvoj schopnosti porozumět psanému textu v českém školství poměrně zanedbávanou záležitostí. Potvrzují to i srovnávací studie, v nichž se čeští školáci pravidelně umísťují na nepříliš chvalitebných příčkách.

Tím vším skutečně nechci říci, že reakce Štefana Švece na moji nostalgickou úvahu o ženě, kterou miloval primář Sova, je neblahým produktem českého školství (navíc jiné Štefanovy články jednoznačně svědčí o onom obrození interpretativních stránek literární vědy, ne o nějakém omšelém pozitivismu, což s povděkem kvituji). Stejně tak by se totiž za jeho neblahý produkt dal označit můj text, který nedokázal jasně zprostředkovat Štefanu Švecovi (možná i mnoha jiným), co tím chtěl básník, tedy já, říci. Pouze se snažím říci, že je třeba pečlivě číst, než se pustíme do polemického boje, protože se nám pak může snadno stát, že, stejně jako Don Quijote, bojujeme s větrnými mlýny, tedy s imaginárním nepřítelem :o)

Především, pozorné čtení by umožnilo všimnout si věty, kde jsem skromně a pokorně přiznávala, ze vzhledem k tomu, ze žiji mimo ČR, mohly mi v posledních letech mnohé atypické seriálové postavy uniknout, a prosila jsem čtenáře, aby mi o nich napsali. Možná, že kdyby tato věta byla přečtena, nemusela polemika mluvit o mé paranoie a nevědomosti.

Dále, je až roztomilé, jak Štefan Švec naznačuje (nebo se mýlím?), že své znalosti o postavách televizních seriálů nezískal jejich sledováním, ale z internetových stránek televizních stanic. Budeme tedy napříště psát filmové kritiky (nebo polemiky s nimi), aniž bychom zhlédli daný film, pouze na základě stručného shrnutí děje, které nám na reklamním letáku nabídne Miramax či 20th Century Fox? Jistě, televizní seriály mohou být stručně řečeno "pěkná blbost", ale pokud o nich chci psát, měl bych je vidět! Goebbelsovy projevy jsou bezesporu "pěkná blbost", ale to ještě neznamená, že je historik, který píše o nacistické ideologii, nemusí číst. Kulturní studia se věnují mimo jiné tématu popkultury a každý, kdo na toto pole vstoupí, by měl z profesní poctivosti překonat strach mladého intelektuála, že bude spojován s potěšením z braku :o) Chtěla bych svého kolegu povzbudit poukazem na skutečnost, že Umberto Eco také musel pro své Skeptiky a těšitele přečíst celého Supermana a poslouchat Ritu Pavone, takže chce-li psát o televizních seriálech, ať se nebojí na ně občas juknout :o) Pokud z toho vznikne zajímavá studie či další rozmarná úvaha, s nadšením si ji přečtu!

Ve svém článku jsem netvrdila, že seriálové postavy starších žen jsou stereotypní proto, že nemají profesní identitu. Proto je zcela zbytečný seznam postav ze soudobých seriálů, které jsou podnikatelkami, lékařkami, účetními či bývalými učitelkami francouzštiny (některé postavy, o nichž Štefan Švec píše, potencionálně zajímavé jsou a děkuji za upozornění na ně, u jiných však figuruje jen povolání). Zde je větrný mlýn! Štefan Švec si zřejmě myslí, ze oním stereotypem starší české ženy, o němž mluvím, je žena bez profese, žena v domácnosti. Ale to jsem nikde netvrdila, ba ani si to nemyslím. Z několika důvodů:

1) Kdyby se české seriály jen hemžily ženami v domácnosti, bylo by to nevěrohodné, protože většina českých žen je či - před důchodem byla - zaměstnaná. Ani já, byť sebevíce zaslepená, si nemohu myslet, že stereotyp starší české ženy, jak ji zobrazují soudobé seriály, je žena v domácnosti. Naopak, stereotyp české ženy byl a je žena -- stachanovka, která zvládá vše. Pracuje, stará se o děti, denně vaří a peče, má uklizený byt a k tomu ještě pěstuje svůj vzhled -- neptejte se mě, jak to všechno zvládá, já to nevím :o)

2) I žena v domácnosti může být podle kriterií v mém článku velmi nestereotypní postavou. Když jsem totiž mluvila o redukci postav starších žen na maminkovství a babičkovství, mluvila jsem o jejich podílu na ději, vztahu k jiným postavám, o jejich akci v rámci narace. Samozřejmě, o tom se dozvíme jen málo z charakteristiky postavy na website seriálu, to lze analyzovat pouze při sledování onoho popkulturního dílka. Tyto starší ženy mohou mít svoji profesi nebo ji měly před důchodem, mohou být vzdělané (výslovně jsem psala o porevolučních seriálových "dámách"). Já jsem ale mluvila o tom, ze jejich intelektuálnií schopnosti, stejně jako jejich koníčky, jejich názory, jejich nešvary nejsou obvykle aktivní součástí děje, spíše jsou nálepkami, které tyto postavy nesou, ale které v příběhu a v posunování děje kupředu hrají jen malou roli, pokud se neprojevují ve vztahu k dětem či vnoučatům (pokud jim nekomplikují život). V profesních seriálech je profese samozřejmě důležitá, ale jak si čtenář mohl všimnout, nejmenuji profesi lékařky jako jeden z důvodů, proč je dr. Fastová postavou silně atypickou (jiné lékařky či sestry z téhož seriálu nijak atypické nejsou). Co zplošťuje české seriálové postavy starších žen na roli maminek a babiček není jejich profesní nečinnost (často jsou činné), ale právě to, že jejich ne-pečovatelské aktivity hrají v ději seriálu zanedbatelnou roli, a pokud ženy "nepečují", bývá to předmětem kritiky, stejně jako když "pečují příliš".

3) Nepřipisuji profesi všespásný charakter, naopak. Myslím, že stereotyp ženy, jejíž život je zasvěcen především ostatním, nemá až tak moc společného s tím, je-li ona žena v domácnosti nebo pracuje. Postava starší ženy v domácnosti par excellence, jako je slečna Marplová, je jednoznačně nositelkou zábavného a napínavého děje, je důležitým aktérem příběhu -- což je to, po čem volám.

Jistě, není jen jeden stereotyp, je jich celá řada, na tom se shodneme. Každá dobře napsaná postava z popkulturního dílka je čímsi víc než prostou nálepkou. Každopádně můžeme ale analyzovat, v jakých ohledech jsou postavy starších žen zploštěné ve srovnání s ostatními postavami. Na základě toho pak můžeme určit, které postavy starších žen se tomuto zploštění více či méně vymykají.

V popkultuře málo zobrazované, i když ve skutečnosti běžné stránky života mnoha starších žen, které jsem oceňovala u postavy dr. Fastové, jsou právě akceschopnost, nadhled, který jim umožňuje snáze než ženám mladším, vykašlat se na to, co řekne okolí, menší závislost na mínění mužů, pokud jde o sebehodnocení.

Kromě toho je tu samozřejmě ona odvaha být nepříjemná, za něčím si stát. V tomto bodě se obávám, že se dotýkáme hlubších stránek české povahy. Nerušit pohodu a nekalit vodu jsou přeci zásadní přikázání našeho každodenního života, která nám brání napsat stížnost na nepříjemnou prodavačku, vrátit číšníkovi špatně umytý příbor nebo jít na demonstraci proti něčemu, na co denně nadáváme v hospodě. Nahromaděná frustrace pak ale potřebuje ven a ejhle, je tu matka, která svému tříletému dítěti nadává do kreténů (žila jsem v čtyřech zemích, ale tohle jsem viděla jen v rodné Praze), je tu stará paní, která místo slov "s dovolením" používá na cestě k nejbližšímu sedadlu dloubance svou holí, jsou tu bezohlední řidiči, kteří ročně zabíjejí na silnicích téměř nejvíce lidí v celé EU...