Zadruhé, za Franka platily silné diskriminační zákony proti ženám, které podporovaly machismus, především pod vlivem nacionalisticky-katolické doktríny režimu. Byla to právě katolická církev (žádní Arabové), která podporovala jasné oddělení mužské a ženské role, již například tím, že školy byly přísně segregovány a žena v manželství podléhala muži.

Nicméně současné Španělsko je věc zcela odlišná, právě proto, že Španělé vyvinuli obrovské úsilí v boji proti machismu, místo, aby jeho existenci popírali, jak se děje např. v Česku.

Právě proto se ve španělských novinách píše tolik o domácím násilí, protože je považováno za zcela nepřijatelný vážný problém. Nikdo by si nedovolil na veřejnosti říci: "ona si o to koledovala", ani nikdo nepovažuje zákony na ochranu bitých žen za "spiknutí totalitárních feminacistek".

Statistiky dokazují, že počet obětí domácího násilí je ve Španělsku nižší než v UK či Německu, ale Španělé obětem dávají velkou publicitu, protože nechtějí, aby vůbec nějaké ženy byly takto vražděny. Jaký to rozdíl ve srovnání s krimi-titulky v českém tisku, které domácí násilí zastírají a banalizují ("hádka manželů skončila vyhozením manželky z okna", "domácí zabijačka", atd.)

Nejen španělské ženy, ale i španělští muži ušli, také díky mohutné osvětě, obrovskou přeměnou, takže v současné době jim v mnohem můžeme závidět větší míru rovnoprávnosti a menší míru machismu.

Ve španělské vládě je 50 procent žen, provincii Madrid šéfuje guvernérka, Spanělé mají zákon o manželství osob stejného pohlaví s možnosti adopce, ve Španělsku se soudci, politikové i policisté mohou veřejné přihlásit ke své homosexualitě.

A hlavně, ve Španělsku vidíte na ulici spoustu mužů s kočárky, muži vaří a chodí na nákup.

Machismus stále ještě existuje, ale mně osobně připadá, že o dost méně, než v ČR či na Slovensku.

Je to právě zásluhou ochoty k sebekritice, jejíž součástí je i skvělý Almodovaruv film.

A proto i já, když sednu do letadla a opustím svůj madridský domov, abych za necelé tři hodinky přistála ve své rodné Praze, mám občas skutečně pocit, jako bych se ocitla v pane Molnarově "zcela jiném světě": ve světě, kde si televizní reklamy dělají "chlapi sobě", kde jsou silné ženy rozhodnuty skočit že střechy, než jim to rozmluví švarná herečka s přípravkem na hubnutí v ruce, kde nikdo zavražděné obětí domácího násilí nepočítá (proto to vypadá, že neexistují), kde se poslanci vyjadřují do tisku o prsou svých kolegyň, kde sexuologové vybízejí ženy, aby na jaře neprovokovaly chudáky násilníky nošením krátkých sukni, kde je vynucování pohlavního styku na pracovišti považováno za rozverné harašení, kde mladičká zpěvačka v televizi prohlašuje "já nejsem žádná feministka, já si myslím, že chlap má mít navrch" a kde je na ulicích vidět, ve srovnání s Madridem, tak málo mužů s kočárky (a to je na tom Praha v tomto ohledu velmi dobře v porovnání s malými městy a vesnicemi) nebo starších manželských párů, vedoucích se za ruce...

Jistě, vzhledem k tomu, že téměř neexistuje sebekritický postoj vůči domácímu machismu, že místo jeho zesměšňování či boje proti němu se setkáváme s jeho negaci, že čeští režiséři netočí -až na výjimky- filmy o vnitřní síle týraných, upracovaných a podceňovaných žen jako Pedro Almodovar, může to navenek vypadat, jako že u nás tyto problémy neexistují.

Můžeme i nadále žít v iluzí, že rasismus je přeci problém Američanů, machismus je problém Španělů, zatímco v "českém ráji" takové věci známé jen z vyprávění (filmů)...Ale také můžeme otevřít oči a uvědomit si, že ona policejní služebná,v níž "macho" ve službě pošle zbitou ženu domů se slovy, že si svou zlomenou čelist dozajista zasloužila, nemusi být jen v Extremadure, ale docela klidně (a o dost pravděpodobněji) v Zadní Lhotě či Horní Dolní...

Je mi trapné odkazovat sama na sebe, ale podrobně jsem o mužích a ženách ve Španělsku již na Britských listech psala zde: http://www.blisty.cz/art/27471.html

Ještě bych Vám řada zaslala statistické údaje, které k mému příspěvku nemusíte zařazovat, posílám je, aby bylo zřejmé, že v případě smrtelných obětí domácího násilí Velké Británie a Německa nevařím z vody.

údaje o Evropě z roku 2000 - k dispozici na stránkách španělského Institutu ženy ZDE

Pokud vezměte v úvahu počet smrtelných obětí domácího násilí a počet obyvatel v té které zemi, vyjde Vám následný žebříček (Česko nefiguruje, obětí domácího násilí se totiž v ČR klasifikují jen neformálně, neziskovými organizacemi, alespoň tomu tak bylo v roce 2000):

Od zemí s poměrným nejvyšším počtem obětí k nejmenšímu:

Pro ostatní země EU chybí údaje o ženách, smrtelných obětech domácího násilí.