Ono je to takhle: ani v minulosti nebyla situace nijak růžová, ale nepovedená reforma veřejné správy na konci 90. let a počátku tohoto desetiletí naplno podřídila úředníky vykonávající v terénu veřejnou správu voleným místním reprezentacím. Stali se z nich fakticky poddaní vykonavatelé vůle politické věrchušky obce, města, městské části nebo kraje. To je pochopitelně stav, který důsledně válcuje charaktery, duše i páteře a má za následek silnou tendenci negativního výběru. Úředník mívá před sebou příliš často takovouto klasickou volbu: vyhoví neformálnímu přání nebo pokynu shora (pan radní či starosta potřebuje třeba něco nadstandardně zařídit pro spřátelenou firmu či pro svého kamarádíčka, pro komerčního sponzora své politické strany...), - nebo s odkazem na zákon nevyhoví a prostě půjde, bude eliminován, bude odejit. A tak nepoddajní odcházejí a zůstává poddajná úřednická šeď.

Takto vybírané úřednictvo si lze představit jako složené z několika skupin, jež se poněkud navzájem odlišují. První, typická ale zase ne tak početná, to jsou poddajné a posluhující postavy, pro něž je konání různých službiček ve prospěch načalstva svým způsobem hlavní úkol, kolikrát to dělají s obdivuhodným nasazením, ba zdá se, že nakonec i z přesvědčení. Z této skupiny se rekrutují zpravidla vedoucí pracovníci. Tento charakterový profil bývá v pokleslém byrokratickém prostředí totiž prvotřídní poukázkou na služební vzestup. Znám i případy vedoucích úředníků, jejichž jedinou opravdovou předností je naprostá poslušnost a snaživost při provádění pokynů shora. Schopností a kvalifikace zde opravdu není nijak moc zapotřebí.

Druhá skupina by se dala označit za masu šedivých úřednických myší. Takoví ti řadoví referenti, kteří vykonávají úřední otročinu a pod bdělým dohledem těch prvých posluhují. Je to neradostný pohled. Toto prostředí bývá výrazně feminizováno. A zájem přinést domů jakýs takýs plat a přilepšit rodinnému rozpočtu je silný, ostatně kam by ty úřednice šly ve svém věku a se svou kvalifikací - a hlavně se svou úřednickou praxí (ta obzvláště po delší době výrazně zúží vaši využitelnost kdekoli jinde než v úředničení), když v jiných byrokratických aparátech je to plus-minus stejné! A tak slouží a z většiny naplňují prostory úřednických paláců. Pohled je to neradostný, ale na rozdíl od "darebáků z přesvědčení" se člověk nevyhne určitému soucitu. Kolikrát jde nepochybně o naprosto normální lidi, v jádru slušné, přinucené ovšem dělat věci, ze kterých jim není a nemůže být dobře. A někdy je to na nich dokonce i docela vidět. Ale co naplat, v onom dilematu dvojí úřednické volby si pravidelně vybírají posluhování místo vzdoru. Vědí moc dobře proč.

A teď se dostáváme ke třetí, velmi malé, ba mizející skupince těch, kdo se v nějakém momentě rozhodli, že už toho bylo dost, že tohle teda neudělají, nepřekousnou, nezfixlují. A samozřejmě byli následně dříve či později z úřadu eliminováni. Takže vlastně nejde o kategorii úřednictva, ale o podivnou, přechodnou, ustavičně se rozplývající a zanikající skupinku bývalých nebo právě se v neúředníky metamorfujících úředníků. V lepším případě odejdou do jiného aparátu a pokračují v úřední dráze, ale tam na ně opět číhá nebezpečné dilema dvojí úřednické volby. A tak se to může vše v jedné individuální úřednické kariéře víckrát opakovat. Ti rozumní se samozřejmě nakonec uklidní a zvolí raději cynický pragmatismus obvyklý u běžné šedé úřednické myši. Pochopí to, co říkám svým studentům: pokud se stanou jednou úředníky, mají dvojí volbu. Buď být důslední a s rovnou páteří, prosazovat veřejný zájem a být nestranní. Pak mají životnost v úřadu tak do půl roku. Nebo mohou poslušně a bez skrupulí sloužit a posluhovat. Pak mají úřední životnost do penze. V prvém případě odejdou hrdě a důstojně, nebudou se muset za sebe stydět. Ale odejdou. Jak skončí v druhém případě je zřejmé.

Zažil jsem několik takových vzepření. Zajímavé je, že to byly vždy úřednice, ale to neznamená, že by muži takto nereagovali. Prostředí je značně feminizováno a tak nám počet pravděpodobnosti napoví, že statistická četnost tohoto vyřešení dilematu dvojí úřednické volby bude rozdílná a častěji se setkáte s úřednicemi než s úředníky. Ale nejen to. Zdá se mi, že je v tom víc. My chlapi - mám ten opakující se dojem - jsme častěji zbabělí, konformističtí bačkorové.

Ty případy rozhodně stojí za stručnou zmínku.

Jedna mladá rozvedená úřednice s malým dítětem se v prostředí okresního města vzepřela vedení úřadu a napsala nesouhlasné rozhodnutí ke zhoubnému záměru výstavby velké fabriky ve volné krajině, na hranici chráněného území. Investorem byla velká zahraniční firma. Napsala, šéf nepodepsal a byla odejita. Jiná úřednice připravila pochopitelně souhlasné rozhodnutí. Naštěstí pak našla místo v úředním orgánu v nedalekém velkoměstě.

Jiná úřednice, tentokrát architektka nedlouho před důchodem, měla za úkol připravit rozhodnutí o umístění velmi sporného velkého obchodního objektu nadnárodního obchodního řetězce. Netajila se výhradami a byla odejita "pro nedostatek loajality", jak se vyjádřila její šéfová, jejíž příbuzný se shodou okolností účastnil přípravy té stavby. Samozřejmě, že stavba byla umístěna a přes soudní zrušení nezákonného rozhodnutí také nakonec na místě veřejného parku postavena. Ta vyhozená úřednice následně získala uplatnění na jiném úřadě podobného zaměření a dnes už je snad šťastně v důchodu.

A do třetice: šéfové jednoho stavebního úřadu se nevyplatilo, když důsledně postupovala podle zákona proti černé stavbě -- propagačnímu billboardu kolosálních rozměrů, který si jistá politická strana postavila na veřejné prostranství bez stavebního povolení před volbami. V takovém případě zákon ukládá povinnost vést řízení o odstranění stavby a stavebníka vedle toho pokutovat. Tady ale byla nad paní vedoucí shodou okolností politická věrchuška z téže partaje. A tak milá paní vedoucí šla. Roztomilé, že?

Jde o vzácné případy úřednické odvahy uprostřed moře úřednických konformity se zlem, zbabělostí. Jde o obdivuhodné případy zásadovosti, slušnosti a důstojnosti v moři cynismu, pragmatické bezpáteřnosti, všemožných úřednických rošťáren, nezákonností a neslušností.

A právě proto navrhuji postavit pomník neznámé úřednici! Na paměť a jako poctu takovýmhle úřednicím. Protože o nich nikdo neví, pes po nich neštěkne, samy si nesou tíhu své porážky dál svým životem, dál si nesou hořkost svého osudu samy. Ve světě je plno nespravedlností, kam se člověk podívá. Za jednu z těch velkých a hrubých považuji totální zapomnění těchto úřednic a jejich statečných, byť i jakkoli beznadějných skutků. Je totiž nezbytné ocenit je náležitě už jen proto, že jsou to ony, kdo zachraňují čest, důstojnost a slušnost úřednického stavu i člověka obecně. Jejich činy by měly být předmětem ocenění, propagování a následování, pokud v této prožluklé společnosti nemá zcela převládnout soustavné, ba institucionalizované darebáctví.

František Antonín hrabě Špork kdysi na hranici svého kukského panství nechal postavit mohutnou sochu křesťanského bojovníka v plné zbroji, který hrozil napřaženým mečem do oken žírečské jesuitské rezidence. Pan hrabě měl totiž s těmi sousedícími černými jezevci své nevyrovnané účty. Já navrhuji se tímto pěkným barokním příkladem inspirovat (sochu vytesal sám Matyáš Bernard Braun a dnes ji můžete vidět v zahradě kukského špitálu) - a před každý z nesčetných a stále se množících tuzemských paláců plných úřednictva postavit mohutnou sochu neznámé úřednice. Jako připomínku a výzvu. Jako ujištění, že není jen cynický pragmatismus a zbabělé posluhování moci. Existuje i opak: odvaha, slušnost, nestrannost, zásadovost a úsilí o prospěch obecného dobrého!

Proto tedy!