Cítím se špatně. Hrozně špatně. Z více důvodů. Chce se mi zvracet, neudělám to, ale za to se vrátím k jiné poznámce. Možná se jako čtenář divíte, ale když mi dáte několik řádek, tak snad porozumíte.

Bylo úterý a psal jsem o fotbalistech, o fotbalových fanoušcích, o rasistech a o chuligánech. A bohužel mám důvod se k tomu vrátit.

Nejde mi o to, že v Bratislavě -- zatímco německé národní mužstvo hrálo v prvním poločase neuvěřitelně dobře - dělali němečtí chuligáni nepokoje. Nejde mi o to, že se nedbalo předem dost na varování německých znalců světa násilných provokatérů, ani ne o tom, že se na volném trhu prodaly vstupenky těm, o nichž se mohlo a mělo vědět, že se budou prát s policisty. Jde mi víc o to, že mnozí prostě nemůžou za to, že se někteří lidé chovají, jak by se oni v životě nechovali.

A jde mi o to alespoň naznačit, že problémem není, že jeden člověk je zároveň fanoušek, chuligán i rasista v jedné osobě, ale že jsou lidé, kteří jsou jen fanoušky, jiní jsou jen chuligáni a jiní jen rasisté. Také v Bratislavě bylo vidět, že někteří fotbaloví fanoušci jsou vlastně nejen féroví, ale docela milí lidí. A je vlastně otázka, jestli ti, co se prali s policisty, měl vůbec zájem o kopanou.

Taky se pletou lidé, včetně novinářů, kteří si myslí, že existuje souvislost mezi antisemitismem a rasismem. V první světové válce - a nefandím vojákům -- bojovali v německé armádě židé, kteří dali život za německou vlast. Do Německa se vrátili židé po druhé světové válce, protože byla němčina jejich jazykem, jejich světem. Z Němců různého vyznání se stali nejen židé, ale i katolíci, protestanti i mohamedáni. V tomto případě v Sasku-Anhaltsku nejde o rasismus, jde o víru, jde o antisemitismus. Jde o omezenost, jde o nelidskost.