Alena Králíková; Gender Studies,o.p.s. : "V současnosti jsou ženy v Poslanecké sněmovně České republiky zastoupeny pouze z 15,5%, mezi hejtmany není jediná, a pouze na místní úrovni jejich reprezentace překračuje 20%. Tato data považuji za překvapivá zejména proto, že mezi členy větších politických stran ženy tvoří minimálně 30%, v KDU-ČSL je dokonce více než 50% žen. Doporučuji proto, aby vláda vypracovala a přijala novelu volebního zákona, který by zavedl 40% kvótu na kandidátní listiny, a zároveň se zeměmi, které mají s kvótami zkušenost, svůj přístup konzultovala."

Gwendolyn Albert; Liga lidských práv: "I přesto, že od roku 1958, kdy se datuje první příklad nucené sterilizace, se procesu sterilizace zúčastnila řada lékařů, sociálních pracovníků a nemocnic, přiměly soudy k finanční kompenzaci oběti pouze jednu nemocnici a další nemocnici k písemné omluvě oběti."

Jako první vystoupila Elena Gorolová, členka spolku žen převážně romského původu poškozených sterilizací -- představila skupinu žen, které se setkávaly a sdílely své pocity a zkušenosti, které měly s vlastní sterilizací, ale i následných chováním lékařů a vedení nemocnic. Mj. řekla: "Budeme usilovat o změnu přístupu lékařů v porodnicích. Chceme, aby se k nám, ženám, chovali jako ke svým právoplatným partnerům, aby nám vysvětlili, co hodlají podnikat, protože máme právo vědět, co se bude dít s našim tělem." Zároveň vysvětlila, že jedním z jejich cílů je dosáhnout omluvy za křivdy, kterých se jim dostalo, a dodala: "Nejde nám o peníze, jen o spravedlnost."

Svým vystoupením ji doplnila Gwendolyn Albert z Ligy lidských práv. Ve svém vystoupení se věnovala dvěma klíčovým oblastem: nucené sterilizaci romských žen a domácímu násilí a znásilnění.

Uvedla, že v prosinci 2005 vydal český veřejný ochránce práv závěrečnou zprávu k otázce nucené sterilizace vykonané v rozporu se zákonem, v níž potvrdil, že všech 87 stížností, jež dostal v průběhu roku 2005, bylo opodstatněných v tom smyslu, že v ani jednom případě nenaplnil souhlas se sterilizací podmínku dobrovolnosti a informovanosti. Přestože vyslovil doporučení týkající se sterilizace, relevantní legislativa nebyla dodnes novelizována.

Dále dodala: "I přesto, že od roku 1958, kdy se datuje první příklad nucené sterilizace, se procesu sterilizace zúčastnila řada lékařů, sociálních pracovníků a nemocnic, přiměly soudy k finanční kompenzaci oběti pouze jednu nemocnici a další nemocnici k písemné omluvě oběti."

Své vystoupení podtrhla také příkladem ze zasedání Rady vlády pro lidská práva v květnu 2006, kdy se její členové a členky rozhodovaly o přijetí materiálu vyplývajícího z ombudsmanových doporučení: zástupci ministerstev na tomto jednání zablokovali přijetí dokumentu a zástupce Ministerstva zdravotnictví mj. zpochybnil právní nástupnictví České republiky po Československé socialistické republice. Na závěr zdůraznila, že "z celkem 8 trestních oznámení podaných na základě stížností ombudsmanovi v březnu 2005 bylo pět odloženo s tím, že experti a policie charakterizují tyto činy, jež jsou na první pohled nelegální, jako neporušující zákon. Oběti zvažují podání stížnosti k Ústavnímu soudu."

K řešení problematiky domácího násilí uvedla, že i přes nedávné legislativní úpravy zůstává míra potrestaných agresorů velmi nízká, a zdůraznila, že valnou většinou obětí tvoří ženy. Vyslovila proto doporučení, aby vláda "důsledně prosazovala současnou úpravu zákona a zvážila zpřísnění dílčích opatření, například v otázce znásilnění."

Vystoupení českých nevládních organizací zakončila Alena Králíková z Gender Studies, o.p.s. Na úvod zmínila pět základních témat, jež v oblasti diskriminace žen ve společnosti považuje za nejvýznamnější.

Jde podle ní o nedostatečné institucionální mechanismy k prosazování rovných příležitostí v České republice, obtížnou pozici žen na českém trhu práce, zejména některých sociálních a věkových skupin žen, a obecnou neinformovanost o novelizované legislativě zohledňující rovné příležitosti. Dále zdůraznila, že vláda a její zástupci minimálně iniciují komunikaci s nevládními organizacemi, jež působí v oblasti rovných příležitostí, a adekvátně nereaguje na výrazně nízké zastoupení žen v politice na všech úrovních v České republice. Za další z kritických bodů považuje nedostatek žen ve vědě a technologií a nečinnost vlády v této oblasti.

V souvislosti s institucionálním zajištěním rovných příležitostí zmínila, že "i přes tvrzení úředníků zodpovědných za tuto politiku, že způsob implementace rovných příležitostí je velmi efektivní, je realita odlišná." Osoby zodpovědné za generovou problematiku na jednotlivých ministerstev jsou podle jejího názoru v ministerských hierarchiích na tak nízkých pozicích, že mají velmi omezenou, pokud vůbec nějakou, moc ovlivňovat prosazování konkrétních kroků v jejich strukturách. Jedním z jejích doporučení proto bylo, aby vláda strukturu institucionálního zabezpečení rovných příležitostí revidovala a zvážila mj. vytvoření pozice náměstka/ -kyně pro rovné příležitosti, který by nejen spravoval odbor adekvátní velikosti, ale také jistý rozpočet na genderově specifické programy.

V části vystoupení k účasti žen na trhu práce zdůraznila, že ačkoli byly relevantní zákony novelizovány v souvislosti s přístupovými jednáními s Evropskou unií a oblast rovných příležitostí je v nich zohledněna, v praxi je situace odlišná. Hovořila o zkušenosti Gender Studies, o.p.s. se zaměstnavateli, včetně velkých zahraničních firem, kteří neznají změny, k nimž v legislativě došlo, a své zcela jednoznačně diskriminační chování nevnímají jako problematické. Jednou z otázek, kterou by podle jejího názoru měl Výbor adresovat na zástupce české vlády, je proto, co dělá vláda pro zvýšení povědomí o genderových politikách mezi zaměstnavateli a co vnímá jako nejvýznamnější překážky pro dodržování legislativy trhu práce.

K nedostatečné komunikaci mezi vládou, resp. ministerstvy, a nevládními organizacemi dodala: "Doporučujeme, aby vláda začala vnímat gender mainstreaming a rovné příležitosti jako klíčovou součást své politiky a alokovala finanční prostředky na projekty realizované nevládními organizacemi a společné tématické aktivity vlády a NNO."

Za významný nedostatek v oblasti plnění Úmluvy považuje také neaktivitu vlády v oblasti podpory větší angažovanosti žen v politice na všech úrovních. Zdůraznila, že v současnosti jsou ženy v Poslanecké sněmovně zastoupeny pouze z 15,5%, mezi hejtmany není jediná, a pouze na místní úrovni jejich reprezentace překračuje 20%. Tato data považuje za překvapivá zejména z toho důvodu, že mezi členy větších politických stran ženy tvoří minimálně 30%, v KDU-ČSL je dokonce více než 50% žen. Doporučuje proto, aby "vláda vypracovala a přijala novelu volebního zákona, který by zavedl 40% kvótu na kandidátní listiny, a zároveň se zeměmi, které mají s kvótami zkušenost, svůj přístup konzultovala."

Účast zástupkyň českých nevládních organizací na zasedání Výboru CEDAW v New Yorku byla podpořena organizací UNIFEM.

CEDAW

CEDAW (The Convention on the Elimination of All Forms of Discrimination against Women) - tedy Úmluva o odstranění všechn forem diskriminace žen Stínová zpráva u příležitosti 36. zasedání Výboru pro odstranění všech forem diskriminace žen podle článku 18 Úmluvy o odstranění všech forem diskriminace žen byla přijata v roce 1979 Valným shromážděním Organizace spojených národů a je považována za mezinárodní deklaraci ženských práv.

Úmluva definuje diskriminaci žen jako "... jakékoliv rozdíly, vyloučení a omezení založené na pohlaví, jejichž následkem nebo účelem je oslabení nebo porušení uznání, radosti nebo uplatnění žen, a to bez ohledu na jejich rodinný status, na základě rovnosti žen a mužů a základních lidských práv a svobod v politické, ekonomické, sociální, kulturní, občanské i jiné oblasti." Viz. celé znění Úmluvy: http://www.osn.cz/dokumenty-osn/soubory/umluva-o-odstraneni-vsech-forem-diskriminace-zen.doc Československá socialistická republika podepsala Úmluvu o odstranění všech forem diskriminace žen 17. července 1980 v Kodani. Po rozpadu země k 1. lednu 1993 se Česká republika stala 19. ledna 1993 členskou zemí OSN a přijala všechny související povinnosti vztahující se k ochraně lidských práv, včetně CEDAW. Rozsáhlá úvodní zpráva k plnění Úmluvy byla Českou republikou předložena za léta 1993-94 v roce 1994. Druhá a třetí periodická zpráva popisovaly významné změny, k nimž došlo od roku 1994 s tím, že se vztahovaly na období do roku 2002, a seznam přijatých legislativních opatření dokazujících pokrok dosažený v oblasti eliminace diskriminace žen, ale i změny v postavení žen, stejně jako opatření odstraňující přetrvávající bariéry v zapojení žen do politického, společenského, ekonomického a kulturního života, a problémy zdůrazněné Výborem, jež Česká republika do té doby nenaplnila.