Na celostránkové fotografii má takový hřib na svých plavkách barová tanečnice Lee Merlin, Miss Atomic Bomb z r. 1957. Atomový hřib byl impozantní a dosahoval jí až k bradě. Bohužel čistě bílý velký kus vaty by dnešnímu neinformovanému čtenáři mohl spíš připadat jako expandovaný supertampon.

Nešlo jen o starý snímek. Ve své části věnované různým přehledům, přinesl časopis článek Tima Folgera o Muzeu atomových zkoušek (The Atomic Testing Museum). Je možné navštívit je v Las Vegas v Nevadě osobně (je na adrese 755 East Flamingo Road) nebo na internetu: www.atomictestingmuseum.org.

Museum tedy stojí přímo v srdci Las Vegas, uprostřed veškerého přepychu na pohled a imitací scén z New Yorku, Paříže i Luxoru. Báječně se tam hodí, protože ukazuje minulost jedné z nejhorších hazardních her - her o bezpečnost lidstva: prý bychom mohli zabránit zničení lidstva tím, že bychom vyvinuli zbraň hromadného ničení.

Mohlo by se zdát, že takové připomínky by neměly existovat ve městě, které je založeno na tom, že rozdává zapomenutí na denní život, potěšení z architektury a radost, která by nás určitě zachvátila při velké výhře. Jenže se nesmí zapomenout na to, že velice blízko tohoto města v nevadské poušti bylo v minulosti odpáleno tolik atomových bomb, jako nikde jinde na světě. Od r. 1951 až po přijetí moratoria na další zkoušky v r. 1992 zde provedly Spojené státy nejméně 928 atomových výbuchů v prostoru, který se nazývá Nevada Test Site. Předpokládá se, že další zkoušky byly tajné a nebyly do celkového počtu zahrnuty. Sto bomb explodovalo nad zemí. Z nich bylo 23 silnějších než bomba svržená na Hirošimu.

Když byly zahájeny atomové zkoušky pouhých 105 km severozápadně od města Las Vegas, nedošlo k žádnému občanskému protestu. Naopak ty zkoušky přinesly do původně malého města se 24 tisíci obyvatel příjemné a vítané vzrušení. Tehdejší nevadský guvernér Charles Russell se v r. 1952 zajíkal blahem, že "poušť rozkvetla atomy". Atomové zkoušky znamenaly pro město velký hospodářský přínos. Příjížděly velké davy zvědavců a město jim poskytovalo autobusy, jimiž je dopravovalo na nejlepší vyhlídková místa. Na společenských dýcháncích se popíjely "atomové koktejly" a tančilo se na hudbu kapely The Atom Bombers. O tom všem je možné dovědět se v muzeu.

Jiné expozice ale ukazují realitu zbrojního programu. Modely atomových úkrytů i různě poházené zbraně a zmrzačení manekýni ukazují na nebezpečí výbuchů. V muzeu se promítají ukázky vzniku atomových hřibů, zničení japonské vesnice atomovým výbuchem během několika málo sekund i průběh rázově vlny, která při podzemním výbuchu vrásní povrch pouště a pohazuje si s těžkými kamiony. Voják, který dostal rozkaz zúčastnit se polního cvičení při výbuchu, vypráví, jak silné bylo bílé světlo, které viděl přestože ležel při výbuchu na zemi s tváří vtisknutou do písku.

Zbraně, které by byly schopné srovnat se zemí celé země, nebyly ale v tomto zkušebním prostoru Nevady jediným předmětem vládního zájmu. Jen velmi málo lidí si pamatuje na požadavek tehdejšího prezidenta J. F. Kennedyho, aby Spojené státy vyvinuly nukleární raketu. Vyslovil jej jedním dechem ve svém projevu, jímž vyzýval, aby první Američan vstoupil na povrch Měsíce ještě před rokem 1970. Taková raketa by podle jeho názoru mohla dopravit americké astronauty "na samý konec sluneční soustavy". Několik nukleárních motorů bylo v nevadské poušti skutečně úspěšně vyzkoušeno, ale nejmenovaný technik si povzdechnul, že takové motory nebyly nikdy použity k odpálení raket: "Nápad to byl uskutečnitelný, jenže předběhl svou dobu. Jsem si jistý, že jsme dnes už mohli být na Marsu". Projekt nukleárních raketových motorů byl zastaven na počátku sedmdesátých let současně s plány, jak pomocí atomových bomb hloubit kanály a přístavy.

V r. 1963 podepsaly Spojené státy se Sovětským svazem smlouvu o omezení atomových zkoušek. Ta zakazovala zkoušky v zemské atmosféře, takže se atomová věda i praxe přestěhovala do podzemí. Museum ukazuje, co se stává, když atomová bomba vybuchne několik tisíc metrů pod zemským povrchem. Tlak přesahuje milion liber na palec čtvereční (73 t/cm2) a při teplotě asi 36 milionů stupňů Fahrenheita se hornina okamžitě mění na páru, která kondenzuje a hromadí se v tekuté formě na dně vytvořené dutiny, takže prý uzavírá radioaktivní zplodiny hluboko pod povrchem pouště. Ne ale vždycky. Během podzemní zkoušky v prosinci 1970 výbuch roztrhl nadloží a mrak prachu a horkých radioaktivních plynů vystoupil do výšky 3000 metrů. Vítr odvanul radioaktivní zplodiny mimo zkušební prostor.

Veřejnost nebyla informována o nebezpečí. Vláda nikdy neupozornila nevadské občany ani občany států Utah a Arizona, které leží ve směru převažujících větrů, že budou vystaveni nebezpečnému radioaktivnímu spadu. Teprve dlouho trvajících soudní žaloby přinutily Kongres, aby v r. 1990 přijal zákon nazvaný Radiation Exposure Compensation Act (zákon o finanční náhradě za vystavení občanů radioaktivnímu záření), který měl usnadnit tíživou finanční situaci lidí poškozených zářením, kteří nebyli schopni platit z vlastní kapsy za potřebnou zdravotní péči. Podle tohoto zákona bylo až do r. 2006 vyplaceno téměř 500 milionů dolarů 9432 lidem (v průměru tedy nejvýš 53,000 dolarů na postiženou osobu).

"Přes všechna rizika", píše pan Folger, "patrně existuje velice dobrý důvod, aby se ve zkouškách pokračovalo". Fyzik Robert Brownlee, který se zkoušek účastnil, totiž řekl, že "je dobré vidět nukleární výbuch na vlastní oči - hrůza ale prý není ten správný výraz pro osobní pocity. Vaše smysly jsou napjaty do extrému. Děsím se toho, že dnes už je pouze několik jedinců, kteří výbuchy zažili a uvědomili si, jakou sílu rozpoutávají. Lidé dnes nemají skutečnou představu o tom, že jsou atomové bomby opravdu schopné zničit lidstvo. Měly by tedy výbuchy sloužit jako připomínka tohoto nebezpečí. Nikoho už přece nechceme něčím tak strašným postihnout. Nesmíme být takovými šílenci".

V jiném článku se pojednává o tom, jak se vydělává na atomové hrůze. Zde doporučuje reportérka Josie Glausiusz obstarat si DVD s názvem The Atomic Cafe (režie: Kevin Rafferty, Jayne Loader, Pierce Raffery; Docu Rama, vydání 20. výročí, 2002). Je to montáž vojenských výcvikových filmů, novinových a televizních zpráv i vládní propagandy. DVD zachycuje atmosféru padesátých a šedesátých let, kdy pozorování atomových výbuchů bylo jakýmsi druhem diváckého sportu, kdy děti zásobovaly protiatomové úkryty sušeným ovocem a vyhrůžky Severní Koreji byly na denním pořádku. Záběry pořízené na vrcholu "studené války" byly vládní propagandou, která měla přesvědčit obyvatelstvo o extrémním nukleárním nebezpečí, které mu hrozí se strany Sovětského svazu, zatímco se zamlčovaly zprávy o skutečném nebezpečí, které představovaly radioaktivní zplodiny z vlastních atomových výbuchů. Takže zatímco dal v takové propagandě Stalin vyvrátit Sochu svobody a komunisté číhali v městských parcích, americká Komise pro atomovou energii ubezpečovala občany města Saint George ve státu Utah, že budou v pohodě, jestliže budou doma hodinu poté, co spadnou na zem radioaktivní látky mraku, který se pohyboval západním směrem na jejich obydlí ze zkušebního prostoru vzdáleného 225 km. Zakonzervovaný hlas komentátora opakuje pro dnešní návštěvníky muzea to, co hlásil lidem v Utahu, že totiž nikomu nehrozí žádné nebezpečí.

The Atomic Cafe je směsí hrůzy a hlouposti - jsou zde ukázky skutečných atomových výbuchů a veřejných prohlášení pro občany, které se dnes jeví jako neuvěřitelné. Lidem, kteří se chystají postavit si protiatomový úkryt, se nadšeným hlasem reklamy doporučuje, aby si tam vzali také prášky na uklidňování mysli, které by jim pomohly překonávat tíseň i nudu úkrytu. Krabička se 100 tabletkami by měla být dostatečná pro 4-člennou rodinu. V jiné ukázce se děti vrhají pod školní lavice během protiatomového cvičení pod heslem "duck and cover" zatímco veselá hudba hraje v pozadí. A když potom skutečně dochází k simulovanému nukleárnímu holokaustu, jímž se přerušuje rozhlasové vysílání populární soap opery, rodina odchází do úkrytu, aby z něho po minutě opět vyšla a začala zametat střepy skla a spadlou špínu. Když tu práci udělají, otec se ujme vedení a prohlásí, že nyní nastává chvilka odpočinku až do doby, než úřady doporučí co dělat dál.

Po návštěvě muzea se tedy mohu vrátit do současnosti, například k dnešním americkým televizním zprávám. Prezident Bush v nich obviňoval předešlou vládu Billa Clintona, že to byla ona, která podnítila Severní Koreu k nynější nukleární provokaci. Byla prý na korejského diktátora nesmyslně mírná. On sice zatím nehodlá zaútočit na Severní Koreu vojensky, ale také nehodlá se Severokorejci jednat, protože by to "nikam nevedlo". Ukazuje se záběr nejvyššího severokorejského vedení a Kim Jong Il v rozhovoru s tehdejší americkou ministryní zahraničních věcí, paní Madeleine Albrightovou. Ta dnes reaguje na Bushovo obvinění a připomíná, že díky osobnímu jednání neměla v tehdejší době Severní Korea na pořadu dne vývoj atomových zbraní. K tomu došlo teprve za vlády nynějšího prezidenta. Tím vlastně potvrdila to, o čem se píše jinde, že se totiž Severní Korea poučila z tragédie Iráku: Je zapotřebí mít nukleární zbraně, aby americký orel seděl doma a nebrousil si zobák na svou příští oběť. Podobně uvažuje také Írán.

Jak to vypadá ve světovém měřítku s atomovými zbraněmi:

Spojené státy: Více než 5000 strategických hlavic, více než 1000 operačních taktických zbraní - slabších než jsou strategické hlavice, použitelné na bojišti - a přibližně 3000 rezervních taktických hlavic.

Rusko: Téměř 5000 strategických hlavic a přibližně 3500 operačních taktických hlavic. Více než dalších 11 tisíc strategických a taktických hlavic je ve skladištích.

Francie: Asi 350 strategických hlavic.

Čína: Téměř 250 strategických a 150 taktických hlavic.

Británie: Asi 200 strategických hlavic.

Indie: 45 až 95 nukleárních hlavic.

Pákistán: 30 až 50 hlavic.

Izrael: Odmítá potvrdit, že vlastní nukleární zbraně ale všeobecně se usuzuje, že má asi 200 nukleárních hlavic.

Severní Korea: Měla jednu a tu odpálila. Má patrně dost štěpného materiálu k tomu, aby případně vyrobila dalších šest.

Zdroj: Arms Control Association; Nuclear Threat Initiative.