Stačí připomenout pomalé jmenování soudců Ústavního soudu, požadavek 101 podpisů pod vládu Stanislava Grosse, nejmenování nových soudců mladších 30 let, odvolání předsedkyně Nejvyššího soudu, otálení s jmenováním nového premiéra a nyní požadavek větší většiny než 101 poslanců pro novou vládu.

Všechna tato selhání současného prezidenta jsou protiústavní, i když by bylo možné je dělit na přímá a nepřímá. Ovšem na významu prezidentových činů se nic nemění.

Co je ovšem na tom všem zdaleka nejhorší, je to, že už se to stává zažitým zvykem, normou, obecně tolerovaným (nebo snad přijímaným) standardem u novinářské a politické veřejnosti. Důkazem toho jsou nedemokratické výroky Topolánka, na které upozornil M. Popelář. Na jedné straně výrok Topolánka a na straně druhé nevzrušivost novináře, v tomto případě Václava Moravce. I v parlamentní demokracii se může stát, že prezidentem bude zvolen člověk s totalitárními či autokratickými sklony. Pokud ovšem začne být takové chování prezidenta tolerováno parlamentem, novináři a následně veřejností (následek obecně tolerovaného standardu), nelze už mluvit ani o parlamentní demokracii ani o demokracii jako takové.

Pro pochopení závažnosti dnešní situace přitom stačí otevřít učebnici Ústavního práva, Státovědy a pokud to příjemci pořád nebude zřejmé, doplnit to učebnicí Teorie práva. Následně už stačí znalost dějin 20 století a to dějin předválečných, ale hlavně těch poválečných, kdy ústavní systémy prožily svůj "boom" co do počtu a do počtu změn.

Nikdo sice neočekává, že se ze dne na den stane z České republiky běloruská totalita, ale signály tu jsou jasné. Pokud nebudou nejvyšší ústavní činitelé respektovat nejvyšší zákon země, tedy Ústavu, a novináři to budou považovat za sandard, musíme si položit otázku.

Kam to může pokračovat?

autor je student prvního rčníku oboru Právo na FPR ZČU