Důvodem je jednak postupující prorůstání tradiční novinařiny a zábavního průmyslu v jeden celek spolu s konglomeráty finančních a zbrojařských kruhůLe, což sebou mnohdy nese tužší editorskou cenzuru úkolovanou vyšším managementem a na druhém konci rezignaci jednotlivých autorů na dosáhnutí elementární objektivity, která je tak mnohdy vystřídána politikářským žvatláním k pronajmutí.

Samotnou kapitolu tvoří pak nedávná odhalení o přímé infiltraci médií US vládním aparátem. Kromě známého případu Judith Millerové (The New York Times) - fabrikovaných zpráv o ZHN v Iráku distribuované prostřednictvím speciální poradní skupiny administrativy, White House Iraq Group (WHIG). Nebo třeba také v případu protikubánské propagandy v Miami Herald a dalších médiích na Floridě -- téma které není přímo předmětem této úvahy. Jen dodejme, že používat (zvyšující se) prostředky z rozpočtu US State Departmentu, ministerstva obrany nebo tajných služeb určených na propagandu, tzv. Psy-Ops, prováděných pak na domácím hřišti uvnitř USA bylo opakovaně kodifikováno jako nezákonné a protiústavní.

Pro lepší ilustraci, co se má však na mysli formulací o tzv. mediální či "berlínské elektronické zdi"? Aktuálním a ještě relativně mírným příkladem by mohlo být poslední vydání prestižního časopisu Newsweek na jehož titulní stránce vyšel výmluvný detailní záběr mladého talibanského bojovníka s ostře nabitým RPG (pěchotní explozivní střela) výstražně opřeným přes rameno a to v tématickém článku "Losing Afghanistan" (Přicházíme o Afghánistán). V takové podobě mohli toto číslo Newsweeku vidět čtenáři jeho asijské, evropské či latinskoamerická verze -- severoamerická edice však zvolila "méně kontroverzní" obálku s profesionální fotografkou celebrit a jejích výtvorů (vlastní článek byl součástí US vydání).

Kromě záplavy stížností na hlavu editora od rozladěných abonentů hrozících výpovědí a příležitostných čtenářů následovalo další vystřízlivění ohledně jinak respektovaného časopisu. Poslední kniha Boba Woodwarda (State of Denial) naznačuje, že editoři Newsweeku a dalších médií se totiž údajně účastnilyi úvodního strategického briefingu v Bílém domě na téma jak nejlépe prodat veřejnosti budoucí invazi do Iráku v rámci řízené mediální kampaně (WHIG).

V podobném objektivním klimatu se zřejmě neslo i zpravodajství a komentáře ohledně údajně kontroverzního vystoupení Huga Cháveze na půdě OSN napříč většinou médií. Na domácí scéně, Eduard Freisler, též uváděn jako zvláštní zpravodaj Lidových novin v USA se často a s vehemencí vyjadřuje k situaci v Latinské Americe a vzájemným vztahům se Spojenými státy. K onomu vystoupení a také postavě presidenta Venezuely se vrátil 4. října 2006 v článku pro Lidové noviny, "Svět má nového Fidela Castra".

V tomto kuse Freislerem vystavěná mediální zeď skrývá před čtenářem řadu důležitých faktů a souvislostí, které autor z čiré neznalosti vůbec nebral na vědomí nebo je ve svém selektivním pohledu záměrně přehlíží, a to pak s bohorovností neslučitelnou ani s profesionální publicistikou, natož z hlediska žurnalistiky. Je to možná dnes již staromilský názor, ale kdysi bylo možné respektovat názor ideového protivníka, protože to byl skutečný profesionál.

Žertovná scénka s pokřižováním a vyháněním zlého ducha nebyla od Cháveze samoúčelná, měla své opodstatnění. Venezuelský president totiž operativně změnil své vystoupení v reakci na předchozí arogantní řeč presidenta Bushe, a to také v souvislosti s tehdy právě probíhajícím třicátým výročím pumového atentátu na bývalého chilského ministra Orlanda Leteliera v chilské Allendeho vládě v centru Washingtonu, DC v roce 1976. Událost kterou předtím také připomněla v předcházejícím projevu současná presidentka Chile, Michelle Bacheletová.

K Letelierovu případu a k případu Luise Posady Carrilese jen v krátkosti, neboť toto téma již BL také nedávno zpracovaly. Dne 21. září mnozí vzdali čest památce Orlanda Leteliera při příležitosti třicetiletého výročí atentátu na jeho osobu a asistentku Ronni Karpen Moffittovou. Letelier působil v chilské vládě Salvadora Allendeho a to ve funkcích ambasadora ve Spojených státech a později minstra obrany. Po Pinochetově puči, věznění a mučení emigroval do USA, kde se věnoval především protiintervenčnímu hnutí při Institute for Policy Studies.

Letelier s řadou kontaktů na vládní špičky do zahraničí, ale také podporou úsilí senátora Teda Kennedyho na legislativě omezující export zbraní do problematických regionů z hlediska dodržování lidských práv se postupně stal velice nepohodlným, především šestici tehdejších diktátorských režimů v Latinské Americe.

Tato skupina autoritativních států byla v rámci tzv. "Operace Kondor" vyškolena a propojena s pomocí CIA v jeden tuhý represivní blok, který použil řadu teroristických akcí na potlačení disentu doma i v zahraničí. Plán a pohyb atentátníků byl americkému bezpečnostnímu aparátu znám, nechali jej proběhnout.

V roce 1975 byla první fáze vyšetřování ilegální činnosti zpravodajských služeb v plném proudu (Pike, Church Committee) představitelé administrativy Geralda Forda jako Dick Cheney a zejména Donald Rumsfeld prosazovali pro post ředitele CIA George Bushe seniora, jako insidera, který dokáže agenturu provést obdobím, kdy byla téměř na zrušení nebo zralá na hlubokou reformu. Bush byl ředitelem agentury během ledna 1976 a 1977, nastupujícího prezidenta Cartera o svých kvalitách nepřesvědčil, po dramatickém několikahodinovém setkání na jeho služby nový prezident nereflektoval.

Zasahování zpravodajských služeb do vývoje latinskoamerických zemí, včetně řady atentátů na nejrůznější představitele Chile, Brazílie a dalších se věnoval jeden z nejúspěšnějších investigativních novinářů druhé poloviny dvacátého století a osobní nemesis praktik kriminálního tandemu Nixon-Kissinger, Jack Anderson (1972 Pulitzerova cena za zpravodajství). Letelier a Moffitová mají dnes malý pomník na Sheridan Circle, součásti diplomatické čtvrti ve Washingotnu, DC.

Chávez rovněž připomenul další třicetileté výročí připadající tentokrát na 6. října 1976 v souvislosti na atentát kubánského letu Cubana 455. Jednou z hlavních postav případu byl Posada Carriles, tento profesionální terorista CIA, začínající v bojůvkách pro invazi do kubánské Zátoky sviní (Operation 40), později ve vedoucích strukturách venezuelské tajné služby spoluorganizoval řadu dalších útoků na civilní a vládní kubánské cíle v regionu.

Pod vedením Félixe Rodrígueze známého z dob Operation 40 se v polovině 80. let přemístil do Střední Ameriky jako koordinátor výcviku para-militárních komand terorizující místní obyvatelstvo. Rodríguez byl později jedním z hlavních svědků při vyšetřování Iran-contras kde zuby nehty bránil vyšetřovatelům dosáhnout na skutečné organizátory v úřadu tehdejšího vice-prezidenta George Bushe seniora.

Posada Carriles je nyní zadržen jako ilegální uprchlík v USA, v řadě zemí je na něj vypsán zatykač. Tyto osoby se těšily po desetiletí osobnímu přátelství a ochraně ze strany klanu rodiny Bushových, George Bush senior je implikován v archivních materiálech signovaných Hooverem (FBI) jako spojka CIA pro komanda Operation 40 na začátku šedesátých let, budoucí Floridský guvernér Jeb Bush (mladší bratr W.) osobně zajišťoval nejrůznější podporu pro Contras, Posadu a Orlando Boshe.

President Lyndon B. Johnson na sklonku života poznamenal na adresu a zapojení těchto kruhů v souvislosti s atentátem na JFK, "Provozovali jsme tam v Karibiku ty zatracené Vraždy a.s." O tomto přiznání pro Atlantic Monthly v roce 1973, nebo o jasných důkazech které se podařilo odtajnit v 90.letech díky legislativě známé jako tzv. "JFK Act" usvědčující Johnsona ze záměrného zatajení tohoto pravicového komplotu před veřejností, se také raději veřejně moc nemluví.

Uzavřeme tuto sekci konstatováním, že není divu, když tyto často frekventované argumenty ohledně aplikování dvojího standardu a historickou zkušenost s vměšováním chytře využívá Castrův režim nebo v dnešní politické konstelaci i řada současných vládních představitelů Latinské Ameriky ve vymezování se vůči imperiální politice v západní hemisféře - sílu a podstatu této kritiky to nijak nezmenšuje.

Freisler otevírá svůj článek vykreslením Cháveze jako šíleného diktátora, který soptí v několikahodinových litaniích směrem ke Spojeným státům prostřednictvím venezuelských televizních kanálů. Ponechejme stranou, kdo se žlučovitou kampaní a s cílenou destabilizací cizí země touto výměnou začal a podívejme se raději na rozdělení médií v zemi.

Ve skutečnosti jsou přibližně dvě třetiny médií v soukromých rukou a z nich je v podstatě většina ostře proti-chávezovsky vymezená, finančně ovládaná konglomerátem, The Cisneros Group, vlastněné Gustavo Cisnerosem, jedním z nejvlivnějších postav v celé Latinské Americe, který má velice blízko k americkým Republikánům.

Nevylučuji, že s určitou dávkou škodolibosti nelze nevypozorovat určité paralely mezi nedělním one-man show "Aló, Presidente!" na státním kanále Venezolana de Television a nováckým formátem "Volejte řediteli". Mimochodem, podle washingtonského think-tanku Council on Hemispheric Affairs (COHA) má tento státní kanál jen 2% podíl na místním trhu.

Co je podstatné připomenout je však to, jak tato soukromá média zneužila svého postavení a sehrála neslavnou úlohu během pokusu o puč v roce 2002, kdy fabrikovala důkazy o údajných násilnostech vládních příznivců během pouličních nepokojů a podpoře armádních složek pučistům. Ve skutečnosti to bylo přesně naopak a tento podvod odhalený také z části díky přítomnosti zahraničních médií přispěl k neúspěchu puče, jehož řada čelných představitelů zamířila později na Floridu.

Pro detaily navrhuji vyhledat například několikrát mezinárodně oceněný dokument "Revolution Will Not be Televised aka Chavez: Inside the Coup (2003)" (Revoluce nebude vysílána, neboli Chavez: Uvnitř převratu) od irské veřejnoprávní rádio a televizní stanice RTÉ (Radio Telefís Éireann).

Je pravda, že Chávez také podpořil novou pan-jihoamerickou televizní síť Telesur (Television of the South) jako protiváhu CNN, a především Univisión. Projektu Telesur se účastní i další země regionu, Nestor Kirscher, president Argentiny rozhodl o 20% vstupu, Brazílie, Uruguay, Cuba a další země se přidávají. Existují také určité plány o částečně společné strategii Telesur - Al Jazeery pro tento region. Investice Venezuelské vlády se odhaduje přibližně na 60 mil. usd.

Na každý pád se v dohledné době vždy bude jednat jen o menšinový hlas oproti etablovaným mediálním molochům. Například, již zmíněná The Cisneros Group, skládající se ze Univisión Communications a Venevisión měla v roce 2003 odhadovanou tržní hodnotu asi 4 mld. usd.

Ale snad nejproblematičtější pasáží ve Freislerovo článku je zřejmě ta ohledně Venezuely ve smyslu hospodářském. Chávez je bezesporu v mnoha ohledech populistický leader, což v historických souvislostech latinskoamerické politiky není neobvyklé, ale přinesl Freisler takříkajíc nějaké to "maso do placu", kromě nic nevypovídajícího suchého vyjádření svého odporu (sic) s výstavbou nových škol?

Obdobně by čtenář právem očekával v LN kritický, byť třeba jen heslovitý přehled nad výsledky pozemkové reformy, reformou zdravotnictví. Jedná se o empiricky a subjektivně měřitelný pokrok, stagnaci či propad? Nebo jak se Chávezova vláda vypořádává se zrychleným přívalem petro-dolarů do vlastní ekonomiky po růstu světových cen ropy, případně v jakém poměru jsou tyto prostředky "projídány" nebo naopak reinvestovány do Venezuely a širšího regionu? Jak jsou korigovány tyto inflační tlaky a související rizika? Postupuje Venezuela obdobně jako ostatní na exportu energie závislé státy, např. ze Středního východu, které se potýkají s stejným inflačním tlakem a současně budováním veřejného sektoru? S kým uzavírá mezinárodní (MERCOSUR) či globální aliance, existuje zde napojení na energetickou politiku a OPEC apod.?

< Ve skutečnosti, nic zavánějící trochu racionální diskuzí, ať by vedla k jakémukoliv, třeba negativnímu závěru ohledně současné venezuelské vládní politiky, ideologicky zanícený Freisler není schopen, nebo spíše ochoten čtenářům vůbec nabídnout, bylo by to zřejmě mimo jeho kontrakt.

Jako povinná třešnička na dortu samozřejmě nechybělo v článku na závěr lacině podsunout narážku na údajný Chávezův antisemitismus, to vždy zabere, taková malá taktická ZHN argumentačně zoufalých autorů.

Pokud můžeme situaci zobecnit, ve výsledku je veřejný prostor a jeho mediální doména tak zúžena výlučně na prezentaci výseče na ideové ose pravice - pravicově-centristických stran a ekonomických vlivových skupin, kam v mnoha ohledech často zapadá i tzv. nová "blairistická" -- nebo chcete-li poslední forma reinkarnace evropské sociálně demokratické levice.

Závěrem lze konstatovat, že takto selektivně informující a aktivisticky prováděná novinařina, zde v metafoře "mediální - berlínské elektronické zdi" pomalu a téměř zcela ovládla tisk, TV a další kanály naší domácí mediální sféry, včetně těch veřejnoprávních.

Tento selektivní a plané kontroverze vyhledávající přístup k informacím je pak přejímán za krátkodobě výhodný z hlediska dočasného skoku v koláčích sledovanosti či nákladu. A to za tvrdou cenu kvalitativně nižšího jak profesního tak intelektuálního standardu ve výsledném produktu nad kterým se již jen málokdo po čase pozastavuje.

Jak připomíná profesor Jan Keller na jednoho novináře dnes připadá pět pracovníků PR a ti všichni se dělí o jeden mediální prostor. Dodejme, je možné, že jednoho dne se probudíme do světa kde infotainment a PR splynou a pak převálcují i toho posledního, šestého do počtu.

Na otázku, zda existují nějaké hlubší dosud neznámé geologické vrstvy pro českou novinařinu, odpoví až budoucnost. V každém případě tato pomyslná speleologická expedice, která do svých řad nominuje esa jen na základě ideologické průpravy, jak demonstruje nešťastný, ale ne zrovna ojedinělý příklad Eduarda Freislera, má rozhodně naději na pokoření dalších hlubinných rekordů.

Překvapivě - pokud se jedná o totožnou osobu, Freisler nyní uvedený jako zvláštní zpravodaj LN v Polsku dokáže být dokonce až něžný s decentní dávkou patosu a naprosto nekonfrontační, například v článku Benediktu XVI. z letošního června, "Papež v rodišti svého předchůdce."

Odkazy:

Eduard Freisler (LN) - Svět má nového Fidela Castra: ZDE

Hugo Chávez v OSN (video a text): ZDE

Letelierovo výročí na DemocracyNow: ZDE

COHA, studie venezuelských médií: ZDE

TV dokument: Revolution will not be televised (video google): ZDE

Teror exilových Kubánců (Posada Carriles) na BL: ZDE

Eduard Freisler (LN) - Papež v rodišti svého předchůdce: ZDE