Nestal se ale sociálním demokratem, jak bývalo zvykem u komunistů, co zavrhli svou stranu. Cítil se blízko trockistů, kteří trvali na původních, zářivě vykreslených představách o komunismu, viděli zločiny stalinismu a trvali na důležitosti frakcí ve straně, demokracii v závodních sovětech atd., sami ale někdy navrhovali koncepty razantnější než stalinisté. Protože měl ale čich na dogmatismus u KSČ, vadilo mu i u ortodoxních trockistů, a hned proti němu reptal. Zásadní Kalandrovou chybou ovšem bylo, že palbu na stalinismus nevedl kvůli těm, kteří byli tehdy v SSSR likvidováni jako monarchisté, kulaci, západní diverzanti, bělogvardějci atd. Tyto procesy Kalandra ignoroval.

Nepohodlný Kalandra se tak stal za I. republiky hned čtyřnásobným vyvrhelem. Někteří realisté z řad sociálních demokratů, národních socialistů a liberálních intelektuálů ho považovali za hazardéra, zbytečně vyhrocujícího spory s možnými antifašistickými spojenci.

Pravice v něm pořád viděla komunistu.

Komunisté ho prokleli jako trockistického zrádce. Pro trockisty, podle nichž se měly v předvečer 2. světová války dějiny odvíjet stejně jako by se schylovalo k válce první, byl Kalandra moc "centristický", volnomyšlenkářský. Co na něm vadilo gestapu, to mu asi cestou do koncentračního tábora v roce 1939 moc nevysvětlovalo. Ze spárů nacistů se dostal živ, z rukou svých někdejších spolustraníků už ne.

Zatímco před popravou 27. 6. 1950 Horáková nejspíš už pološílená zarýmovala "miluji tento lid, budujte mu blahobyt" a další pak zavolal "ať žije Masarykovo a Benešovo Československo", Kalandra neřekl nic.

Je fakt, že složitost života a světa vždycky do nějaké závěrečné zkratky shrnout nejde.