Každý z nás si může na chvíli představit, že je íránským prezidentem. Odhlédněme nyní od islámu, což je jen vedlejší faktor, a vrátíme se proto k němu v závěru textu. Jak bych se tedy rozhodl? V oblasti působí USA, což je vojensky extrémně silná mocnost, s níž již máme špatné zkušenosti z minulosti, kdy financovaly a organizovaly svržení demokraticky zvoleného předsedy vlády Mossadeqa ZDE

Nedávný spojenec USA Irák byl pod zcela vylhanými záminkami vojensky napaden a okupován americkými vojenskými jednotkami. Je jasné, že se Spojené státy snaží ovládnout oblast se strategicky důležitými zásobami ropy a neberou při tom ohled na nic jiného než na vlastní zájmy. Mezinárodní právo a všechny úmluvy o lidských právech nepředstavují při této agresivní politice žádnou vážnější překážku (viz např. Guantánamo a lety CIA), a dokonce mohou být s využitím zkorumpovaných sdělovacích prostředků a některých skrytě či otevřeně manipulovaných nevládních organizací využity k ideologickému krytí těchto imperiálních výbojů. Mezinárodní společenství, přesněji řečeno, ta jeho vlivnější část, kterou představuje Evropská unie, je částečně vlivem své nejednotnosti, částečně souhlasem s touto imperiální politikou, neakceschopná.

Jako představitel Íránu, země s bohatými zásobami ropy, vím, že moje země je dalším cílem v řadě. Je jím o to více, že jako jedna z mála zemí v oblasti je Írán relativně průmyslově vyspělou zemí s poměrně silným voláním občanů po demokracii. To je ve skutečnosti v přímém rozporu s americkými zájmy. Čím zkorumpovanější diktatura, čím nábožensky bigotnější režim držící své občany v poslušnosti, tím větší zisky pro americké globální monopoly. Ovšem za podmínky, že vládnoucí třídy jsou přátelsky nakloněny USA, jako je tomu např. v Saudské Arábii a jak tomu bylo v Íránu za vlády šáha. Možný demokratický vývoj v Íránu proto ohrožuje zájmy USA ve dvou směrech. Jednak tím, že v demokratickém systému je nutné ponechávat mnohem větší část příjmů z těžby ropy místní vládě a občanům. Je dokonce možné, že se pokusí tuto těžbu realizovat vlastními silami, a tím zcela odstavit zahraniční firmy, jak se tomu již málem stalo za vlády Mossadeqa. Ohrožuje je ale i tím, že by představoval nebezpečný příklad pro okolní země.

Současné ozbrojené síly Íránu nejsou schopny účinně bojovat s armádou USA. Je mezi nimi rozdíl možná až jedné generace zbraňových systémů a samozřejmě i velikosti a finančních zdrojů věnovaných na zbrojení. Vývoj jaderných zbraní je proto logickým řešení otázky národní bezpečnosti v podmínkách vysoce pravděpodobného ohrožení ze strany vojensky nejmocnější země světa. Kdo z nás by na místě íránského prezidenta jednal jinak?

Nyní pomíjíme technické otázky jako např., zda-li je Írán skutečně schopen tyto zbraně vyvinout a vyvinout pro ně i účinné nosiče, i skutečnost, že jeho představitelé tento vývoj zbraní stále popírají. Jde nám nyní jen o odpověď na otázku, jak zajistit bezpečnost a nezávislost vlastní země za daných podmínek. Jaderné zbraně jsou pak racionálním řešením daného problému, neboť představují dostatečnou odstrašující sílu.

Dodejme, že jen odstrašující. Pokud by vznikla situace, že i tato cena by se jestřábům v USA jevila přijatelná, nemá Írán naději na účinnou obranu, a to ani s použitím raket s jadernými hlavicemi, pokud by je již měl. Jedinou nadějí tedy je, že cena by byla příliš vysoká.

Tuto naději posiluje i vývoj v Iráku, kde se okupační jednotky setkaly se silným odporem. Jejich ztráty rostou, což je politicky nepřijatelné a obrací nálady veřejnosti proti americké vládě. Náklady na tuto útočnou válku rostou do astronomických výšek, což může představovat i vážný ekonomický problém.

Nebezpečí dalšího útoku na zemi sousedící s Irákem ale přesto nelze vyloučit. Z USA zaznívají výhrůžky a dokonce i úvahy o "preventivním" úderu s použitím jaderných zbraní. Mohli bychom namítnout, že v Íránu je islámská diktatura, která představuje nebezpečí pro celé své okolí a snad dokonce i pro Evropu. Mohli bychom namítnout i svou českou zkušenost s komunistickou totalitou a projevit touhu po vojenském zásahu NATA proti tomuto režimu, který se ovšem nikdy neuskutečnil, ale který bychom mohli využít jako argument na podporu vývozu demokracie na tancích.

Především jsem již výše poukázal na skutečnost, že demokracie v Íránu není v zájmu USA. V jejich zájmu jsou diktatury, či pseudodemokratické loutkové vlády, sloužící zájmům velkých amerických firem a otevírající jim místní trh k maximalizaci jejich soukromých zisků, a to bez ohledy na zájmy většiny místních obyvatel. Pokud se vláda chová takto vstřícně, nevadí ani náboženská diktatura, ani mučení a popravování odpůrců režimu. Příkladem pro to jsou všechny "spřátelené" latinskoamerické diktatury, krutá diktatura v Uzbekistánu, v Saudské Arábii a jinde ve světě.

V Íránu bylo poměrně silné hnutí odporu proti současné podobě teokratické diktatury a před útokem USA na Irák se již zdálo, že její pád je jen otázkou času. Ovšem tváří v tvář hrozbě amerického útoku se prakticky všichni občané semkli kolem současného prezidenta, který také díky tomuto vlivu vyhrál volby ZDE ZDE. O opozici, která předtím pořádala řadu protestních akcí, není nyní nic slyšet.

Příklad komunistických zemí je naprosto mylný, a to ze dvou důvodů. Pád komunismu nenastal díky nátlaku ze strany USA, i mnohem chudší diktatury se udrží u moci, pokud je režim vnitřně dostatečně silný.

Hlavní příčinou pádu komunismu bylo, že se uvnitř vládnoucí elity vyvinuly skupiny, které ztratily na režimu zájem a přály si jeho pád. Tuto skutečnost snad jako první popsal brněnský sociolog Ivo Možný ve své knize "Proč tak snadno", následně byla potvrzena i v rámci mezinárodního sociologického výzkumu, jehož výsledky byly publikovány i u nás1). Tato empiricky ověřená skutečnost potvrzuje fakt, že k demokracii, třebas v té velmi nedokonalé podobě, jíž má nyní u nás, se musí společnost vyvinout sama. A to je ten druhý důvod.

Pokud tedy chceme mít svět bezpečnější, což je velice těsně spojeno s šířením demokracie a jejím prohlubováním, je nutné podporovat vlastní vývoj těch zemí, v nichž dosud přetrvávají různé utlačovatelské režimy. A to je možné dělat zase několika způsoby. Tím nejsnadnějším je podporovat místní opoziční skupiny a vykonávat na příslušné vlády nátlak ve směru dodržování lidských a občanských práv. Ale podstata tohoto vývoje, jeho nezbytné předpoklady se utvářejí jinde. Jak vlastní zkušenost evropských zemí, tak i jiných ukazuje, že demokracie vzniká až jako následek rozvoje průmyslové společnosti a přílivu obyvatel do měst.

Demokracie je tedy důsledkem industrializace a urbanizace. K jejímu vzniku a vývoji přispívá stabilní a mírové mezinárodní prostředí, otevřené hranice a efektivní mezinárodní obchod. Škodí jí vnější ohrožení a válka.

Spojené státy, svým okázalým pohrdáním mezinárodním právem a svou agresivní politikou, ztěžují proto přechod zemí k demokracii a podporují, v tomto nepřímo, v mnoha jiných případech přímo, vznik autoritativních režimů.

Rozvoj domácího průmyslu zase naráží na fakt, že tím vzniká konkurence pro již existující globální firmy. Šíření demokracie ve světě tak představuje rozpor uvnitř kapitalistického světového systému, rozpor, který bude stále více narůstat. Tento rozpor vysvětluje i schizofrenní chování mnoha vlád, které kvůli domácímu veřejnému mínění oficiálně podporují šíření demokracie, ale ve skutečnosti na něm příliš zájem nemají, což prozrazují jejich praktické činy.

Shrnuto: řešením íránské krize by bylo bezpečnější mezinárodní prostředí, proti tomu působí agresivní militaristická politika USA pohrdající mezinárodním právem. V dlouhodobé perspektivě je pak řešením kombinace podpory pro opoziční demokratické skupiny s nátlakem na íránskou vládu. Ale nejdůležitější a nejúčinnější je podpora modernizace Íránu, tj. rozvoje jeho průmyslu a měst. To je zase v rozporu se zájmy kapitálově silných skupin. Avšak je to v zájmu většiny občanů tohoto světa.

Subjektivní podmínkou mírového a perspektivního řešení je proto aktivní mezinárodní občanská společnost, která si je vynutí.

Pozn.

1) Konkrétní odkazy na tyto sociologické výzkumy je možné nalézt v mé knize "Svět na předělu", v ní jsou také podrobněji analyzovány podmínky vývoje demokracie v komunistických zemích.