Přistěhovalectví v Evropě a v Americe

16. 12. 2005

Na obou stranách Atlantického oceánu přesahuje debata o imigraci a o totožnosti, stejně jako mnoho jiných vážných politických témat dneška, banální ideologický jazyk pravice a levice. Američtí Republikáni jsou rozděleni mezi libertariánské zastánce volného trhu, kteří podporují téměř zcela neomezenou imigracii, a "nativisty", kteří ji chtějí omezit. V Británii levice tradičně podporovala třetí svět, rasovou rovnost a multikulturalismus, avšak hlavní věcí, o níž jde britské levici, je sociální stát, který v Evropě poskytuje poskytuje daleko více služeb než v USA.

David GOodheart, šéfredaktor londýnského intelektuálního časopisu Prospect, argumentoval - a vyvolal tím vůči sobě značnou kritiku - že by jeho kolegové sociální demokraté měli zaujmout realističtější postoj vůči nutnosti omezovat přistěhovalectví. Zdůraznil, že má-li sociální stát být schopen hájit práva zaměstnanců, vyžaduje to určitou míru společenské soudržnosti a možná i národní jednoty.

Mezi existencí sociálního státu a "společenskou rozrůzněností", kterou mají tak rádi pokrokoví aktivisté, je rozpor, který lze shrnout výrazem "Švédsko kontra Amerika". Ve Švédsku je všeobecně dosažitelný sociální stát založen na homogenní společnosti, která intenzivně sdílí určité hodnoty, kdežto v Americe věří daleko méně homogenní a daleko více individualistická společnost silně ve vlastní schopnosti a vlastní úsilí a nemá stejný pocit povinnosti vůči spoluobčanům.

Tento rozdíl mezi Evropou a Amerikou je důsledkem odlišných historických zkušeností. Amerika byla vždycky zemí přistěhovalců a do nedávné doby i zemí levných pracovních sil. Motorem explozivního průmyslového vývoje od občanské války v polovině devatenáctého století byl britský kapitál a levné pracovní síly přistěhovalců, vesničanů a proletářů ze všech koutů Evropy. Do pozoruhodné míry přijali všichni tito příchozí americké přesvědčení o tom, že si všichni jsou rovni prací a důstojností, která pochází z odměny.

To, jak úspěšná byla asimilace v USA, je často dobře vidět zvenčí. V roce 1988 promluvil na recepci pro tisk ve Washingtonu prezident Reagan. "Každý přistěhovalec činí Amerikuy více americkou," uvedl. "Nemůžete se stát Angličanem tím, že se usadíte v Anglii, ani Francouzem tím, že se usadíte ve Francii, ale kdokoliv se může stát Američanem."

Moderní Evropa má zkušenost s velkým množstvím přistěhovalců až po roce 1945. Poválečná Evropa získala velké množství imigrantů, aniž by si to řádně rozmyslela, v případě Anglie, Francie a Holandska jako důsledek toho, že tyto země měly kolonie.

Německá národní totožnost byla založena na pojmu národ a francouzská republikánská totožnost na pojmu vlast, na etnickém a nikoliv na občanském nacionalismu. Německý imigrační zákon, starý sto let, je svou inspirací v podstatě rasový. Němcem se může stát každý, kdo dokáže svůj německý původ, ale je velmi obtížné pro jiné lidi stát se Němci.

Německo si také od padesátých let vytvořilo pojem gastarbeiterů, jak nazývalo imigranty, kteří začali od padesátých let přijíždět z Turecka. Představa byla, že až tito "hosté" vytvoří německý hospodářský zázrak, pojedou zase domů, ale oni neodjeli. Jak napsal švýcarský autor Max Frisch: "Pozvali si dělníky a přijeli lidi."

Francie vždycky věřila ve svou "civilizační roli" a vštěpovala občanům svých kolonií, že stát se Francouzem je nejvyšší poctou. Francouzský republikánský ideál byl ateistický - je to aktivní, až agresivní nepřátelství vůči náboženství. Francie v této věci jedná zcela rovně: Zakazovat muslimským dívkám, aby nosily do školy šátek, není o nich horší než likvidace kláštěrů a vyhoštění náboženských řádů, což Francie učinila koncem 19. století.

Britové nikdy neprosazovali svou "civilizační roli" tak agresivně, ale v některých případech byly jejich zvyklosti přejaty pozoruhodně úspěšně. Na ostrovech Antigua a Barbados dodnes přežívá starosvětská Anglie, jaká v samotné Británii už dávno neexistuje: davy chodí na zápasy kriketu a anglikánské kostely jsou v neděli přecpané k prasknutí.

Nepokoje v Británii v roce 1981 a nedávné rasové nepokoje ve Francii byly jen částečně vyvolány rasovým napětím: většina násilných mladíků na chudých předměstích francouzských měst byli sice muslimové, ale nesnažili se vytvořit totalitní muslimskou říši, byli jen v depresi a byli zoufalí.

Problematický byl v Evropě i postoj politické korektnosti, kdy vznikla etnická gheta, protože lidem bylo doporučováno, aby se považovali za členy konkrétní etnické komunity a nikoliv za občany země, v níž žijí.

Komu fandí při zápasech v kriketu, kdy hraje Anglie proti Pákistánu, přistěhovalci z druhé nebo třetí generace z Pákistánu, kteří se dávno narodili v Anglii? Konzervativní britský politik Norman Tebbit poukázal na to, že vždycky fandí Pákistánu, nikoliv své rodné zemi.

To ale není férová zkouška. Všichni máme mnohonásobnou identitu a smíšenou loajalitu, národní, náboženskou, politickou, sociální.

Je sice otázka, zda se člověk může stát přistěhováním se do Anglie Angličane, ale každý se může přizpůsobit základním hodnotám své nové země. A jak to definoval George Orwell: základní charakteristikou současného Brita je toto: Nezabíjíme se navzájem kvůli svému politickému přesvědčení. Je rasistické anebo utlačitelské trvat na tom, aby noví příchozí do naší společnosti tuto zásadu respektovali?

Kompletní článek v angličtině

Vytisknout