Historikové už dávno vědí, že to, co se o nějakém podstatném společenském zvratu obecně tvrdí bezprostředně po něm (bezprostředně znamená zhruba po jednu generaci, tedy dvacet až třicet let), neodpovídá skutečnosti, tedy tomu, co skutečně řídilo jednání tehdejších aktérů a co se začne vyjevovat až časem. Toto vyjevování vyžaduje postoj, kterému historikové říkají sine ira et studio, bez hněvu a zaujetí. Potíž je v tom, že se k němu lze dopracovat ještě o něco později, přibližně o další generaci. Osvícení jedinci, kteří chtějí vyjevovat dříve, bývají výjimkou a narážejí na spoustu překážek. Uvedenému konstatování mimochodem odpovídá doba (zhruba padesát let), po jejímž uplynutí stabilizované demokratické režimy otevírají veřejnosti své archivy. V zemích někdejšího sovětského bloku byl tento přístup umožněn, většinou podle velmi svévolných pravidel a selektivně, téměř okamžitě po zvratu. Odtud možnost manipulací, k nimž skutečně docházelo a dodnes dochází. To nemůže nemít vliv na spleť současných politických názorů, které jsou také plny hněvu a zaujetí. Jak je také známo, ze hněvu a zaujetí nevzniká spravedlnost.

Pominu tu okolnost, že s delším časovým odstupem sice pomíjí ira, hněv bezprostředních účastníků dějů, ale nikoli studio, dlouhodobější účinek tehdejších zájmů a jejich různých proměn. Ty způsobují pozdější změny hodnocení, historický revizionismus. Tak daleko ještě u nás nejsme, žijeme pořád v době bezprostředních reakcí.

V této situaci začíná Jan Čulík sbírat svědectví o nejnovějších českých dějinách. Pokud bude mít štěstí, dostane se mu vyhrocených a navzájem nesmiřitelných postojů, v nichž budou zrnka trvalejší pravdy. A spousta lidí mu samozřejmě bude nadávat. Jak v jiné situaci poznamenal kdysi Karel Čapek, Kristus byl ukřižován mezi lotrem na pravici a lotrem na levici. Doufejme, že Čulíkova iniciativa ukřižována nebude, a přispějme k tomu, aby nebyla.

Jak naznačuje samotný Čulíkův sloupek, dějinám devadesátých let nelze porozumět, pokud se nebudeme zabývat dějinami předchozích desetiletí. Abychom se dobrali rozumných závěrů, je třeba jít podle mého názoru v čase zpět až ke konci druhé světové války. Posledních šedesát let je minimální interval umožňující validní analýzu. To samozřejmě neznamená, že nemá smysl sbírat dílčí osobní svědectví pokrývající třebas jen zlomek tohoto údobí. Mohou ale posloužit jen jako kamínek do mozaiky. Osobní svědectví jsou důležitá, ale dobrý popis dějin nelze složit pouze z nich. Ani z jiných dílčích faktů. Potřebujeme celkovou koncepci, v nichž tyto úlomky získají souvislosti a poukáží na smysl nebo nesmyslnost jednání jednotlivců a skupin.

Mám na jazyku - nebo ve špičkách prstů ťukajících na klávesnici počítače - další otázky. Kdo vlastně v takzvané sametové revoluci vyhrál? A kdo prohrál? Jak její účastníci (jde mi ani ne tak o jednotlivce jako o relevantní společenské skupiny) hodnotí její výsledky? O co v ní de facto šlo? Vzato jako příklad z dosavadních reakcí na Čulíkův sloupek: učinil Václav Havel svým heslem "nejsme jako oni" promyšlený tah na ochranu nomenklaturních pracovníků KSČ, jak naznačuje Alfred Eckhardt, nebo to byl výrok diktovaný předchozími stanovisky disentu a současně reakce na situaci, kterou disent vůbec neočekával? A není to jen epizodický moment v událostech, které měly mnohem širší povahu, neomezující se jen na Československo, ba ani jen na Evropu? Otázka, kterou položil Jan Čulík, vyvolává tucet dalších. Tak tomu ale u smysluplných otázek bývá.