19. 12. 2005
Každá doba má své obětní beránkyPřečetl jsem si Váš zajímavý a odvážný úvodník, píše jeden pravidelný autor Britských listů. Znám spoustu takových případů. Známý český gynekolog Karel Šuk (který dnes dělá pro Sazku tu reklamu v televizi, aby lidi rodili děti) se díky svým vynikajícím vědeckým úspěchům stal po listopadu primářem gynekologicko-porodnického oddělení Thomayerovy nemocnice, ale jelikož byl na Cibulkových seznamech (na vojně byl u Pohraniční stráže a podepsal tam nějaký papír, jako mnoho jiných), byl na zásah ministra Bojara vykopnut. Paradoxní na tom bylo, že byl jen pár měsíců předtím rehabilitován, neboť byl již takto vykopnut v sedmdesátých letech jako "dubčekovec". Podotýkám, že Šuk zůstal dodnes kovaným komunistou, ale člověk by čekal, že aspoň u vagín by to nemuselo vadit. Jeho život se nezhroutil, odešel dělat praktického gynekologa na soukromou kliniku, ale jako příklad je to typické. |
V minulých dnech dávala ČT pořad o slavném Miloši Kirschnerovi - adoptivním otci Hurvínka a Spejbla. Celá polovina pořadu byla o tom, jak Kirschnera v padesátých letech zavřeli a měl velké problémy se vypracovat pomalu nahoru. V kritické chvíli ho podržel národní umělec Skupa a komunisté nakonec svolili, aby Kirschner dělal ředitele divadla a jezdil po celém světě. Vstoupil ovšem do partaje, v pořadu bylo popsáno jakým způsobem - v Moskvě mu bylo nečekaně členství uděleno na velké slavnosti pro "tovaryšče Kirschnera". Díky této pozici Kirschner pomohl v divadle mnoha lidem. Nakonec bylo v pořadu ne zcela zřetelně formulováno, jak se v listopadu titíž lidé proti němu postavili jako proti komunistovi, staré struktuře. Naznačeno bylo, že to byl i jeden z hlavních důvodů nuceného odsunu Hurvínka se Spejblem z divadelní budovy. Pár týdnů předtím opakovali dokument o Heleně Růžičkové. Dostála kdysi distanc v Činoherním klubu, někde něco plácla a bylo ji doporučeno na rok jít pykat kamsi za pult do prodejny zeleniny. Dostala se z toho do blázince, pomocnou ruku ji nakonec podala Jiřina Švorcová, která vše vyžehlila. Když po listopadu Růžičková jako nestraník kandidovala do Senátu za KSČM, začal hon. Do pořadu se nedostala otřesná historka - v té době zkolaboval její syn Jiří. O tom píše v časopise Obrys-Kmen Zdeněk Hrabica:
Jejímu těžce nemocnému synovi Jiřímu Růžičkovi chodily ošklivé dopisy i do nemocnice, v níž se léčil. Jeden Jirkův písemný vzkaz z chirurgického oddělení pražské nemocnice (Helena a Jiří Růžičkovi: "V té nemocnici si doktorka při Jirkově přijetí řekla o padesát tisíc.") z roku 1996, kdy Jirka nemohl ze zdravotních důvodů promluvit, mám stále před sebou: "Tady je taková sestra, která mne už třetí noc mučí, že ji komunisté vyvraždili celou rodinu. Nacpala mi do trubice gázu. Okamžitě, okamžitě pomozte s převozem do soukromého sanatoria na revers." Hrabica v témže článku chválí Tomáše Halíka a Dagmar Veškrnovou, že se nenechali zaslepit. Dagmar Veškrnová podpořila Helenu Růžičkovou v nejhorších chvílích, když jí zemřel syn. Josef Škvorecký napsal knihu Dvě vraždy v mém dvojím životě - je to typicky stařecká literatura, ale je v ní popsán osud jeho ženy Zdeny Salivarové, která měla v padesátých letech kamaráda Jugoslávce, byla pozvána na výslech a cosi tam podepsala. Tak se dostala do Cibulkových seznamů. Škvorecký sám je fanatický antikomunista, doma však má oběť antikomunistického honu - krásný český paradox. Karlovi Sysovi byly po listopadu rozmetány dvě již vytištěné zcela nepolitické knihy připravené k expedici: eseje Velbloud a Marie s jehňátkem a básnická sbírka Vzducholoď v parku, s tím, že už se navydával dost, teď zas budou vydávat jiní. (Fakt rozmetání Sýsových knížek je zmíněn v každém jeho životopise, např. ZDE). To bylo jen pár příkladů, na které jsem si aktuálně vzpomněl. Ale nechtěl bych být s tím jakkoli jmenovitě spojován, není to má agenda, podobně stěžování na křivdy epochy. Každá doba má své obětní beránky. Agrese a nenávist, jejíž hladina v lidech a mezi lidmi je v každé epoše na stejně úrovni, musí vždy někam mířit, někam se vyplavit, míní autor. |