Je-li to navíc významný současný prozaik, stydím se za něj společně s celou českou čtenářskou obcí. Současnou českou prózu naštěstí nečtu, takže necítím nutnost lámat si hlavu s jeho identifikací.

To je na Vašem sloupku vlastně nejpozoruhodnější - označení současného systému, učebnicově řazeného do šuplíku demokracií, postkomunistickým režimem. Zní to docela radikálně :-)

Na druhé straně s Vámi naprosto souhlasím v tom, že posametové dějiny nejsou solidně historicky zmapovány. Za seriózní výzkum by stálo třeba rozmístění někdejších nomenklaturních kádrů vytlačených lustračním zákonem z politiky do soukromého ekonomíckého sektoru. Osobní vazby lustrační zákon nepostihl, takže by se prokázalo, že naopak zcela protiproduktivně uvolnil postkomunistické kádrové kapacity pro ovládnutí ekonomiky. Jenže to je možné zjistit jen seriózním statistickým průzkumem, který by byl navíc při současném standardu ochrany osobních údajů jen velmi obtížně proveditelný.

No nic, ale podobný bulvár už nepište, abych si Vašich novin mohl i nadále vážit,

Nikdo nemá povinnost být hrdinou

Odpověď Jana Čulíka:

Pane Kabelíku,

díky za názor.

Bulvár to není, je to naprosto závažné téma. Z jakého titulu si, odpusťte, osobujete nedůvěřovat postiženému člověku, kterého popisuju v prvním příkladě?

To je taky rysem postkomunismu - nikdo nikomu nevěří.

Kdyby to bylo poprvé, kdy jsem to slyšel, nedával bych tomu takový význam. Těch příběhů je ale mnoho.

Ano, já se také divím, jak mohl někdo z nadšení pro nový režim pro něj donášet. Ale je to opravdu slušný člověk a talentovaný autor.. Lidé dělají chyby.

Samozřejmě se budeme snažit toto zmapovat. To, zda nomenklaturní kádry přešly do soukromého sektoru, mě příliš nezajímá. Co s tím. Jsou v soukromém sektoru. Ten demokratický stát nereguluje. Pokud jsou důkazy, že spáchali tito lidé trestné činy, měli být odsouzeni.

Stále jasněji se mi ozřejmuje - a upozorňuji, že jsem za komunismu bojoval proti tomu režimu, seč jsem mohl - že nikdo nemůže být nucen být hrdinou. Pokud se někdo za komunismu rozhodl - a většinou to udělali technici - dát se do strany, aby mohli dělat svou práci - podlehli vydírání, a nedovolil bych si je za to trestat.

Člověk nemá povinnost být hrdinou. Otázkou je, kdo co dělal. To se dnes už nedovíme a šmahem lidi, kteří byli ve funkcích, třeba náměstkem či ředitelem technického podniku - odsuzovat nebudu.

Mimochodem, o té stávce v r. 1986 mám informace i z jiných zdrojů, zrovna tohle je zcela důvěryhodné.

S pozdravem

Jan Čulík

PS. Jak definujete bulvár? :) Je to něco, o čem jiní nepíší? :)

Podílel se na stavbě té strašné trati

Odpověď Zbyňka Kabelíka:

Vážený pane doktore,

dík za Vaši rychlou odpověď, téma je skutečně závažným námětem k diskusi, snad Vás svou další úvahou nebudu unavovat.

Přiznávám, že na rozdíl od Vás jsem proti komunismu nebojoval. S myšlenkou na emigraci jsem se rozloučil někdy v době vysokoškolských studií, protože se selskou krví po svých předcích bych se nedovedl smířit s doživotní ztrátou horizontů české země. Ty ani komunisti neuměli zničit, i když - pravda - lesů za jejich vlády výrazně ubylo :-)

Na skvělém gymnáziu, kde se mnou v sedmdesátých letech studovala řada dětí disidentů (mj. dcera Dany Němcové, syn Alexandra Klimenta, Saša Vondra a další), jsem se s disentem seznámil, ale v tradici křesťanského vychování, kterého se mi dostalo, neměl jsem potřebu se do něj zapojit: "Co je císařovo, dejte císaři, co je božího, Bohu." Nejsem vůbec žádný hrdina.

Na druhé straně jsem ale vždycky cítil naprosto přesnou hranici povinné morální prostituce. Tou hranicí byl vstup do KSČ, který jsem několikrát odmítl a který dodnes považuji za akt neslučující se se svědomím slušného člověka. Chápu, že začátkem 50. let mohla být situace jiná, ale nejpozději začátkem let sedmdesátých muselo být každému naprosto jasné, oč jde.

V mládí jsem chtěl být historikem. V patnácti letech jsem pak měl rozhovor se svým otcem (elektrotechnik ve výzkumném ústavu), který mi doporučil vystudovat technický obor s tím, že třeba skrze stavařinu se k historii dostanu a jako technik budu ze svého oboru režimem neodstranitelný. (Byla v tom zkušenost mého dědy, který byl po po odmítnutí vstupu do KSČ v roce 1948 vyhozen z místa ministerského rady, ale bez větších existenčních problémů pak dál živil rodinu z pozice investorského dozoru při stavbě přehrad.) No tak jsem se stal architektem. Pravda, nedávno absolvované doktorské studium mi připomnělo nedostatky v humanitním vzdělání, jejichž zjištění mi není příjemné, ale to už je jiný problém.

Výše uvedenou skorozpovědí jsem Vám chtěl objasnit, proč "si osobuji nedůvěřovat postiženému člověku, kterého popisujete v prvním příkladě". Prostě proto, že to byl komunista. Se vší zodpovědností zůstával až do r. 1989 ve vlaku, do kterého v mládí možná nezodpovědně nastoupil, ale jehož zločinná jízda mu přinášela výhody. Vlak se neočekávaně zastavil, protože koleje už dál nevedly (byla o tom kdysi docela dobrá anekdota), dotyčný člověk vystoupil do zdevastované krajiny a je překvapený, že není vítán. ALE NA STAVBĚ TÉ STRAŠNÉ TRATI SE SÁM PODÍLEL!

Nikdo samozřejmě nemůže nucen být hrdinou, ale nezačínat si s komunisty nebylo pro českého technika žádné hrdinství. V technických oborech člověk vždycky našel uplatnění, jen se musel smířit s tím, že nedosáhne na řídící funkce (i zde byly výjimky, potvrzující pravidlo). Jsou jiná povolání, která v sobě automaticky obsahují jistou řídící funkci (třeba režiséři), u nichž jsem schopný takové morální selhání omluvit - ti se mohli, pokud chtěli pracovat ve svém oboru, skutečně rozhodnout pouze mezi členstvím v KSČ a emigrací. Pro techniky u mě taková omluva neexistuje.

Obávám se, že skutečnost, že v postkomunismu nikdo nikomu nevěří, je mj. způsobována právě snahou tyto věci omlouvat. Taky tím, že "Vás příliš nezajímá, zda nomenklaturní kádry přešly do soukromého sektoru". V právně nejasném prostředí 90. let s jejich kupónovými a jinými privatizacemi, které sice měly jistá pravidla, leč se zákonně nedefinovanými důsledky jejich nedodržení, se právě tady vytvořila živná půda pro absolutní občanskou nedůvěru. Při vzpomínkách na ty časy teď slušní lidé váhají, zda předchozí morální zásady, vylučující vstup do KSČ, nebyly jen prostou leností. A to je smutné.

S pozdravem

Zbyněk Kabelík

P.S. - O své definici "bulváru" budu ještě přemýšlet. Věta, kterou mi ve svém postscriptu podsouváte, rozhodně neplatí - právě proto čtu Váš list rád :-)