Jestliže se výsledku "sametové revoluce" zmocnili, v klíčovém okamžiku, obyčejní darebáci, tak by bylo celkem lhostejno odkud se rekrutovali, jestli z bývalých "nomenklaturních kádrů" nebo z řad atavistických antikomunistů. Šlo by jen o to vytvořit atmosféru, ve které je přijatelné obecné osočování, dejme tomu, i atmosféru strachu a cílem by bylo vytvořit kouřovou clonu nad desítkou let nepředstavitelných lumpáren.

Tento proces by pak ovšem nebyl nesystémový, byl by velmi promyšleně volen, jeho průběh snadno odhadnutelný a rozhodně ne krátkodobý.

Můžeme přijmout myšlenku, že sametová revoluce byla vlastně velkým vítězstvím komunistické elity, kterou už nebavilo krást v malém a, z pohledu své ideologie, příliš nenápadně a pomalu. Pak si ovšem můžeme položit otázku, jaký režim to tady tedy byl před (!) rokem 1989?

Jsou lidé, kteří velmi rádi zdůrazňují, že veškeré privatizační a posléze transformační zlodějny jsou dílem přeživších a stále přežívajících komunistických elit. Pak je ale naprosto zbytečné, k definitivní likvidaci komunistické ideologie, prohrabávat archivy center komunistické moci z padesátých let. Stačí velmi tvrdě, drakonicky a nekompromisně postihnout všechny případy korupce, porušování pravidel regulérní hospodářské soutěže, nehospodárného nakládání s penězi daňových poplatníků a hospodářské kriminality vůbec a to z dnešní doby. K tomu lze důsledně poukazovat na selhání a selhávaní volené moci exekutivní, nezávislé moci soudní a zákonodárné.

A komunistická ideologie zmizí jako dým, spolu se svými protagonisty. Ale zmizela by i s těmi, kteří v komunistické straně nikdy nebyli. A jak to tak vypadá, mohla by těch druhých být naprostá většina.

Dobře, otevřeme třináctou komnatu. Jestli ovšem nevylítnou komunisté, co tedy?