Absolvent se špatnými kádrovými předpoklady měl ovšem velmi ztíženou cestu k významnější kariéře v uniformě. Služba v divokém zapadákově v pohraničí v té době už nebyla projevem důvěry k soudruhovi, který se osvědčil, ale za trest, případně pro ty, kteří neměli protekci. Existovala tzv. "Vojska Ministerstva vnitra", takže se někdo mohl v 17. letech po "jedenáctiletce" domnívat, že příslušná škola patří Ministerstvo národní obrany.

Mladý člověk si dnes zřejmě neumí představit, jaké důsledky mělo vyloučení, ale i jen vyškrtnutí z KSČ. Ohrožovalo to nejen postižené, ale i jejich partnery, sourozence a děti. Bezpartijní na tom byli lépe, zvláště když se angažovali v odborech nebo třeba ve Svazu československo-sovětského přátelství

Pokud jde o autorův údiv nad možností stávky v polovině osmdesátých let, mohu dosvědčit, že jsem se setkal v této době s odbojným členem KSČ v dělnickém povolání a studujícím při zaměstnání VŠ, který vážně vyhrožoval stávkou, kvůli pracovním podmínkám v podniku, kde jsem byl jako studen na brigádě. Když vedení podniku vidělo, že mnoho dalších pracovníků je připraveno se ke stávce připojit, raději ustoupilo jejich nátlaku a vyhovělo požadavkům. Odbojný člen KSČ nebyl potrestán. Stávku v té době klidně mohla vyhlásit i místní organizace ROH, pokud by si to její členové odhlasovali. Záleželo to na osobní statečnosti a místních podmínkách. Od roku 1948 do roku 1989 měla společenská atmosféra velkou dynamiku, i když se dnes účelově popisuje málem jako monotónní proces. Mnohé z toho, co nebylo možné v roce 1964, bylo možné v roce 1967. Mnohé, co nebylo možné v roce 1972, bylo možné v roce 1978. Nač to vykládat panu M. Navrátilovi, který všechno ví?

Připomíná mi příběh z Čapkových Apokryfů, kde nevěřili cestovateli navrátivšímu se z Afriky, že tam viděl pruhované koně. "Věděli" totiž, že tam žije pták noh, který by je jistě sezobl.

Ještě horší je to s panem Petrem Tieftrunkem (Ukončuji podporu vašeho listu). Prvním dvěma větám pro jejich šroubovanost příliš nerozumím. Jisté je, že mu vadí "odlišný pohled na realitu 90. let a na to, co je potřeba dělat od šéfredaktora listu". Šéfredaktor má zřejmě dělat to, co je správné, tedy nemít postoj odlišný od šéfredaktorů jiných listů, které je pan P.T. zvyklý číst. Líbí se mu indoktrinační kampaň "Člověka v tísni", která má zjevně vyrábět další Tieftrunky alergické na "odlišné pohledy". S vymýváním mozku je třeba začít včas (nebraňte maličkým přijíti ke mně). Pan P.T. si nepřečetl cíl BL uvedených v záhlaví, tedy, že píší o tom, o čem jinde příliš nepíší.

Pan Alfred Eckhardt (Promyšlený tah na ochranu nomenklaturních pracovníků KSČ) si, dle mého soudu, mylně vykládá smysl či záměr hesla "Nejsme jako oni!". Cílem hesla nebylo chránit nomenklaturní kádry, ale omezit výskyt výstřelků radikálů s příliš agresivními sklony, kteří by mohli "Sametovou revoluci" (Plyšák) předčasně zdiskreditovat a odvrátit naivní veřejnost od důvěry a spolupráce. Opatrné nomenklaturní kádry předem odstranili nebo zkorumpovali možné oponenty. Pak zahodili rudou knížku a začali "nově myslet". Například přejmenovali svůj Ústav marxismu-leninismu na "Liberální institut" a v novém kabátě začali novou kariéru.

Ředitel ústavu, v němž jsem v roce 1989 pracoval, pokládal mylně v měsících listopadu předcházejících svoji pozici za neotřesitelnou. Proto s klidem zaměstnával disidenty, ba i známého chartistu. V týdnech po Vítězném Listopadu pozdě pochopil svoji neopatrnost. Svazáci z Občanského fóra se ho rozhodli vyakčnit (termín užívaný pro vyhazování pracovníků "akčními výbory" po Únoru 48).

Jeden z mladíků z OF v našem ústavu vysvětlil svoji představu jasně: "My tu přece nejsme od toho, abychom někoho hodnotili objektivně, my jsme tu od toho, abychom našli jeho chyby a mohli ho vyhodit." Obrátil jsem se na vedle sedícího člena OF, který byl z KSČ vyloučen v roce 1969 a pamatoval Únor: "Chápeš to?" "Víš, voni si myslej, že je to poslední revoluce v jejich životě," odpověděl.