Pamatuji si z té doby hlavně dva lidi. Prvním byla paní ve středním věku, která vystoupila na bedýnku (to jsme ještě neměli tribunu) a řekla : "Já tady nejsem proto, aby se jednou moje děti měli lépe, tuhle frázi jsem poslouchala dvacet let! Já se chci mít lépe ještě za svého života !" Často si na tu paní vzpomenu, jak znám situaci v našem moravském městě, je pravděpodobně nezaměstnaná. Pokud má štěstí, je už v důchodu.

A dále mi utkvělo v paměti, když Praha začala propagovat a zbytku republiky vnucovat Václava Havla, nějaký člověk vylezl na tribunu a na dotaz z publika odpověděl, že Havel Barrandov nechce, že Havel to dělá čistě z lásky k demokracii.

V zásadě to bylo jako v té povídce od Leacocka, ve které hrdina bojuje proti korupci. Nejprve vznikla malá skupinka, přežila určité riziko, potom se postupně přidávali všichni, až se přidali i nepřátelé. V jeho povídce se k boji proti korupci na radnici nakonec přidá i starosta. Během generální stávky jsem si často na tuto povídku vzpomněl. Ke stávce se přidali i ti, kteří původně psali na UV KSČ dopisy o tom, že by se mělo s odbojníky tvrdě zatočit.

Lidoví vůdci, kteří se během vzniku naší malé skupinky na náměstí postupně prosadili, začínali mizet. Dodnes věřím, že oni byli opravdoví disidenti, kteří se o něco snažili i za cenu osobního rizika. Jenže nevyhovovali nově přicházející moci, byli nahrazováni druhou vlnou. Vznikalo OF, přebíralo organizaci, jeho poslové z Prahy určovali doktrínu a zavedla se cenzura. Najednou už nebylo možné stoupnout si na bedýnku a říct lidem, co si myslíte.

To už byla tribuna s ozvučením a na ní stál člověk, který nás nechal promluvit jen tehdy, když předem schválil náš předem připravený písemný projev. Spatra už se mluvit nesmělo. Blížila se generální stávka. Taky nás už na náměstí nebylo dvacet, přicházely stovky a nakonec tisíce lidí.

Generální stávku a jásající davy si všichni pamatujeme, takže to popisovat nebudu. Na vesnici dorazila revoluce až na jaře. To už tamějším lidem bylo jasné, že určitě a garantovaně jim nic nehrozí, a tak začali dělat revoluci.

V našem podniku vzniklo OF. Hned udělalo dvě významné věci. Sundali z brány podniku komunistickou hvězdu a vyhodili dvě staré struktury. Mě a ještě jednoho. Bylo mi tehdy 24 let a nikdy jsem nebyl ve straně. Ten druhý byl můj nadřízený, inženýr, který také nebyl v KSČ. Oba jsme byli technici. Jenže když OF v podniku vede člověk, kterému jsem strhával prémie za neomluvené absence z důvodu práce pod vlivem alkoholu, tak mi to patří. Nevidím v tom politiku, jen lidi.

Vyhazov mi nevadil. Během čtrnácti dnů jsem měl lepší místo v jiné vesnici. Na dalším místě jsem vydržel skoro rok. Pak se rušila funkce kádrováka a podnik zjistil, že jejich kádrovák má kvalifikaci na stejnou práci, kterou jsem zrovna dělal já, a oni přece nevyhodí chlapa, se kterým se kamarádí dvacet let, že ? Bylo nutno mu nějakou práci zajistit. Ti, co tady rozhodovali, to byli komunisti ve vysokých funkcích, v tomto podniku OF nepracovalo. Takže jako nejmladší a bez známostí jsem musel odejít a uvolnit svůj post technika.

Shrnu-li to, nejprve mě z práce vyhodilo OF a potom komunisti, ale nevidím v tom politiku, ve skutečnosti za tím byly v obou případech malé sobecké motivy obyčejných lidí.

Ještě bych se rád zmínil o jednom člověku, který v našich okresních novinách opakovaně tvrdí, že za komunistů nemohl učit (byl učitel). Jenže já si dobře pamatuji, že dal sám ve škole výpověď a ředitel ho chodil přemlouvat ať neodchází na volnou nohu, že ve škole bude mít aspoň jistotu. Když si na tohoto člověka vzpomenu, napadá mě, kolik z těch, co pod komunisty údajně trpělo, trpělo doopravdy ? Lidi jsou různí a za jejich tvrzeními vždy budou jejich malé sobecké důvody. Jistě bylo dost obětí komunismu, ale jistě je dost i falešných obětí komunismu. Stejně jako je asi dost obětí OF, kteří byli v novém režimu vyhozeni z práce a časem se přihlásí i dostatek falešných obětí OF, až tím půjde něco získat.