Ano, k tragédiím a k těžkostem zřejmě musí docházet, důležité však je, zda člověk v obtížné situaci nalezne pomoc (sympatii, lásku).

Zdá se, že v některých typech situací pomoc nalézáme (úraz, požár, doprava, potřeba kouření...) či můžeme očekávat předstírání pokusu o pomoc (okradení), v jiných situacích zůstáváme bez pomoci a v opovržení.

Milosrdenství chci a ne oběti

Tato Boží slova zdají se býti dosti hluboce zakořeněna v našich srdcích. Milosrdenství se však říká častěji solidarita a bývá uskutečňováno zprostředkovaně státem či dobročinnými organizacemi. Takový už je pokrok. Není důvod se tomu bránit, pokud systém dobře funguje. On však je téměř zcela nefunkční, alespoň v oblasti bezdomovectví, o které chci psát.

Myslím, že se ani nechtějí o něco snažit

Tuto větu jsem slyšel z úst svého přítele po dosti dlouhém hovoru o bezdomovcích. A to jsem udával vskutku burcující fakta. Pokusím se tedy nejprve dokázat, že zdaleka ne všichni bezdomovci jsou špatní lidé.

Na prvním místě mezi nezpochybnitelnými argumenty budiž fakt, že bydlení je reálně nedostupné pro člověka s malým příjmem, bez naspořených prostředků. Relativně dostupné je pouze bydlení v ubytovnách, které je nutno platit předem. To znamená, že ten, kdo se ocitne na ulici zcela bez prostředků, musí do první výplaty být bezdomovcem. I přes dobrou vůli může přijít o zaměstnání pouze proto, že organismus nevydrží takovou zátěž.

Nemyslete si, že nalezne pomoc třeba v Naději. Tam může sice sledovat televizi, ale jakmile usne, je vykázán ven, třeba do mrazu. Azylové domy mají zase pevný režim, takže mnohým čas, ve kterém se tam mohou vyspat, jaksi nejde dohromady s časem, kdy mají být v práci.

Druhým argumentem budiž neúplný výčet, jak je možno státi se bezdomovcem:

Jako třetí argument udávám, že lidé jsou různí. A to tak, že dochází ke kombinacím vlastností mnohdy pozoruhodným. Kam asi zavede člověka kombinace extrémní štědrosti s extrémní nekoncepčností? Ona porevoluční idea, že se každý má o sebe postarat sám, má jednu vadu. Produkuje lidský odpad.

Čtvrtý argument vychází rovněž z různosti lidí, respektive z faktu, že lidé jsou různě inteligentní. Někdo se bez pomoci vůbec neobejde, někdo jen obtížně a může při tom ztroskotat. Vzpomeňte jen na film "Vesničko má středisková". Nevím, jak se ta postava jmenovala. Takový čahoun. Pěstoval holuby. No, však už víte. Představte si, že přišel o práci, novou nemůže sehnat, z podnikové ubytovny ho vykázali, dům holubí už nevlastní...

Přidám ještě pátý argument. Pozoruji, že velké množství lidí žije bez finančních rezerv, od výplaty k výplatě (stavební spoření zřídka může v krizi funkci rezervy uspokojivě plnit). Navíc se doslýchám o alarmující zadluženosti českých domácností. To jsou rovněž nezpochybnitelné rizikové faktory, které nemusí být nutně spjaty s pokleslou morálkou.

Tolik dosti pravděpodobných modelových situací, doufám, postačí jako důkaz, že bezdomovcem se může státi slušný člověk. Tak nějak však cítím, že každý se mnou nebude souhlasit. Pokusím se spekulovat proč.

1) Odlišná definice pojmu slušný člověk

Pro někoho může být slušný člověk ten, který se z podobné situace rychle dostane. Pojem slušný člověk se u něj více méně rovná pojmu schopný člověk. Odtud je jen krůček k pojmu všeho schopný člověk, člověk, který je v krizové situaci ochoten použít i zločinného jednání, aby se zase rychle dostal mezi "slušné" lidi.

2) Jobův syndrom

Někdo může věřit, že je postižený potrestán za své viny. Viny nemusí být známé lidem, ale Bůh, prozřetelnost, trh nebo něco takového ví a trestá. Zajímalo by mě pouze, zda podobně nazírá na situace, ve kterých přijde pozdě do práce, jsou mu ukradeny doklady, naroste mu bradavice apod.

3) Může na tom něco být, ale jistě to nebude tak horké, určitě je to na dobré cestě

Takový postoj vyrůstá ze dvou příčin. Buď z lenosti nebo z komplexu, který nazývám "zastydlý disidentismus". V prvním případě poukazuji na ctnost spravedlnost. Nevěnuji-li se nejdříve tomu, co je důležitější, nejsem spravedlivý. V druhém případě se jedná především o hluboce lidskou vlastnost radovat se z dobře vykonaného díla. Zkrátka mnoho lidí se raduje z porážky socialismu (komunismus se porazil zatím vždy sám - s výjimkou několika zbrklých masakrů) a zatím není nakloněno hledat na současném stavu věcí chyby, zvláště když se přemožení "zlouni" stále hýbou. Ono však je třeba konstruktivně uvažovat, jak to udělat, aby se kupříkladu kriminalita vrátila pokud možno na svou téměř idylickou předrevoluční úroveň.

4) Snažím se dělat dobře to, před co mě život staví, na ostatní mi nezbývá sil

Krásný postoj spojující dobrou vůli a důvěru k bližnímu. "Chci to dělat dobře a věřím, že ostatní se snaží své věci také dělat dobře." Jenže jedná se o moji osobní zodpovědnost před Bohem (chtěl jsem zopakovat slova "prozřetelností, trhem", ale nehodí se to). Když stát říká: "Bez ohledu na to, zda s tím souhlasíš, vezmu si od tebe část tvých peněz a budu za tebe vykonávat dobročinnost," je na místě držet se známého rčení: "Důvěřuj, ale prověřuj" se silným důrazem na jeho druhou část. Ten stát, který za naše peníze vykonává milosrdenství, zaujímá například celosvětové prvenství v počtu násilně odebraných dětí z rodin.

5) Přijmu-li takový pohled na věc, zhroutí se poslední opora mého sebevědomí.

Zdá se mi, že je to tak trochu v nás všech, kteří nejsme svatí. Slyšíme-li, že se někomu přihodilo neštěstí, do pocitu lítosti se mísí pocit úlevy, že se to nepřihodilo nám. Může přerůstat až v jakési morbidní uspokojení, zvláště u lidí zažívajících často pocity neúspěšnosti. Takoví lidé potřebují bezdomovce jako konejšivé měřítko vlastní hodnoty. Lékem na tuto nemoc duše je plánovité radování se z pozitivních činů (ono Svěrákovo "přilož třeba cihlu k cihle"). Při jistém úsilí se tak lze vymanit i z pasti relativity pro ješitné. Stačí vynaložit trochu vůle a radovat se z vycházky do lesa ve chvíli, kdy soused letí k moři.

6) Je nutno tím projít, aby se společnost stala výkonnější

Tento názor vychází ze zkušenosti, že v příliš pohodlném prostředí člověk leniví (patrně nejde o to, aby nelenivěli nezaměstnaní nebo ti, co jsou "za vodou", ale hlavně ti, kteří náleží k ostatní živící menšině.) Existence bídy hraje pak ve společnosti roli Damoklova meče povzbuzujícího k větší aktivitě. Sám nevím, jak to přesně funguje, jsem si však jist, že složitěji a že negativa převažují nad pozitivy. Předně jedná se o motivaci povahy hrubě materiální, k hmotě stahující i v jádru duchovně založené bytosti. Hraje-li si totiž společnost na závody, při nichž ti poslední zmírají ve škarpě, vyvíjí tlak především na rodiče. Sám si spočítám, zda přežiji, budu-li se věnovat tomu, k čemu mě mé lepší já ponouká. Mám-li však děti, není jasné, jaký kapitál potřebuji nashromáždit, abych jim v pravý čas mohl pomoci např. "dosáhnout" na hypotéku. I proto se lidé věnují lépe placené práci, která jim však není blízká (v této souvislosti a pouze v této souvislosti lze pochopit Mt 19, 29-30). A mohou-li podlehnout pečlivě vychovaní lidé, což teprve, abych tak řekl, samouci v etice. Ti inklinují ke zločinu mnohem více za daných pravidel. Řekl bych, že takto se společnost stává výkonnější především v kriminalitě a plytkosti.

Doposud jsem se snažil dokázat, že bezdomovectví je problém, se kterým je třeba něco dělat, přičemž nelze spoléhat na stát a dobročinné organizace. Milosrdenství dnes předkládá morální imperativ zájmu o politiku. Myslím, že je správné po státu asertivně žádat, aby měl každý dobrou šanci získat základní zázemí. I ten, kdo má malou mzdu. Podstatné je, aby první schůdek byl na dosah. Diogénovi stačil sud. Proč by někdo nemohl obývat třeba 4 m2? Že to je nelidské? Tak pro naši ohleduplnost musel umrznout!

Nyní naznačím, jak si představuji cílový stav prostřednictvím fiktivního rozhovoru bídníka (B) s pověřeným pracovníkem (Pp).

Takto koncipovaná pomoc by nejen nemusela být prodělečná, ale, jak je patrné z výše uvedeného fiktivního rozhovoru, znamenala by rovněž úlevu pro systém zdravotního a sociálního zabezpečení, pro příjemce alimentů a jiných soudních vyrovnání. Navíc by takováto pomoc skrze svou stabilitu a jistotu znamenala úbytek počtu rozhodnutí řešit osobní potíže protizákonnými způsoby.

Vypadá to jednoduše, ale uskutečnění mé ideje předpokládá vynaložení značného úsilí nejen stavebního a organizačního, ale zpočátku také ideologického, politického a legislativního. Při dobré vůli však může ten, kdo má možnosti (zejména obce a města), začít hned.

Když jsem uvažoval, co bych mohl dělat já, napadlo mě založit nový rytířský řád pro pomoc na cestě k domovu. Je přece rytířské a křesťanské pomoci někomu v nouzi. Celibát ani víra by nebyly podmínkou (víra je dar, nelze povyšovat se nad někoho proto, že něco nedostal), stačila by úcta k hodnotám vírou neseným. Dále odpracovat třeba 40 hodin ročně zdarma, zúčastňovat se duchovních cvičení (seminářů na téma "Co radí Bible v tomto problému."). Nevím však zatím kupříkladu, jak nejlépe minimalizovat možnost korupce. Bude-li se však někdo i po tomto stručném nástinu cítit se mnou duchovně sbratřen, nuže, pojďme do toho, budu vpravdě potěšen, bude mi ctí podílet se na dobré věci.

Co říci závěrem? Nepodnikneme-li něco, nejen že nepomůžeme zoufalým, ale také se smíříme se situací, která mnohé láká žít v hříchu. Stěhoval jsem onehdy mladý pár do podnájmu. Jednalo se o místnost vedle garáže za 9 000 Kč měsíčně. Nabídka -- poptávka? Ano, jistě, ale především parazitování na neštěstí druhých, hyenismus. Naplňte Zemi nám bylo řečeno. Takto?

Ještě upozornění. Kdo k tomuto textu nezaujme spravedlivé stanovisko, vystavuje se riziku, že mu kupříkladu naroste bradavice.

Já jsem prorok.

A Bůh má smysl pro humor.