2.

Proto přikládám dva fejetonky z připravované knihy Facka v praxi. Pokud nakladatelství její název před vydáním zase změní, upozorním včas.

O SPOLEČNÉ EVROPSKÉ ZODPOVĚDNOSTI (ZA ŠLAPKY A TRPASLÍKY)

Tato stať je příspěvkem k úvahám o společné evropské zodpovědnosti. Největší společnou evropskou zodpovědnost, říká většina myslitelů, máme za zachování kulturního dědictví, místních tradic a národních specifik. S tím jistě nikdo nepolemizuje, problém však někdy vidím ve správném rozlišení, jež je samo sebou zčásti i historické... Navíc se to pořád mění. Nikdy nevíte dost dobře, kdy je něco ještě kýč nebo volovina a kdy už jde o tradiční kulturní jev.

Chci se zde tedy spolu s vámi zamyslet nad jednou částí evropského kulturního dědictví a naší společnou evropskou povinností nad tímto dědictvím. Jde mi o šlapky a trpaslíky. Už patnáct let postávají na naší hranici dívky a dámy, už patnáct let tam prodáváme pestrý výběr trpaslíků -- a někteří jsou toho názoru, že by to časem v Evropské unii mělo pominout, že z toho máme ostudu a podobně...

Vzpomeňte, jak krásně a zajímavě psával Egon Erwin Kisch o pražských šlapkách. Není snad příběh Tonky Šibenice součástí naší klasické literatury? Není Dáma s kaméliemi pravý poklad evropské tradice? A trpaslíčci? Dvě stě let postávají již trpaslíci na středoevropských zahrádkách -- není to snad už také veliká tradice? Nemluvte o kýči. Jsou lidé, kterým trpaslíci připadají krásní, a jsou lidé, kterým se nelíbí, ale podobně je tomu s Knížákem, Jeffem Koonsem a Lenkou Lindaurovou. Mně se trpaslíci vůbec nelíbí a Lenka Lindaurová taky ne -- jsou však okamžiky, kdy jsem ochoten je bránit. Jde, tak říkajíc o pozici, ze které jsou napadáni.

Před časem jsem byl ve Schwerinu na sjezdu německého PEN klubu a večer v hospodě pravil jeden bavorský spisovatel, když zjistil, odkud jsem: "Sobald ich die böhmische Grenze überquere, warten auf einer Seite der Strasse die Tschechinnen und auf der anderen werden die Zwerge verkauft. Das ist die Tschechei für mich."

Patřil k tomu druhu Němců, kterým na otázku, kde jsem se naučil tak krásně německy, odpovídám, že od služebnictva. To, co řekl, lze přeložit takto: překročím-li hranice, očekávají mne na jedné straně Češky a na druhé trpaslíci a to jsou pro mne Čechy.

Ostatní zneklidněli a snažili se věc přejít a změnit téma. Usmál jsem se, soustředil jsem se a svou nejlepší němčinou jsem odpověděl:

"Mein lieber, die Tschechinnen sind meistens anderer Nationalität und die Zwerge werden meist in Polen hergestellt -- aber wichtiger ist etwas anderes: die Damen werden dort nicht stehen und die Zwergen nicht verkauft, wenn Sie, mein Freund, die ersten für`s Geld nicht regelmässig zu ficken pflegen und die zweiten dutzendweise kaufen würden... Angebot gibt es nur dort, wo es auch Nachfrage gibt..."

Přeloženo asi takto: kdybyste vy, můj milej, nejezdil ty dámy za prachy šukat, ony by tam nestály a kdybyste si nekupoval trpajzlíky po tuctech, neprodávali by je tam, to holt je poptávka a nabídka, nejdřív, holenku, je poptávka... Povšimněte si, prosím, oč je čeština kratší.

Ostatní se smáli, pán se urazil -- a bylo vymalováno.

Ovšem, a to je můj příspěvek k výše zmíněné diskuzi. Každá evropská zodpovědnost je společná, milí trpaslíci.

ZIMNÍ POHÁDKA V ZASNĚŽENÉ PRAZE

Na počátku byla ta banální, odporná zimní poezie. Obdivoval jsem zasněžené střechy Malé Strany a jejich nenapodobitelné kouzlo, na kterém už tolik mizerných fotografů vydělalo výtečné peníze, a těšil se, až sníh začne se střech zase padat.

Z Vltavy stoupal lehký opar, který se mísil s mrazivým smogem a společně halili pilíře Karlova mostu do příslovečné básnické vaty. Po mostě se valil nekonečný proud turistů oběma směry a mezi nimi se roztomile jako lištičky proplétaly veselé kabátky kapsářů. Z jedné strany mostu zazníval nachladlý dixieland a na druhém konci neustával harmonikář, obdivuhodný i obdivovaný nejen díky svému téměř stalinskému kníru, falešně hrát a zpívat, ačkoliv hrozilo nebezpečí, že by mohl při refrénu zmrznout.

Labutě vyšly na nábřeží a znuděně čekaly, až jim turisté či zbloudilí Pražané budou házet lahůdky. Obyčejný chleba odmítly s jistou přežranou důstojností, v jistém smyslu typickou pro naši dobu.

Když jsem prchal před organizovaným zástupem italských návštěvníků -- ti jsou daleko nejslyšitelnější a památky je zajímají ze všech nejméně -- uklouzl jsem na náledí a ošklivě si natloukl o betonové bednění neukradnutelného, ale ohyzdného odpadkového koše. Pak jsem s nenávistí smetl špinavý sníh s auta, ztuhlý stroj nastartoval a zamířil k domovu.

Na nejbližší křižovatce jsem s nasazením všech sil a řidičského umění zachránil život asi padesáti lidem, totiž skupině starších německých turistů obého pohlaví, jež se dílem ubírala přes rušnou křižovatku napříč, dílem stála uprostřed této a filmovala protější zasněženou věž, dílem se na křižovatce vesele koulovala. Tři starší, důstojní muži působili opile. Díky zledovatělým kočičím hlavám jsem dostal při vyhýbání se turistům smyk, ačkoliv jsem jel krokem. Podařilo se mi však neskolit ani klouzající se bavorské dítě, které se mi vesele objevilo před chladičem, ani se nesrazit s tramvají, posléze jsem v pořádku přistál na protějším chodníku před řezníkem a lahůdkářem paní Maškovou. Turisté na mne přitom volali Scheisse, Arschloch a Du Idiot, pass doch ein bisschen auf!.

To nemá smysl překládat.

Trochu vyčerpán tímto zážitkem, nechal jsem auto stát za nejbližším rohem a odebral se do hostince U Vopičků, abych se vyléčil. V hostinci sedělo několik štamgastů -- Hamánek, Peňous, Brejžek, Šušma a tentokrát také občasný host Churaň, kterému ostatní říkají buď Pátá Bé nebo Čuraň.

Kupodivu ho víc rozčiluje to první, snad proto, že je majitelem čtyřhvězdičkového penzionku s nechutně drahou restaurací, (obého se zmocnil takřka zadarmo jako bývalý pracovník Obvodního podniku bytového hospodářství (poznámka pro mladší generaci: Obvodní podnik bytového hospodářství býval za totáče cosi jako domovní správa, socialistické domovnictví, nicméně jeho zaměstnanci patřili mezi finanční šlechtu, podobně jako zelináři, řezníci a taxikáři. Zatímco ale taxikáři se museli uchýlit k ponižujícímu okrádání v drobném, zaměstnanci OPBH zpravidla rozkradli celé domovní bloky) a zdůrazňuje, že má základní vzdělání ukončeno. K Vopičkům tento dobrý muž chodí, protože v jeho restauraci je pivo teplé.

"A byli to Němci?" zazářil Hamánek. "A nebyli sudetští?", optal se nadšeně.

Čtenáři už vědí, že Hamánek pěstuje nutrie, ale nevědí zatím, že také miluje sudetské Němce. Důvod to má prostý, nutrie mu tvoří příspěvek k nízkému důchodu, každý obolus, jak říká, je ale perně zasloužen jak prací, tak navinulou vůní starého nutrijího trusu, jímž nešťastník zpravidla zavání a navíc prý v poslední době ceny kožíšků klesají a prodávají se obtížně - zatímco dva bloudící Němci mu jednou dali celé euro jen za to, že jim ukázal, kde je veřejný záchodek.

Od té doby se Hamánek také tak trochu považuje za sudetského Němce a věří, že případný návrat těchto bude pro něho prospěšný. Ujistil jsem ho, že to v žádném případě sudetští Němci nebyli, jelikož neměli chebské kroje, a Hamánek ztratil o moji příhodu zájem.

"Umíte si představit, že by se takhle motali po křižovatkách v Berlíně nebo ve Frankfurtu?" pravil prodavač ušanek Peňous. "Voni si snad myslej, že tady u nás neplatí žádný pravidla. Nebo snad mají doma jiný značky? Ledaže nerozuměj některejm cedulím, protože neumějí česky..."

"Ale počítat umějí," rozhněval se Čuraň Pátá Bé. "Furt je vidím, jak postávají s kapesníma kalkulačkama u jídelního lístku a přepočítávají si ceny. A pak kolikrát nejdou ani dovnitř, hajzlové."

"No, vo tak moc u tebe nepřijdou," zachechtal se nezaměstnaný básník Šušma. "Ještě máš na jídelním lístku napsáno Gebackenes Hänschen? To totiž není kuře, jak ty si myslíš, ale spíš něco jako pečenej Jeníček. No, ona Perníková chaloupka je původně německá pohádka. Vůbec jsou tyhle nápisy zajímavý, ale musíte je umět číst. Třeba "Original čechische Küche" znamená "vysmahlá kachna a předraženej guláš". "Internationale Küche" zase znamená, že se to v podstatě nedá žrát, protože to nemá žádnou chuť. Anglicky zase například "Very smart young team" znamená, "krademe mírně a ani na to nepřijdete".

"Křivdíš nám," zasmušil se Pátá Bé. "My chceme jenom žít. Totiž přežít."

Venku před knajpou parkoval jeho funglnágl nový automobil, takže se to přežívání zřejmě celkem dařilo.

"Němčina je vůbec krásnej jazyk," zasnil se Šušma. "Jen ty jména. Třeba Horst Buchholz. Česky to znamená Hnízdo Bukový-dřevo. Nebo Eberhard Neumann, to je Kancotvrd Novák. A naopak."

"Takže například Doležal je Untentrauer? A jak by se jmenoval tamhle pan Vopička?" chtěl vědět Brejžek, řečený, jelikož se jmenuje Blahoš a kdysi se na pohlednici, kterou do hospody posílal z Bulharska, podepsal "váš Bl.Brejžek" vesměs Blbrejžek.

"Já jsem eine kleine Affe," houkl od výčepního pultu pan Vopička. "To já vím náhodou dávno. Pátá Bé by se jmenoval Pisser."

"Proč?" žasl Čuraň.

"Podívej se do slovníku," radil mu Šušma posupně. "Mimochodem, když jsme u těch jmen, to jsou hotový kouzla. Jeden kolega básník v devatenáctým století v sobě objevil silnou básnickou žílu, ale cítil, že mu v rozvoji brání jeho jméno. Jmenoval se totiž Vojta Vejškrab a to, jak sami uznáte, prostě není jméno pro básníka..."

"Šušma taky ne," mumlal zlý Brejžek.

"Zamyslel se a nechal se přejmenovat. Z úřadu se vrátil domů jako Adalbert Weissgrab. Všichni byli pohoršení a zklamaní - tak se tedy z nadějného českého poety stal zrádce národa, a ještě ke všemu tak pitomě zvukomalebně: vejs -- krab- weiss-grab... Z vejškrabu bílý hrob. Mladý básník ale věděl svoje, seděl, čekal, psal verše a trpěl."

"Podle mejch informací," děl Hamánek, "trpění básníkům prospívá, pokud to ovšem nejsou sudetoněmečtí básníci."

"Jakmile uplynula zákonná lhůta," nenechal se Šušma vyrušit, "odebral se Weissgrab zase na příslušnej úřad a požádal o novou změnu jména. Tentokrát to už bylo dražší, ale domů se vrátil jako Vojtěch Bělohrobský, prostě přeložil svoje hnusné německé jméno do libozvučné češtiny."

"Bělohrobský, to je dobrý," kývl Peňous.

"Konečně měl díky tomu úskoku přes němčinu skvělý básnický jméno a nebejt toho, že asi za půl roku umřel na souchotiny, jak to tehdy bylo v módě, mohl se stát velkým českým básníkem."

"Tak je to s těma Němcema furt," řekl řízen jen jemu známou logickou úvahou Pátá Bé.

Když jsem je tak pozoroval, jak klepou popel na stůl a na zem, jak se polévají pivem a navzájem urážejí, aniž by se urazili, došlo mi pomalu, proč vlastně se v naší stověžaté matičce tak zvláštně promění jak chování účetních z Bambergu, tak montérů z Milána nebo opravářů z Marseille. Činí tak ze stejného důvodu, z jakého k nám ve skutečnosti jezdí. Kdepak památky, kdepak přírodní krásy, i když i ty jistě hrají důležitou roli. Přicházejí k nám ze sešněrovaného světa, kde ta demokracie už dávno není tak pěkně křehká, ze světa plného předpisů a nařízení, přicházejí se k nám nadechnout naší sametové svobody.

Ještě než jsem to ale stačil pánům oznámit, zeptal se Brejžek Čuraně, jakéže to zase koupil nové a úžasné auto.

"Folksvágn," odtušil oslovený hrdě, "koupil jsem Tuarega za dva a půl melounu, vole, ale je to fáro."

"Folksvágn znamená lidový vůz, vole," vysvětlil Šušma. Pivo přestalo některým přítomným chutnat.

Když jsem se později vrátil ke svému zdaleka ne tak lidovému automobilu, měl chudák přední kolo uzamčeno v botičce, zřejmě pod záminkou toho, že jsem stál poněkud trochu na chodníku, který byl předtím pod špinavým sněhem a odpadky neviditelný. Skupinka německých turistů vůz pozorovala a jeden z nich pronesl: "Siehst du, typisch Tscheche, gar keine Disziplin..."

To za přeložení stojí: Hele ho Čecha, kus disciplíny v nich není.