O českém plebejství trochu jinak

Televize způsob života nejen odráží, ale asi ještě víc vytváří

16. 12. 2005 / Rudolf Převrátil

Vede k falešnému pohledu na českou společnost a pokud by se ho intelektuálové drželi, velmi by jim ztěžoval rozumné jednání. U nás totiž nejsou věci tak uspořádané, jako možná v anglosaském světe. Plebejci bývají často inteligentní, "lidé nahoře" od aristokratů až po příslušníky dnešních "elit" naopak zhusta velmi tupí. Značná část toho nejlepšího, co je v české kultuře, má určitou pečeť plebejství, o samotných tvůrcích nemluvě. Hašek i Čapek, Vančura, Werich i Hrabal, Forman až po "Taking off", Kundera ve Směšných láskách... Je v nás tedy plebejství negativní i pozitivní. Úsilí o zlepšení duchovní situace nemůže směřovat k vykořenění plebejství jako takového, protože tím bychom koneckonců sami zrušili sama sebe. Smysl má naopak bojovat proti nízkosti, která je obsažena v našem plebejství, tím, co je v tomtéž plebejství vyššího, nebo tím vyšším, do čeho může vyrůst. Ve svých nejlepších kulturních projevech vyúsťuje české plebejství do humanismu - nepapírového, neabstraktního, lidského.

Naše společnost je takto dvojklaně plebejská po staletí, zřejmě už od husitských dob. Proto nezní příliš přesvědčivě, když Čulík připisuje dnešní negativní projevy českého plebejství vlivu období normalizace. Podobné klišé používal předchozí režim, když všechny své potíže vysvětloval přežitky kapitalismu. Mimochodem, kompromis mezi tehdejším režimem a většinou obyvatelstva měl poněkud jinou povahu. Výměnou za vnějškovou politickou loajalitu (což je něco jiného než Čulíkova "nemyslící dětská loajalita") umožňoval nejen umírněný konzum, ale také vytváření různých soukromých a poloveřejných sociálních prostorů, které se bez ohledu na přání režimu začaly naplňovat polooficiálními, neoficiálními a neformálními aktivitami. Dokládají to sociologické studie i vzpomínky řady disidentů. Nemyslící dětská loajalita se stala masovým jevem až s nástupem masové kultury po roce 1990. To vše je samozřejmě jiný příběh; pro účely této úvahy z něj vyvozuji tolik, že normalizační režim sice mohl ve svém zájmu podporovat některé rysy negativního českého plebejství, současně ale otevíral volky-nevolky prostor i pro jeho pozitivní stránky. Obě stránky jsou v naší historii přítomny neustále a jakoby mezi sebou bojovaly. V určitou dobu a v některých ohledech má převahu jedna, jindy a v jiném ohledu zase druhá. Jde o to, aby nás naše špatné stránky a sklony jako společnost nezničily, protože by nás byla škoda. Ve svých světlých okamžicích jsme schopni dát leccos dobrého sobě i jiným.

Dvojznačné plebejství Čechů není nějakou antropologickou konstantou. S postupem času mění své podoby, a to působením konkrétních společenských sil, institucí a mechanismů. Čulík cituje Fabiana Golga, který říká, že televizní reality show jsou populární proto, že jsou odrazem života Čechů. To je opět přílišné zjednodušení a polopravda. Televize způsob života nejen odráží, ale asi ještě víc vytváří. Opilství, klení a sexuální nevázanost najdete v každé společnosti, ale když televize z takového chování udělá něco přitažlivého, když je předvádí je veřejnosti jako normální, vytváří z něj sociální normu. Televize se sice tváří jako naše zrcadlo, ale ve skutečnosti my se stáváme výtvorem a obětí televize, pokud si ji pustíme k tělu. Působení televize je nepochybně závažné téma. Úsilí o pozvednutí české kultury musí být nutně střetem s pokleslostí televize a současně úsilím o udržení a kultivaci prostorů, kam televize ještě nesahá.

Jeden výrok Jana Čulíka se mi zdá být natolik jednostranný, až je nemístný. Západní země mají podle něj také jako my silnou zálibu v pokleslé zábavě, ale jsou mnohem strukturovanější. Je v nich silná intelektuální třída, která v médiích onu "plebejskou tupost" účinně zesměšňuje a tím před ní brání společnost. Mě ovšem vadí, že reality show a podobné zábavy zaměřené na "nejnižšího společného jmenovatele", jak říká Čulík, jsou právě vynálezem těchto západních společností, že tam neustále vznikají a k nám postupně přicházejí jejich nové a stále pokleslejší varianty, a že o tom nepadla v článku ani zmínka. To mi připadá unfair.

Litovat, že česká společnost není proti takové zábavě dostatečně odolná, je trochu jako plakat nad tím, že Indiáni nebyli odolní proti neštovicím, ale taktně přitom zamlčet fakt, že se neštovicemi nakazili z přikrývek rozdávaných francouzskými a anglickými kolonisty, nebo želet úpadku, který v Číně způsobilo žívání opia, ale neříci, že Číně tento produkt v opiových válkách vnutili Britové.

Nestačí si povzdechnout, že kdo by takto zesměšňoval reality show, riskoval by patrně soudní proces za poškozování obchodních zájmů. Když už je řeč o obchodě, bylo by nutné jít na kořen věci, tedy postavit se proti tomuto druhu kulturního byznysu. Což ovšem, uznávám, se na stránky Czech Business Week moc nehodí.

Vytisknout