To se změnilo s příchodem parního stroje. Přibližně od r. 1810 začíná průmyslová revoluce, přináší s sebou pracovní dobu 14 až 16 hodin denně, 85 hodin týdně. Teprve odbory dokázaly prosadit standardní dělení života na 8-8-8 . Osm hodin práce, 8 hodin odpočinku, 8 hodin spánku se stalo na dlouhá léta životním rytmem moderního dělnictva.

Zde bychom ale neměli míchat dva zcela rozdílné pojmy. Práce a činnost, to není totéž, i když z dálky to podobně vyhlíží. Práci lze definovat jako druh činnosti, doplňující nedokonalý stroj, třeba podávání plechů do lisu, stlačování ovládací páky ve chvíli, kdy je vše ve správné poloze, vyjímání hotového výlisku a ukládání na transportní pás. Činnost jako taková je daleko více závislá na schopnostech pracovníka, dává mu daleko více svobody, pokud jde o hledání správného přístupu k řešení daného problému, není tak přísně vázána na určitý stroj nebo určitý čas.

Dosavadní vývoj charakterizovaný plnou zaměstnaností byl nesen především prací, nahrazováním chybějících částí procesu, výzkum, vývoj, řízení byly personálně v menšině.

Také podíl lidí, zaměstnaných v oboru služeb, neustále roste, ve výrobě naopak klesá. Někdy v šedesátých letech překročil počet zaměstnanců ve službách počet zaměstnanců v bezprostřední výrobě (ovšem spíše ve vyspělých zemích, sotva v RVHP).

Od té doby stále posiluje trend nahradit oblbující práci na výrobním pásu automaty, nebo přinejmenším zajistit obměny pracovního nasazení zaměstnanců, aby se jejich duševní obzor mohl vyvíjet. Bezduchá práce na pásu, jako v Chaplinových groteskách, je dnes nemyslitelná (kromě call centres, pozn.red.)

A zde narážíme na pojem, který by se mohl definovat jako IQ, kvocient inteligence, nebo obecné duševní schopnosti zaměstnanců. Tam, kde tělesná síla může být nahrazena silou motorů, hrají duševní schopnosti zaměstnance, který takový soubor výrobních procesů řídí, dominantní roli.

Rozdělení duševních kvalit v průměru obyvatelstva je nejlépe charakterizováno Gaussovou křivkou, připomínající zvon. Vrchol této křivky představuje 100, podprůměrná inteligence je vyjádřena nižším číslem, geniální lidé dosahují IQ kolem 150.

Nakreslíme-li si tuto křivku, vidíme, že mezi ní a nulovou linií je uzavřena plocha, mezi vrcholem a pravou osou je právě 50% sledované populace, vlevo těch ostatních 50%.

Nyní lze zcela reálně vycházet z toho, že si zaměstnavatelé budou vybírat zaměstnance především v oblasti IQ vyšších než 100%. Protože je však plocha, omezená touto křivkou, konečná, musí být občas voleni zaměstnanci z levé části tohoto rozdělení.

Dá se proto říci, že množina zaměstnaných osob se na grafu IQ dá znázornit jako plocha omezená vlevo limitní čárou, hloupější už nemají šanci, Gaussovou křivkou a asymptotou v pravém maximu.

V období, ve kterém při téměř stagnujícím růstu produkce stoupá produktivita, posunuje se tato limitní čára směrem vpravo. Samozřejmě hrají roli i jiné faktory, stáří, vystupování atd. uchazeče o práci, ale koneckonců není a už nikdy nebude tolik míst v produkci, abychom mohli zaměstnat kohokoliv.

Mezi odborníky se traduje hodnota mezi 33% a 38% práceschopné populace, pro tu nebude v budoucí době žádná šance najít zaměstnání v produktivním sektoru.

Něco takového nelze samozřejmě rozšiřovat, aniž by někdo proti tomu neprotestoval, to jsou v první řadě odbory. Odbory jsou i nadále prodlouženou rukou benediktinů, bez práce hrozí krize společnosti. Je tomu opravdu tak?

Každý z nás, vychovaný benediktinskými tradicemi, se cítí méněcenným, nepodaří-li se mu najít práci, ve které stojí po boku jemu přiměřených spolupracovníků. Konec konců ani plat není tak důležitý, jako uznání, kolegialita a vůbec styk s lidmi, v nezaměstnanosti je to nejvíce deprimující právě nedostatek styku se svým okolím (styk s ostatními stejně postiženými toto trauma pouze posiluje).

Jak tomu lze zamezit?

Zde je celá řada neobvyklých návrhů, od rovné daně, po základní plat každého občana, t.zv. druhý pracovní trh. Co to má s tím společného?

Rovná daň je protinávrh k tak zvané dani z automatů. Zatím co zdaňování automatizovaných provozů způsobuje jejich stěhování do oblasti výhodnějšího zdanění, rovná daň preferuje naopak oblast vlastního státu. Je zcela jedno, zda bylo zboží vyrobeno v Číně, České republice, v Německu, daň z jeho prodeje financuje ve stejné míře naše hospodářství, tím i náš trh práce. Tím lze urazit špičku globalizaci. Jakýkoliv příjem podléhá stejné dani, samozřejmě je nutné zavést nezdanitelný základ a to by měla být hodnota, odpovídající nákladům na život nad hranicí chudoby.

BBC: "Bylo by zavedení rovné daně politickou sebevraždou?"ZDE

Tento základní příjem by mohl jako základní plat nahradit všechny ty složité dávky, jeho výplata by měla být spojena s povinností, na výzvu obce se dostavit k obecně prospěšné práci. Nejenom čištění obce, ale i hlídání, služby u volebních výborů, dohled na silniční provoz na začátku a na konci školní doby, kdy děti přecházejí rušné komunikace, kontrolu kontejnerů na tříděný odpad, pomoc školákům s domácími úkoly, pomoc postiženým spoluobčanům, zde je pole možné činnosti opravdu široké.

Dosavadní představy o práci jsou založené na představě, že teprve kdo trpí, má nějakou hodnotu. Což tak, kdybychom našim dětem vštěpovali myšlenku, že pomáhat našim spoluobčanům bez ohledu na zisk je chvalitebné? Základní prostředky na život by nám měla garantovat naše solidární společnost.

Volný čas lze využívat i jinak, prací na zahrádce, ve svém okolí, v přírodě, v občanských sdruženích, to vše je třeba pro ty méně zdatné organizovat a pomoci jim v jejich potížích. Nejdůležitější je při tom, překonat sociální izolaci, zapojit lidi do společnosti aniž by měli pocit, že jsou pouhým objektem jakési totality.

I ten Pámbíček nám to předvedl, v šesti dnech stvořil svět, od té doby na věčnost odpočívá. Opravdu?