Stanovisko KSM je směšným pokusem vtáhnout parlamentní KSČM do půtky o legalitu a legitimitu myšlenek, které, jsouce historicky podmíněné, používaly formy v té době běžné, dnes mnohdy nepřijatelné. Prostřednictvím této zmatené, emocí plné diskuse je pak skrytým cílem iniciátorů této diskuse působit na zákaz KSČM jako parlamentní strany. KSM tak (snad jen z hlouposti, jikoliv cíleně) plní roli užitečného idiota těch, kteří usilují o kriminalizaci celé levice. Ideoví odpůrci levice nejsou hloupí. Ideoví odpůrci levice totiž reálně pochybují o atraktivitě pravicových programů i pravicové politiky v českých podmínkách. Tváří v tvář představitelům pravice, reprezentované chlapem s gulama, bodrým chasníkem z kotárů, Mirkem Topolánkem.

V USA ještě v padesátých letech minulého století existovala rasová segeregace. Stěží by se dnes někdo soudný odvolával na tradice Ku-Klux-Klanu. Stejně tak by se málokdo odvolával v "komunistické" Číně na tradici Maovy kulturní revoluce. Mladí "komunisté" se dnes odvolávají na Marxe, Engelse a Lenina a toto myšlenkové dědictví nazývají marxismem. To ale není pravda. Pokud se k něčemu tito naivkové hlásí, pak k tradici marxismu-leninismu, jehož přímým pokračovatelem byl v Rusku Josif Visarjonovič Stalin. V Čechách pak Klement Gottwald a další garnitura gerontokracie, kterou smetl až listopad 1989. K úlevě valné většiny - včetně řady tehdejších komunistů, kteří přivítali roztřesený pád Jakeše jako východisko ke generační i obsahové změně. Jako perestrojku. Přestavbu. A každá přestavba je modernizace. Husák, Jakeš, Bilak, Hoffmann, Lenárt a další tehdejší mocní neinspirovali levici. Umožňovali přežívat pokřivenému systému, který měl k socilismu hodně daleko, i když od svých ideových protivníků dostal posměšnou nálepku "reálný socialismus". Který zakazoval tvořivě myslet i tvořivě interpretovat historii pro inspiraci do budoucnosti.

Z myšlenek dělnického hnutí a z myšlenek Marxe vychází i sociální demokracie (včetně té české - má to také v programu) a ta přitom už od první republiky odmítá právě metody násilí, prosazované v Rusku i jinde Leninem a jeho pokračovateli. Z tradic Marxe a dalších filosofů minulé doby vycházejí i další politické proudy levice. Aniž by usilovaly o násilné svržení režimů, ve kterých jejich přívrženci žijí. Právě v metodách přechodu k socialismu a dále k beztřídní společnosti se liší přístup jednotlivých levicových subjektů. Právě v nich je zakotvena jejich totožnost a společenská akceptovatelnost. Pokrok nestojí na samopalech a bombách - to pochopili už i anarchisté. Rakouští socialisté měli donedávna beztřídní společnost jako cíl ve svém programu a nikdo se je nepokoušel zakazovat. Nejspíše proto, že si termín pokrok nevykládali jako "revoluční překonání kapitalismu" či "boj za revoluční svržení kapitalistického řádu masami pracujících", jak naivně činí čeští mladí "komunisté".

Komunistická strana Čech a Moravy je stranou parlamentní, která respektuje - narozdíl od KSM pluralitu vlastnictví. Která respektuje - narozdíl od KSM - ústavní pořádek státu, jehož je legitimní součástí. Která dodržuje ústavu a zákony státu. I když její jednotliví členové či sympatizanti vyjadřují někdy názory, které jsou v příkrém rozporu se stranou prosazovanými cíli a metodami demokratické politiky, demokratické chování KSČM je zaručeno demokratickým způsobem voleb jejich představitelů, její prací na zastupitelstvech všech stupňů i jejím působením ve sněmovně či v Senátu. KSM má oproti tomu daleko blíž, než ke KSČM, ke Straně československých komunistů, vedené Miroslavem Štěpánem, případě k leninské frakci bývalého agenta StB Zifčáka. U těchto okrajových skupinek je slovo revoluce silácky frekventované, násilné metody v politice legitimní, výhrady k parlamentní demokracii principiální. Naštěstí není KSM jedinou organizací, sdružující mladé lidi na levici. Mladá levice je daleko pluralitnější a demokratičtější, než by se mohlo zdát ze svalnatých řečí několika dětí bývalých funkcionářů a několika jejich kamarádů. Naštěstí. I to by si měli uvědomit všichni, kteří házejí všechny do jednoho pytle. Inpytlopedie není reálnou alternativou politiky stejně, jako násilné svrhávání kapitalismu masami pracujících...

I když nás mohou být (a jsou) miliony, lze pokroku dosáhnout jednodušeji a trvaleji - uvědomněním si reality a možností parlamentní demokracie. Protože vláda lidu není vláda nad lidem. Protože své zástupce volíme my - občané. Protože demokracie znamená i pokoru před vůlí většiny. A většinu ještě nikdy nikdo nesvrhl. Nikde.