V úvodu se chci nejdřív ohradit proti způsobu, jakým Fabiano Golgo zachází s výsledkem mého soudního sporu s Milošem Zemanem. Používá ho jako odrazový můstek k rozsáhlé úvaze o korupci českých novinářů. Toto krátné myšlenkové spojení mezi řádky naznačuje, že snad mám s korupcí cosi společného. Nepodezírám ale autora ze zlého úmyslu - nejspíš prostě jen nedomyslel, že tak jeho text vyznívá.

Golgovy úvahy o "průměrném Čechovi" (jakkoliv podepřené odkazem na americkou antropoložku Christen Metzovou) jsou na hraně nepřípustného zobecňování. O čem totiž vypovídá fakt, že někteří Češi schvalují korupci? Podobně nesmyslně by mohl Golgo tvrdit, že průměrný Rom schvaluje kapesní krádeže. Zajímavým a podnětným námětem k diskusi je ale Golgovo pojetí žurnalistiky. "Jako novinář jsem hrdý na své úsilí projevovat pokud možno neutralitu a vždycky usilovat o vyvážený pohled obou stran," píše. "Mým cílem je být prostředníkem pravdy ve prospěch společnosti".

Tento výrok je vnitřně rozporný. Často (nebo dokonce většinou) tomu totiž bývá tak, že novinář analýzou případu zjistí, že pravdu má jen jedna ze stran sporu. Co potom? Podle Golga by měl vedle pravdy dát stejný prostor také lži. Tím ovšem pravdu nutně zrelativizuje a zamlží. Pokud novinář píše o běžných tématech (občanské spory, politické causy atd.), nevadí to, protože je tu poměrně široký prostor pro odlišnou interpretaci. Problém se ale objevuje v nejméně dvou dalších oblastech:

1). Tam, kde by poskytnutí stejného prostoru oběma stranám narazilo na obecně uznávané morální "mantinely".

Dal by Fabiano Golgo v zájmu vyváženosti hlas třeba popíračům holocaustu nebo rasistickým teoriím příslušníkům hnutí skinheads? Zveřejnil by názor kanibala, že lidské maso je výživné a chutné, nebo obhajobu pedofila, že osmileté holčičky jsou nejvíc sexy? Věřím, že nikoliv. Pokud přitom Golgova koncepce absolutní novinářské neutrality a vyváženosti platí, měl by tak "v zájmu objektivního informování veřejnosti" bezpochyby učinit.

2). Tam, kde na jedné straně stojí objektivně doložitelná vědecká pravda a na straně druhé pouhý laický názor, navíc motivovaný ideologicky, finančně nebo politicky.

Uvedu osobní příklad. Jako ekologický publicista se věnuji problematice globálního oteplování, geneticky modifikovaných organismů, jaderné energetiky, snižování biodiverzity a podobně. Na jedné straně mám k dispozici příslušné vědecké studie, na straně druhé tiskové zprávy ekologických aktivistů. Pokud oba tyto informační zdroje pečlivě porovnám, většinou zjistím, že pravdivý je pouze ten první.

Nevidím proto žádný důvod, proč čtenáře mást publikováním nepravdivé propagandy. Veřejné debatě bych tím prokázal medvědí službu. Kdybych totiž "vyváženě" poskytl prostor i nevědecké ideologii, mohlo by se neinformovanému čtenáři zdát, že v ekologickém diskursu spolu soupeří dvě stejně validní pravdy.

(Poznámka na vysvětlenou: tuto informační selekci si mohu osobně dovolit tím spíš, že se naprostá většina českých ekologických publicistů chová přesně obráceně. Zavádějící tvrzení zelených hnutí často publikují, aniž by se je pokusili konfrontovat se závěry odborníků.)

Tím se dostáváme ke Golgovu názoru, že v Česku nejsou idealističtí novináři, kteří svou práci považují za posvátné poslání. Nemám rád velká slova, ale přesně takovým novinářem se cítím být. Jsem idealista. Právě proto se stále znovu pouštím do mediálních polemik o ekologických otázkách a snažím se v nich prosazovat postupy, které osobně považuji za přínosné pro životní prostředí.

Fabiano Golgo mně ovšem pejorativně označuje za "aktivistického novináře", respektive "mediálního politika" a dokonce mne přirovnává k Jakubu Patočkovi. Mezi námi dvěma je přitom zásadní rozdíl. Pro Patočku byla novinařina vždy jen čistě účelovým nástrojem prosazování partikulárních zájmů. Nejprve propagoval protijadernou ideologii Hnutí Duha, které bylo za boj proti Temelínu placeno penězi pocházejícími od rakouské vlády. Později v médiích prosazoval zájmy Strany Zelených, kterou ovládl a za kterou sám kandidoval do Evropského parlamantu. Patočka se za nezávislého novináře jen maskuje - ve skutečnosti je propagandista a politik.

Já sám naopak na ekologické publicistice nemám absolutně žádný osobní zájem. Politiky se aktivně neúčastním a svou rodinu živím prací v čistě komerčním médiu, které nemá s životním prostředím nic společného. Britské listy a Neviditelný pes mně za články nehonorují vůbec, v ostatních médiích (Lidové noviny, Respekt, Týden...) jsou vzhledem k vynaložené energii honoráře tak nízké, že jde spíš o časově náročné hobby. Nepíšu za peníze zahraničních vlád ani žádných průmyslových koncernů. Veřejné debaty se zkrátka účastním jen a pouze "na vlastní triko".

Golgova kritika "aktivistické" novinařiny vychází ze zásadního nepochopení rozdílnosti mediálních žánrů a z neznalosti moderní teorie masové komunikace. Autor především nerozlišuje zpravodajství a publicistiku. Jeho požadavek neutrality a vyváženosti je oprávněný jen v prvním případě. I tam jde ale o nedostižný profesní ideál, kterému se zpravodajec může snažit jen více či méně přiblížit. Neutrální a vyvážený komentář je pak stejným logickým nesmyslem, jako sněhulák na Sahaře.

Kdyby si Golgo přečetl nějakou učebnici žurnalistiky, možná by překvapeně zjistil, že kromě jeho pojetí přísně neutrálního a vyváženého novináře existuje také pojetí zcela opačné. Termínem "advocacy journalism" popisují západní teoretici masové komunikace typ publicisty, který ve veřejném zájmu rezignoval na ideologickou fikci objektivity. "Novinář - advokát" (za něhož se považuji i já sám) se snaží v médiích aktivně prosazovat hodnoty, které považuje za správné. Advocacy journalism je komplementární k nezaujaté zpravodajštině, kterou Golgo mylně považuje za jediný legitimní profesní postup. (o advokátské žurnalistice blíže: ZDE, ZDE).

Na závěr bych rád poopravil Golgův mylný názor, že čeští reportéři nemají v novinách prostor, do něhož by si mohli napsat, co sami chtějí. Všechno, co se tiskne, prý schvaluje šéfredaktor, takže kdybych býval napsal korupční článek ve prospěch Temelína, musel by úplatek dostat on.

Naprostý nesmysl je to už proto, že Reflex (kde můj sporný článek vyšel) je vyhraněně autorským časopisem. Šéfredaktor Petr Bílek je osvíceným koordinátorem, který redaktorům poskytuje takřka absolutní tvůrčí svobodu.

Vymýšlení témat, jejich zpracování a vyznění je zcela na nich. Na výsledném autorsky subjektivním pohledu na svět také stojí imidž časopisu. Že by Petr Bílek za můj článek o Temelínu dostal úplatek, je absurdní představa už proto, že nápad napsat ho vznikl v mé hlavě.

Za celé mé pětileté působení v Reflexu se mi ani jednou nestalo, že by kdokoli zasahoval do vyznění mých textů nebo že by se mně pokoušel nějak manipulovat. Došlo k tomu teprve před dvěma lety, kdy už jsem s Reflexem spolupracoval jen jako externista. Pokus o manipulaci navíc proběhl v přesně opačném "gardu", než Golgo mezi řádky naznačuje.

Šéf reportérského oddělení Tomáš Feřtek (který v té době zároveň pracoval pro Hnutí Duha a který se nikdy netajil svou ideologickou příslušností k zelenému hnutí - viz ZDE) mi vyhrožoval cenzurou mých ekologických článků. Zklamání z tohoto pokusu o potlačování jiných názorů bylo také důvodem, proč jsem s Reflexem ze své vlastní vůle ukončil spolupráci.

Kdyz jsem v roce 1999 pracoval jako reportér v Lidových novinách, poměrně velká tvůrčí svoboda vládla i tam (jak je tomu dnes, netuším). Témata na reportáže jsem si většinou vymýšlel sám a "síto" tvořila běžná kolektivní diskuse na poradě.

Jen málokdy se stávalo, že by mi do vyznění textů zasahovali editoři. Je ale pravda, že jsem se v Lidovkách věnoval málo výbušným apolitickým tématům. Golgova paušalizující představa, že v Česku před otištěním všechno schvalují šéfredaktoři ale vypovídá spíš o jeho neznalosti domácí redakční praxe. Tak to možná fungovalo před rokem 1989.