Sociální demokracie jako fénix vstala z popela série porážek ve volbách do Evropského parlamentu, krajské samosprávy a Senátu v roce minulém i skandálů kolem svého předsedy a premiéra z roku letošního.

V určitém smyslu se opakuje situace před volbami roku 2002, jako by preference ČSSD vyjadřovaly stálý biorytmus. Tehdy také - vzápětí po založení čtyřkoalice v roce 2000 až do sjezdu v roce 2001 - volební preference sociální demokracie klesaly. Po sjezdu stouply přibližně o pět procentních bodů a pak se rozkolísaly, v průběhu předvolební kampaně však vzrostly téměř o osm procentních bodů. A následovalo vítězství ČSSD ve volbách, které bylo výraznější, než slibovaly průzkumy.

Dodnes se sociální demokraté mezi sebou přou, kdo se o tento úspěch zasloužil. Podle jedněch může za vítězství tehdejší ekonomický růst, a tedy vláda. Podle jiných byl růst popularity ČSSD vyvolán oznámením jména nového předsedy strany, přičemž veřejnost ve Vladimíru Špidlovi viděla změnu k lepšímu. Ať již je pravdivá kterákoliv z těchto dvou interpretací volebního úspěchu ČSSD, nebo oba faktory působily společně, jedno je jisté: v současné chvíli se ekonomice této země daří a nový premiér představuje změnu. I když nelze dvakrát vstoupit do téže řeky, předpoklady úspěchu sociální demokracie ve volbách do Poslanecké sněmovny příštího roku existují.

Tendence jsou zřejmé. Otázkou otázek ale zůstává, zda razantní nástup ČSSD skutečně vydrží až do voleb. Styl krizového řízení, kdy nové železné koště nesmlouvavě vymetete každého státního úředníka či poradce, který je spojen s pochybnými aktivitami, by vydržet mohl: poslední léta kádrové stagnace uvnitř ČSSD i státního aparátu vytvořila podmínky pro bujení korupce a zneužívání pravomocí, a to nejen představiteli ČSSD a jejich spojenci.

Nepříjemné pro sociální demokraty je, že by se tento postup krizového managamentu mohl za rok stát pro veřejnost natolik samozřejmým, že se jeho volební efekt může vytrácet. Navíc je pravděpodobné, že se časem objeví i chyby a problémy kolem nových politiků, kteří přišli s Paroubkem. Zdá se, že sociální demokracie nemá volební téma.

ČSSD sice připravuje programovou konferenci, ale programový tlustospis bude mít na veřejnost minimální vliv. Volbám chybí věcná dominanta. V takovéto situaci se může ukázat provizorium, které po odstoupení Stanislava Grosse vládne v sociální demokracii, jako velké riziko: ČSSD je jedinou parlamentní stranou, která nemá předsedu.

Oproti původním předpokladům Paroubek nikterak o získání funkce šéfa ČSSD neusiluje. Nabízí se trojí vysvětlení:

• Předně se zdá, že Paroubek, obdobně jako svého času Miloš Zeman, v situaci neustálého nedostatku času podceňuje stranickou práci.
• Zároveň se Paroubek vzepřel obecnému očekávání, které kromě logiky mocenské hry obsahuje i problematický aspekt -- nezdá se mu morální přeskočit Bohuslava Sobotku, který mu pomohl při cestě do premiérského křesla.
• A pravděpodobně se Paroubek též obává, že by souboj o získání postu předsedy mohl stranu rozštěpit.

Jenže situace je jiná. Dějiny polistopadové sociální demokracie neznají okamžik, kdy byla tato strana tak jednotná, jako je nyní. Frakční činnost v zásadě ustala, a to jak na levici, tak i na pravici. Odbojní poslanci zmlkli. Lze samozřejmě říci, že se jedná pouze o dočasné předvolební zklidnění a že se v létě frakční sváry rozhoří nanovo. Zdá se ale, že změna je hlubší, byť spojená s jedním člověkem: Jiří Paroubek se ukazuje jako silná osobnost, která dokáže jak překlenout rozdíly mezi jednotlivými ideovými proudy, tak i vnutit rozhodující části funkcionářského aktivu sociální demokracie shodné jednání.

Naopak hrozí nemalé nebezpečí, že neschopnost obsadit post předsedy sociální demokracie bude vnímána -- a odpůrci ČSSD představována -- jako projev slabosti této strany. Nebo dokonce jako příprava návratu ke starým tvářím a starým pořádkům.

Je jisté, že právě sjezd, který by zvolil Paroubka za řádného předsedu sociální demokracie, by mohl představovat tu dominantu volební kampaně sociální demokracie, která této straně chybí. Lze uzavírat sázky, zda by takový sjezd ČSSD přinesl dva či tři procentní body volebních preferencí. Možná rozhodující body. Jenže to by vyžadovalo nebát se řešení, která nejsou pro každého -- a to včetně Paroubka samotného -- jenom příjemná.

Článek vyjde ve čtvrtek v týdeníku Ekonom