V úterý kolem poledne mě zastavil v Praze na Kulaťáku v Dejvicích bezdomovec a chtěl, abych si od něj koupil časopis Nový prostor. Učinil jsem to a na titulní stránce čísla 247 mě zaujal titulek "Komunismus podle školáků" - a uvnitř: "Lidé narození na přelomu osmdesátých a devadesátých let prý mají minimální povědomí o tom, jak se žilo za komunistického režimu. Petr Holeček se vypravil na jedno z pražských gymnázií, aby se přesvědčil, jak to s letargií a neznalostí dnešních školáků vypadá."

Pomiňme neobratnost a nezaostřenost myšlení a nepřesnost vyjadřování už v tomto perexu - gymnazisté nejsou školáci. Ale nešť - chtěl jsem se dovědět, co si o komunistickém režimu myslí dnešní mladí lidé, protože ze svých seminářů na českých univerzitách mám zkušenost, že o něm nevědí téměř úplně nic, pletou údaje páté přes deváté, padesátá jako sedmdesátá léta a mentalitě tehdejšího režimu vůbec nerozumějí. Chtěl jsem se dovědět, zda je to na gymnáziích jiné, tak jsem se do článku začetl.

Jenže článek o tom, co si myslí o komunismu gymnazisté, vůbec nebyl. Článek byl PR reklamou pro sdružení Člověk v tísni a jejich festivaly a akce "Jeden svět", které promítá na českých gymnáziích propagandu o tom, jak ďábelský byl komunistický režim - a o tom, jak této videosugesci propadají osmnáctiletí studenti. "To je strašné, proč se nepodařilo [KSČM] hned zrušit? Proč má komunistická strana takovou podporu?" ptali se studenti podle Holečkova článku po sugestivně podaných filmech o justičních vraždách z padesátých let. Zkratové spojení mezi prokurátorem Urválkem a dnešní KSČM jim nepřišlo podivné.

Vyhýbám se akcím organizace Člověk v tísni, protože jsou to akce mladých komsomolců, kteří - snad - mají dobrou vůli pomáhat, ale to, co dělají je příliš politicky motivované, aktivistické a zaujaté. Je pravda, že svými filmovými festivaly upozorňují na závažné humanitární problémy na světě, ale žádný z filmů, které jsem na jejch akcích viděl, nebyl profesionální - byly to vždycky - jistě mnohdy v dobrých kauzách - hrubě manipulativní, emocionální aktivistické výlevy. Nepůsobí to seriózně. Pochybnosti mám i o vyváženosti filmů od Olgy Sommerové a Heleny Třeštíkové - jejich dokumentární filmy nemají příliš velkou myšlenkovou hloubku.

Takže mám velké pochybnosti nad PR kampaní pana Holečka v časopise Nový prostor, kde o názorech mladých lidí nepíše nic, ale dělá nepřípustnou zkratku mezi stalinským a normalizačním komunistickým bezprávím a dnešní KSČM, fungující a už šestnáct let zcela respektující demokratický režim. Působí to jako politická propaganda pro pravicové strany.

Naprosto souhlasím s tím, že komunistické bezpráví z padesátých a sedmdesátých a osmdesátých let se mělo kriminálně trestat - na základě prokázané individuální viny. Je však zcela zjevné, že šlo o individuální vinu, která má s nějakou ideologií jen málo společného. Ideologie nelze trestat ani kriminalizovat.

Kdyby bývalo nebylo Sovětského svazu, který si z Československa udělal svou kolonii, nebylo by ani "komunistického" útlaku. Bez sovětské koloniální mocnosti by komunistická strana zůstala zcela neškodnou organizací. Jakákoliv ideologie může být zneužita. Křesťanské náboženství, také plné lásky, bylo ve středověku neskrupulózními, patologickými jedinci zneužito k rozsáhlému masakrování lidí. Stejně tak dokáže nelidský jedinec zneužít k tvrdému útlaku i pravicové ideologie - čehož konec konců jsme občas svědky i v dnešní "demokratické" ČR i v mnoha částech světa.

Když se spojuje všechno tohle lidské svinstvo s ideologií, k níž se v pozměněné formě šestnáct let po pádu totalitního režimu hlásí úplně jiná strana, nemůže to soudného čtenáře vést k jinému závěru než tomu, že jde o trapné, časové, stranickopolitické hrátky. Dnešní KSČM těžko může nést odpovědnost v rámci kolektivní viny za Urválka. A voliči to vědí - aktivisté, kteří chtějí KSČM znemožnit, mají samozřejmě v demokracii plné právo to učinit, ale měli by to dělat efektivněji než tímto neohrabaným způsobem.

Před časem jsem na Glasgow University vyslechl přednášku vynikajícího britského rusisty Martina Dewhirsta o tom, jak silně byl Stalinův režim založen na středověké ruské samoděržavné praxi. Po přednášce jsem se přihlásil v diskusi s námitkou: "Martine, tohle je strašně zajímavé, ale já jsem z komunistického bloku a nám tam vždycky ve škole tvrdili, že sovětský režim je založen na marxismu."

Martin Dewhirst se na mě obrátil s úsměvem: "Ale absolutně, vůbec ne. Jak vás mohlo něco takového napadnout?"