Hovory obou přátel, k dílu cílené, probíhaly od druhé poloviny roku 2004 do začátku roku 2005 a jsou rozděleny na spisovatelovu biografii včetně rodinného zázemí. Osudné první zatčení, následné téměř osmileté věznění, potom v sedmdesátých letech - přesně 4. prosince 1973 podruhé - byl podmínečně propuštěn až 23. prosince 1975. V dalším oddílu chronologicky od r. 1976 do současnosti se rozhovory týkají hlavně Stránského tvorby filmové, literární i publicistické a činnosti v PENu a v dalších kulturních organizacích, výborech a pod. Tato část není na první pohled tak dramatická, jako byla předchozí, pro čtenáře a diváka zfilmovaného televizního seriálu Zdivočelá země a d. zajímavá však tím, že zde autor odkrývá metodu své tvůrčí práce.

V podstatě bych ji přirovnala k herectví, totiž celoživotnímu pozorovatelství rozličných typů, jak v určitých situacích jednali, jak se chovali, vyjadřovali, co si mysleli. Stránský zřídka volně fabuluje (výjimkou jsou dva svazky pohádek, ovšem i do nich vstupuje realita - totiž odloučenost). Lépe řečeno: jeho fabulace spočívá ve spojování a proplétání vzpomínek na lidi, s nimiž se v životě kdy setkal a které si dodnes, v jejich celosti vnější i vnitřní, plasticky a barvitě vybavuje. nelidství kontrastuje s přátelstvím, jež v jeho mysli (srdci) ony hrůzy převáží. Tato častokrát v knize zdůrazňovaná pozitivní ladění jsou příčinou Lukešovy nedůvěry, jemně vyjadřované např. "Ten výklad je tak idylický, že se mi zrovna moc nechce mu věřit... Opravdu jsi v lágrech nezažil žádné projevy nesnášenlivosti a xenofobie?" (s. 67). A podobně reagovali i režiséři filmů, natáčených podle jeho scénářů - Hynek Bočan a Petr Nikolaev.

Já však kořeny Stránského kladného přístupu spatřuji v jím zmíněném harmonickém prostředí rodiny, v níž vyrůstal, i v té, kterou se statečnou manželkou Jitkou a oběma dětmi - dnes už také s vnoučaty - vytváří - to citově, a rovněž v jeho rozumovém předsevzetí, o němž se zmiňuje na s. 181. "Od Josefa Heřmana Tyla" (spoluvězně, pozd. opata tepelského premonstrátského kláštera) "jsem poprvé slyšel slova svatého Augustina: Ars est difusivum sui - Umění je vyzařováním sebe. Jak čistý jsi ty, tak čisté je i to, co děláš. A když v sobě necháš kvasit zlobu, poznamenáš své vlastní dílo, poznamenáš i svůj vztah."

Jiří si toto "přikázání" uvědomuje každodenně, zdá se, že čím dál intenzivněji. Střeží se, aby tento zákon nezanedbal. Problém je, že v této knize tak činí na mnoha místech způsobem proklamativním.