Situace je o to komplikovanější, že nebylo stále dodnes ujasněno, jak to vlastně může být se zveřejněním výsledků před ukončením voleb, které de facto skončí nikoliv v polovině září, ale začátkem října. Stalo se již vícekrát v dějinách Spolkové republiky, že definitivní výsledky parlamentních voleb musely být o několik týdnu zpožděny právě pro úmrtí kandidátů těsně před volbami. Ze zákona vyplývá, že v tomto případě musí být vyhlášeny dodatečné volby nejpozději šest týdnů následně po dni, na který byly volby vyhlášeny.

Zaznívají hlasy pro i proti, zdali se voliči mají dozvědět alespoň předběžný výsledek voleb. Jedni upozorňují, že je jejich výsostné právo se co nejdříve dozvědět, co způsobili svým hlasováním, druzí tvrdí, že předběžné výsledky by mohly ovlivnit dodatečné volby, a proto by měly být zveřejněny až po provedení ve všech volebních okruzích.

Bez ohledu na to i tak se situace podstatně změnila proti původnímu očekávání a propočtům institucí na průzkum volebních preferencí. Ještě před několika týdny se zdálo, že vítězství černožluté opozice tedy CDU/CSU a FDP je neodvratné. Zpočátku dokonce zaznívaly hlasy, že unionistické strany budou mít ve Spolkovém sněmu absolutní většinu, v další fázi se považovalo za definitivní, že se tak stane za podpory liberální FDP. Dnes několik dní před volbami je však situace zcela odlišná a někteří analytici nevylučují ani možný návrat Schrödera do spolkového kancléřství. Hovoří se o všech možných kombinacích: od možné vlády velké koalice mezi unionisty a sociálními demokraty, která v poválečné německé historii byla jen jednou, až po tzv.rudo-rudě zelenou koalici sociálních demokratů, Levicové strany a zelených.

Poslední průzkumy ukazují, že takto sestavená levice by měla v současné době potřebných 49% k získání nadpoloviční většiny křesel ve Spolkovém sněmu. Unionisté by měli získat 41% hlasů, sociální demokraté 34 %, liberálové a zelení po 7% a nová Levicová strana-WASG 8%.

I když při posledním pondělním televizním klání vedoucí politici současných parlamentních stran hovořili pouze o možné černožluté koalici, nebo rudozelené, ozývají se hlasy, že nelze za současného vývoje vyloučit jakékoliv seskupení. Ministerský předseda Porýní-Vestfálska, místopředseda SPD Beck prohlásil ve veřejnoprávním rozhlase SRW, že "nikdo nemá právo říci, milí voliči, když volíš určitou koalici, pak s tebou nebudeme hrát".

Jasně se vyslovil jak pro velkou koalici tak tzv. Ampelkoalition červeno-žluto-zelenou. Prezident Německé průmyslové a obchodní komory Braun se jednoznačně vyslovil proti velké koalici, protože by "nebyla schopna najít společný reformní jmenovatel". Velkou otázkou zůstává i za jakých podmínek Lafontaine s Gysim by byli ochotni spolupracovat s Schrödrem a naopak.

Politologové poukazují, že ke zvratu voličského mínění ve prospěch Schrödera přispěla řada chyb, kterých se unionisté dopustili. První velkou nevoli vyvolalo nepromyšlené vystoupení předsedy bavorských křesťanských sociálů Edmunda Stoibera, který při útoku na Levicovou stranu-WASG prohlásil, že východním Němcům se nesmí umožnit, aby ovlivňovali celoněmeckou politiku.

Nejenže tím vyrazil trumf z ruky Angele Merkelové, která pochází z této části země, kam se její rodina se v padesátých letech přestěhovala z Hamburku. . To vše mohlo získat u řady voličů z východního Německa sympatie, které však Stoiber svými nešikovými kroky ztratil. Avšak ani její krok vyšachovat Stoibera ze svého volebního týmu, kde se nejprve hovořilo o příštím ministru zahraničí a poté financí, se neukázal být šťastným. Nahradila jej finančním expertem 62 letým bývalým spolkovým soudcem Paulem Kirchofem, který začal hlásat svůj program na zavedení 25% rovné daně a odbourání 418 daňových zvýhodnění.

Toho využila sociální demokracie, která jako jednou z hlavních volebních debat se zaměřila na daňovou politiku, kterou unionisté zřejmě z počátku nedocenili. Pro voliče se ukázalo, že tato parketa je více zajímá, než kritika unionistů za kladný postoj současné vlády na přijetí Turecka do Evropské unie, negativní stanovisko vůči atomové energii nebo za kritiku USA za její politiku vůči Iráku. Daně se totiž týkají nejen jejich peněženky, ale možné následné situace v důchodové a zdravotnické oblasti, jakož i podpory v nezaměstnanosti, kterou unionisté chtěli využít ve svůj prospěch.Miliony voličů při sledování předvolebního klání velkých politických stran bylo najednou zneklidněno tím, co by přinesla politika vlády Merkelové v této oblasti, když ji navíc nedovedla konkrétněji objasnit.

Unionisté se snažili obavy voličů z radikální změny daňové politiky a následným zalepením z toho vzniklých rozpočtových děr zvýšením daně z přidané hodnoty uklidnit. Sám Kirchof oznámil v Berlíně , že jeho plány by se týkaly nejdříve po roce 2009, až se podaří stabilizovat ekonomiku, ale na druhé straně nepřestává propagovat svou daňovou filozofii. Unionisté nemohli tak rozptýlit argumenty sociálních demokratů, že připravují podkopání základů sociálního státu a nahrazení sociálně tržního hospodářství jakýmsi předbismarckovským kapitalismem. To se nepodařilo přesvědčivě vyvrátit Merkelové v televizním duelu se Schrödrem, ani v následné výměně názorů na půdě Spolkového sněmu a v posledním televizním klání.

Vedoucí politici SPD proto stále žádají, aby návrhy Kirchofa na zrušení daňových výhod oznámila ještě před volbami. Špičkoví politici CDU/CSU to však odmítají s poukazem na své známé daňové plány, které počítají s daňovou kvótou mezi 12 až 39 % podle výše příjmů. Merkelovou obvinilo pravé křídlo sociálních demokratů tzv. "Seeheimerova kruhu", že se bojí říci voličům pravdu a Schröder konstatoval, že Merkelová je za této situace snad "způsobilá na funkci v Absurdistánu, ale nikoliv na úřad kancléře Spolkové republiky Německo". Ze dne na den klesající preference konzervativní opozice vlastně ironizují jejich hlavní volební heslo : "Každý den vlády sociálních demokratů škodí Německu", na "každý den vlády rudozelené koalice oslabuje volební naděje CDU/CSU na vítězství".