Císařská Říše věděla předem o připravovaných ukrutnostech na Arménech. Jako nejužší spojenec Cařihradu za I.světové války měl Berlín k dispozici od svých diplomatů informace, které detailně popisovaly deportace, pronásledování a vraždy, kdy v Eufratu plovaly tisíce dětských mrtvolek, části těl a pytle se zavražděnými Armény .

"Turecká vláda chce arménskou rasu vyhubit", psal tehdy německý velvyslanec do Berlína. Říšský kancléř Bethmann-Hollweg k tomu poznamenal "náš jediný cíl je udržet až do konce války Turecko na naší straně, ať Arméni budou zničeni nebo nikoliv". Podle vyjádření historiků bylo Německo tehdy jedinou mocností, která mohla tomu zabránit energickou intervencí, ale ze sobeckých vlastních cílů tak neučinilo. Naopak němečtí císařští důstojníci a vojáci, kteří tenkráte v řadách tureckých spojenců hráli důležitou roli, se spoluúčastnili na organizování zločinů a deportací. Arméni museli tak jako křesťané z náboženských a etnických důvodů zemřít, protože neodpovídali představám Mladoturků o čistě rasovém Turecku, spojenci Německa proti Dohodě.

Dokumenty jednoznačně potvrzují, že tak v roce 1915 tak došlo k prvé genocidě ve XX.století. Použití tohoto slova se pro politické strany v Bundestagu stává ožehavou otázkou, protože půjde o diplomatický postup vůči Turecku. Německý velvyslanec v Ankaře byl již upozorněn, že Turecko považuje celou záležitost za ?pokus zemi pomluvit a zasahovat do jejích dějin". Turecká vláda zatím popírá, že šlo o organizovanou genocidu, ale o ?obranu osmanské říše proti povstavším Arménům".

Turecký ministr zahraničí vyzval Spolkový sněm, aby nepřijal žádnou rezoluci k této otázce. Frakce unionistických stran CDU/CSU žádá vzpomínku na vyhnání a masakr a současně má spolková vláda dosáhnout, aby Turecko vyřešilo bezpodmínečně svůj vztah k arménskému národu současně s tím, aby byl zaujat postoj k politice císařské Říše vůči Arménům. Vyhýbá se však pojmům genocida a zločiny proti lidskosti. Cem Özdemir, poslanec Evropského parlamentu za stranu Společenství 90/Zelení, který zastupuje silnou tureckou menšinu v Německu, upozornil, že sblížení Turecka s Evropskou unií celý proces vyrovnání s tímto problémem urychluje. Podle jeho názoru se postupně prosazuje, že dějiny "nejsou jen dějinami hrdinství" a také obsahují temné kapitoly. "Prorokuji, že za krátkou dobu, kterou jsme určili pro jednání o členství, zažijeme Turecko, kde bude odstraněno tabu o arménské otázce, které zde do dneška stále platí".

Özdemir přitom v souvislosti s nadcházející debatou ve Spolkovém sněmu upozornil, že "nikoliv každý, který nyní upozorňuje na arménskou otázku, činí tak z lásky k Arménům nebo multikulturní společnosti v Turecku. Jde i o lidi, kteří by multikulturní společnost v Německu raději již dnes než zítra pohřbili."

Především však vyzdvihl úlohu tureckých intelektuálů, kteří se bez předsudků zabývají minulostí. Hovoří dnes otevřeněji, o čem by před pěti nebo deseti lety nemohli ani v náznaku. Turecko se dnes nachází v době, ve které se nacházelo Německo koncem padesátých let při zpracování dějin. Již z toho je patrné, jak těžký je tento proces. Lidé v Turecku začínají klást otázky. Tento proces nelze zastavit.

Podle německých pramenů sestavil -jak-