Stoiber míní, že 18.září v den voleb tento neúspěšný experiment skončí. Bude o něm rozhodovat na 62 milionů německých voličů, z nichž podle posledních průzkumů jej podporuje pouhá třetina a pouze každý desátý věří v jeho pokračování. Není proto divu, že nyní konzervativci žijí v nové naději, protože podle nich sedm ztracených let nebylo pro ně jednoduchou dobou.

Zelení za poslední čtvrt století postoupili podle jejich názoru až příliš daleko v politice. Když v roce 1983 vstoupili do Spolkového sněmu vyzbrojeni slunečnicemi a pletacími jehlami, nebylo ani slechu o nějaké možné rudozelené spolupráci. Vždyť za svůj vzestup v politice mohli děkovat tehdejšímu sociálně demokratickému kancléři Helmutu Schmidtovi, který proti vůli ekologů prosazoval jaderné zbraně i elektrárny. Z toho nemohla vzniknout žádná láska na první pohled. Přesto "realisté" mezi zelenými toužícími po moci viděli, že k dosažení je pro ně jedinou šancí rudozelená koalice.

V osmdesátých letech byl v tomto směru učiněn první pokus ve spolkového zemi Hesensko. Ještě předtím tamní sociálně demokratický ministerský předseda Holger Börner, vyučený betonář, žertoval o ochráncích přírody, že takové lidi je nutno "latí přetáhnout". V prosinci 1985 však s vážnou tváří instaloval zeleného ministra životního prostředí Josepha Fischera a na paměť tehdy obutá sportovní obuv je dodnes vystavena v tamním muzeu. Brzy na to sice rudozelená koalice ztroskotala, ale bylo prolomeno tehdejší tabu. Brzy na to následovaly další rudozelené zemské vlády v Hamburku, Severním Porýní-Vestfálsku a Šlesvicku-Holštýnsku. V roce 1990 učinil tehdejší ministerský předseda Dolního Saska Gerhard Schröder první svou zkušenost s rudozelenou koalicí.

Večer 27.září 1998 došlo v celoněmeckém měřítku k tomu, že existovala rudozelená většina ve Spolkovém sněmu. Sám vítěz voleb Schröder byl z toho zmatený. Byla to náhoda nebo nehoda ? Tvrdilo se, že po třiceti letech přišli k moci osmašedesátníci, avšak šlo o omyl. Pouze Joschka Fischer byl aktivista z těchto let, který se dříve pral v ulicích s policií. Ostatní, i když se cítili jako pokrokáři, nebyli nikdy částí studentské protispolečenské revolty tohoto roku. Přicházeli však přesto pozdě, protože jejich dobou byl začátek devadesátých let. Museli čekat ještě dalších osm let, protože Helmut Kohl si přisvojil znovusjednocení Německa a poté neměli již žádné nové vize kromě několika jednotlivých idejí.

V této situaci začala pracovat vláda Schrödera, která nejprve prosazovala politiku "nového středu" a pak "třetí cestu". Přitom bylo nutno řešit enormní otázky: krize a války potřebovaly rychlá rozhodnutí a místo toho nastoupila bezradnost, která se kryla "politikou klidné ruky" a později "Agendou 2010".

Nastávající konce této politiky se stávají terčem kritiky, protože jak poznamenal "Der Spiegel", "musí vláda přiznat, že učinila zemi nesociální, autoritářskou a militantní". Jaká je tedy skutečnost?

Podle zelených byl na začátku "deficit modernizace", protože v posledních letech svého kancléřství Kohl všechno "projedl". I když se na prvý pohled zdá toto hodnocení pravdivým, těžko lze jej použít jako omluvu. Především má za to odpovědnost sociálně demokratická strana SPD. Již na začátku byly protikladné názory, jak má vláda zemi reformovat. Tehdejší šéf strany a ministr financí Oskar Lafontaine prosazoval oživení poptávky, avšak poradci Schrödera poukazovali spíše na konzervativní recepty Tonyho Blaira. Vedle standardních problémů moderní průmyslové společnosti - globalizace a přestárlosti - Německo neslo ještě další zátěž: od sjednocení Německa osm let před tím tekly miliardy do radikálně deindustrializovaného Východu.

Kohlova prorocká slova o "kvetoucí zemi" se nekonala a místo toho již zatížené sociální pokladny byly stále více zatěžovány přílivem dalších bankrotujících zákazníků. Zelení za této situace prosadili poplatky za vracení plechovek a ochranu přírody budováním větrných elektráren, čímž Německo je v současné době na čele obnovitelných energií ve světě. Gerhard Schröder přitom došel k přesvědčení, že neexistuje žádná levicová nebo pravicová hospodářská politika, ale pouze "správná". Aby se našla, konaly se ve spolkovém kancléřství kávové dýchánky mezi zástupci zaměstnavatelů a odborů v rámci tzv. "Spojenectví pro práci - Bündnis für Arbeit". Nakonec ředitel Volkswagen, dnes odhalený korupčník Peter Hartz, připravil pro Schrödera sanační koncept pro Německo, nesoucí jeho jméno. Experiment Hrtz IV. uvrhl SPD do nejhorší existenční krize, která přišla velmi draho, aniž by dodnes zaznamenala nějaký zřetelný úspěch.

Následným odchodem Lafontaina levice již předtím vše ztratila a vysoká zadluženost státu se považovala za zdroj všech neduhů. Nový ministr financí Hans Eichel dostal již v roce 1999 rigorózní úkol - spořit. Oznámil, že v roce 2006 bude dosaženo vyrovnaného státního rozpočtu, což z dnešního pohledu zní jako žert.

Vláda zahájila reformy sociálního systému, změnila zásady důchodů, rozšířen systém soukromé sociální služby. Později již se souhlasem zemských parlamentů, které se postupně dostaly do rukou křesťanských demokratů a sociálů CDU/CSU, byly zahájeny korektury zdravotního pojištění. Současně s tím rudozelení prosadili drastické snížení daní jednotlivců i podnikatelů. Velkopodnikatelé prakticky neplatí žádné daně na rozdíl od USA, kde jsou zdaňovány zahraniční zisky včetně kursových zisků. Profesor ekonomických věd Lorenz Jarass k tomu ironicky poznamenal, "kdo by předtím předpokládal, že zrovna rudozelená vláda se stane ochráncem mezinárodního finančního kapitálu?"

Důsledkem tohoto rozhodnutí byl drastický propad státních příjmů. Ctižádostivá úsporná opatření ani kriteria evropského stabilizačního paktu nebyly dosaženy. Přesto však konjunktura nenaskočila. Počet nezaměstnaných, jehož pokles Schröder v roce 1998 vyhlásil za podmínku svého úspěchu, vzrostl na pět milionů. Kancléř na to reagoval "Agendou 2010", která znamená přiostření dosavadního kurzu, který je však rozporuplně hodnocen. Šéf zaměstnaneckých odborů VERDI Frank Bsirske prohlásil, že byly otevřeny cesty "neoliberálním dogmatům, které však již v éře Kohla nefungovaly". Na straně druhé hlavní vedoucí Spolkového svazu německých bank Manfred Weber prohlásil, že "rudozelená vláda si zasluhuje co nejvyšší respekt". Pro společnost znamenala rudozelená koalice rozhodující snahu o nalezení uznání multikulturní podstaty občanství, protože čtyřicet let proudili do Německa ku prospěchu tamního průmyslu lidé z půli Evropy.

Konzervativci stále opakovali, že "Německo není žádnou zemí přistěhovalců", zatímco vláda připravovala nový pojem práva státního občana. Až dosud bylo privilegium Němců na občanství spojováno stále s krevním společenstvím.

Schröderova vláda se vyslovovala pro možné dvojí státní občanství. Toho zneužil politik CDU Roland Koch při hesenských zemských volbách a nastartoval podpisovou akci proti tomuto novému zákonu. Rudozelení se zalekli, a tím utrpěli první velkou porážku nejen v Hesensku, ale i dalších spolkových zemích. Brzy na to ztratila i většinu v druhé parlamentní komoře - Spolkové radě a na jaře letošního roku poslední rudozelená zemská vláda padla v Severním Porýní-Vestfálsku.

Přesto však v oblasti sociální a kulturní splnila koalice očekávání svých voličů. V rovnoprávnosti žen, integraci přistěhovalců a v právech menšin udělala značné pokroky. Obratu dosáhla též v zahraniční politice. Buržoazní společnost byla přesto poněkud nervózní, když bývalý pouliční bijec Joschka Fischer se stal novým ministrem zahraničí. Brzy však tyto obavy odpadly, když úspěšně jednal s prezidentem Clintonem i ministryní zahraničí Albrightovou.

Na Blízkém Východě byl brzy velmi ctěným hostem jak u Izraelců, tak Palestinců. Problémy nastaly s alternativními kruhy, protože Schröder a Fischer rozhodovali o prvním válečném nasazení od dob Hitlera při útoku NATO proti Srbsku bez formálního mandátu OSN. Především Fischer musel přesvědčit pacifistické zelené a prosadit tento postup. Pozdější nasazení Bundeswehru v Makedonii a Afganistanu narazila již na daleko menší odpor.

Uvnitř Evropské unie vláda navázala na tradiční styky s Francií. Vyvrcholením byl společný odpor proti válečným plánům USA v Iráku, kdy spolu s Ruskem se postavili proti spojencům Anglii, Itálii a Španělsku. Při rozšíření Evropské unie se Fischer i Schröder vehementně zasadili pro vstupní jednání s Tureckem. Nebylo však zatím dosaženo cíle, aby Německo získalo stálé místo v Radě bezpečnosti OSN. Fischer se stal nejoblíbenějším německým politikem.

Již za necelý měsíc se ukáže, zdali levicová vláda v Německu v letech 1998 - 2005 byla pouhou epizodou v dlouhých letech vládnutí konzervativců. Sociálně-liberální éra vlády SPD se Svobodnou stranou Německa v letech 1969-82 skončila hlubokým zklamáním. Nyní hrozí stejné nebezpečí ztráty iluzí a výsledkem je zrod nové levicové strany, sestávající se z východoněmecké postkomunistické PDS a odpadlých sociálních demokratů na západě země pod vedením Oskara Lafontaina.

Naděje voličů v Schrödera vyplývaly z přesvědčení, že bude Německo lépe vést než Kohl. Nyní se vytváří přesvědčení, že to bude Angela Merkelová, ale může se vůbec něco radikálně změnit za situace, když již nyní Edmund Stoiber každým dnem je pro unionisty větším otazníkem? Svým vystoupením proti východním Němcům, že "nesmí mít právo ovlivňovat výsledky voleb" a následnou polemikou zastínil snahu Merkelové, aby středem předvolební kritiky učinila ekonomickou politiku rudozelené koalice.

Jak prohlásil jeden z představitelů CDU, jeho strana je nyní v pěkné bryndě a utěšuje se, že návštěva papeže Benedikta XVI. v Německu by mohla vše zastínit. Faktem však zůstává, že podle posledních volebních průzkumů ztratila zatím CDU/CSU naději, že by mohla sama sestavit vládu a stále více se hovoří o velké koalici s SPD, i když obě strany to rozhodně odmítají.