Televizní poznámka Jana Čulíka o britském sexuálním a pivním turismu, namířeném do Prahy, ve mně vzbudila myšlenku poukázat na jeden dílčí jev, díky němuž si naopak turisté všeho druhu musí myslet ledaccos o nás.

Bydlím na půl cesty od letiště na Dejvickou a den co den jezdím autobusem 119, který je mimo drahého taxíku pro turisty jedinou rychlou možností, jak se dostat z Ruzyně do vnitřní Prahy (existují ještě autobusy, které se zdlouhavě proplétají periferiemi Prahy a končí na západních stanicích metra B). Autobus je bezvýhradně našlapaný tak, že jeden druhému stojí na noze, což zahraniční cestující většinou snášejí hrdě, jen se špatně skrývaným zděšením na tváři.

Horší to ale je s českým hlášením stanic. Stalo se evergreenem, že po hlášení: "Červený vrch, příští stanice Dejvická", se všichni zahraniční turisté, kteří vědí z map, že na Dejvické mají přestoupit na metro, hrnou ke dveřím, a jen dobrovolníci jako já jim v této lehkověrnosti brání.

Pražáci jsou už na našlapané autobusy zvyklí. Bylo by milé, kdyby Dopravní podniky, nasadily víc autobusů čísla 119, aby alespoň cestující z letiště (ani Čechovi, který se po náročném letu vrací domů, to jistě není milé) nemuseli na vlastní kůži prožívat, co je to homogenní pasažérská plazma a k hlášení na této lince přidali alespoň anglickou paralelu.

Zase by ubyl jeden jev, díky němuž vypadáme jako idioti my.