Text knihy vznikl na základě informačního materiálu pro učitele na téma Odsun-Vertreibung, Transfer Němců z Československa 1945 - 1947, vydaného pro Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. Nejde o jednotnou knihu, ale o soubor studií rozložených do osmi kapitol, se seznamem bibliografie k česko-německé otázce a dokumenty obsahujícími zákony a dekrety související s tímto tématem. Dále pak s přílohou obsahující barevnou mapu národnostních poměrů na území Čech, Moravy a Slezska v roce 1930 a přehlednou tabulku s dekrety prezidenta republiky a výsledky voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu Československé republiky v létech 1920 až 1935. Na kvalitním křídovém papíře pak kniha Rozumět dějinám obsahuje několik desítek doprovodných historických ilustrací a dobových fotografií. Knihu připomínkovali Jiří Gruša, Vladimír Mikule, Tomáš Vrba, František Pavel Novotný, Jiří Vaněk a Benjamin Kuras. Bohatý ilustrační materiál poskytl Jaroslav Čvančara z knihy Někomu život, někomu smrt, Václav Jiřík z Nedaleko od Norimberku, Roman Karpaš ze Stalo se na severu Čech 1900-2000, Dobroslav Pičman, Památník Lidice a další nejmenovaní vlastníci ze soukromých archivů. Uvedení autoři textu i obrazů, stejně jako ti, kteří knihu doplnili připomínkami, zcela jistě patří k odborníkům, kteří mají co říci o tomto stále otevřeném a diskutovaném problému.

Bezesporu jde o dobrou pomůcku, ukazující kudy by mělo vést poznání i řešení složitého česko-německého dialogu tak, aby nevedl opět do slepé uličky, tak jak se stalo v roce 1938 se všemi katastrofickými následky na obou stranách.  Cílem vydané knihy je podle autorů na faktech osvětlit vzniklé problémy. Ty se týkají celkového charakteru česko-německých vztahů v jejich historickém vývoji. V obdobích vypjatého národního boje převládala vzedmutá národní euforie, která na nich převážně nenacházela nic pozitivního.

Listopad 1989 otevřel dveře k důkladnému studiu těchto vztahů a k možnosti získané poznatky svobodně formulovat a uveřejňovat. Tak se za tuto dobu  na české i německé straně objevila řada prací citlivě sledujících pozitivní i negativní stránky komplikovaných česko-německých vztahů, zejména po ztroskotaných německých plánech na české národní bezživotí a následném vysídlení sudetských Němců. S tím pak podle autorů knihy souvisejí i pokusy určité české skupiny prosadit do podvědomí vlastního národa jakoby "německou" pozici, která nebere ohled na historické souvislosti. V důsledku toho vzniká u nás nervozita vrcholící v politických svárech o vysídlení, související s chystaným vstupem České republiky do Evropské unie.

Autoři poukazují, že za této situace vznikaly jimi napsané texty podle nejlepšího vědomí a svědomí bez ohledu na momentální vzruchy a tendence k národnímu radikalismu. Recenzent nemůže proto nic více ani méně než seznámit čtenáře jen se zúženým obsahem knihy "Rozumět dějinám" a nemá ani prostor vykládat podrobná stanoviska k různým právním a politickým aspektům jednotlivých historických etap, zejména pak k právním aspektům odsunu a jeho interpretací. Je na odborné veřejnosti a na čtenáři, aby si udělal po jejím přečtení svůj vlastní úsudek. Některé faktické nepřesnosti přitom nikterak nesnižují hodnotu tohoto díla.

Historické kořeny česko-německých vztahů

Kniha již na začátku osvětluje historii společného soužití Čechů a Němců na území dnešní České republiky a poukazuje, že má hluboké kořeny sahající až do 13. století. Tehdy právě začali do země přicházet noví obyvatelé a začala středověká kolonizace, zvaná později některými historiky také "německá". Česká kotlina byla tehdy osídlena jen asi z 15 procent , avšak prvými kolonisty v předchozím století byli domácí obyvatelé, kteří se posunuli až k podhůří pohraničních hor. Teprve pak začali přicházet noví osadníci nejen z přilehlých oblastí, ale dokonce až z Porýní. Nebylo to však první setkání českého etnika se svými západními sousedy, už v období Velké Moravy přišli kněží až z francké říše. Nic tudíž nepotvrzuje, jak zdůrazňuje kniha, že česká kultura byla pouhou napodobeninou vyšší kultury "německé" a její samostatný vývoj byl nasycován novými inspiracemi.

Český středověký stát patřil již ve 13. století k předním mocenským centrům Evropy a již od první poloviny 10. století byl počítán mezi státy Svaté říše římské. Němci byli v zemi vnímáni jako lidé cizí, hosté mluvící jiným jazykem. Protiněmecké nálady v tehdejší době vznikly vinou pětiletého správcovství Oty Braniborského (1278-1283), ale ztotožnění Němce a nepřítele plně převládne až v 15. století během husitství a v následující epoše.  Bohemocentristická politika Karla IV. , která poskytla české šlechtě nebývalý prostor v politice, oslabila pak přechodně po dobu jeho vládnutí v 14. století protiněmecké ostří.

Během 14. a 15. století však dochází k silnému nacionálnímu vědomí nejen u Čechů, ale i u Němců a diskusím, kdo vlastně prvý obýval českou kotlinu. Kniha pak se zabývá vývojem od bitvy na Bílé Hoře v roce 1620 až po revoluci v roce 1848 , který silně poznamenal vztahy mezi oběma etniky. V té době byl proces národní emancipace Němců nejen rychlejší, ale také složitější, protože neexistoval jednotný německý stát. Na české straně zatlačené do defenzivy se ozývala později populární věta, "že přijde doba, kdy bude Čech na pražském mostě vzácnější než jelen se zlatými parohy".

Od revoluce k samostatnému státu

Rok 1848 byl podle autorů knihy pro rozvoj vztahů Čechů a Němců v 19. a ve 20. století klíčovým okamžikem,. Po krátkém období společného nadšení a velkých očekávání z nadcházející svobody, v níž čeští a němečtí politikové nacházeli společné ideály a také cestu k sobě navzájem, , jak konstatuje kniha, přišel však rozchod a vzájemné neporozumění. Vyspělejší německé prostředí bylo ochotno respektovat kulturní autonomii Čechů, ale nebyla připraveno akceptovat samostatnou českou politiku a její program. Český a německý politický program se dostal do nepřekonatelných protikladů a na české straně jsou oprávněné obavy z germanizace.

U českých Němců pak prosazující se převaha české strany vyvolala pocit defenzívy. To se pak stalo jednou z podstatných psychologických konstant dalšího vývoje česko-německé politiky až do jejího hořkého konce. Není proto náhodné, že od revoluce 1848 se činí pokusy o dosažení jakéhosi národnostního vyrovnání, které se však nepovedlo a dospělo ve 20. století ke katastrofickému vyústění. Byla zde snaha o vytvoření německých samosprávných celků, o kterých uvažovali za jiných podmínek po vzniku československého státu T. G. . Masaryk i Edvard Beneš. Již v roce 1888 přišel Julius Grégr s jiným návrhem, podle něhož by bylo možné oddělit od Čech jejich pohraniční výběžky, čímž by se počet Němců snížil asi o jednu třetinu.

Po půl století v září 1938 zazněly znovu obdobné návrhy jako pokus o vyřešení česko-německé krize. Slovo odsun se již tehdy ozývalo, a to jak z německých tak českých úst. Německý historik Karl Lamprecht uvažoval o odsunu Čechů do Bosny a obdobně se nechal slyšet Jakub Arbes, požadující vyhnání Němců z Čech. Tehdy se tyto návrhy považovaly za extremní, o půl století později však byly již reálnou možností. Český národ dokázal v období národního obrození nejen pozdvihnout svůj jazyk a položit základy národní kultury, ale dosáhnout v osmdesátých letech 19. století i emancipace ve sféře hospodářské. T. G. Masaryk si byl dobře vědom vzniklé situace a konstatoval, že "politická samostatnost bez hospodářské je nemožná". Uvědomoval si však také, že proces hospodářské národní emancipace má i mezinárodní rozměr a tyto myšlenky pak rozpracoval během I. světové války a při zakládání samostatného československého státu.

První desetiletí československého státu

"Rozumět dějinám" pak poukazuje , že za I. světové války vznikla idea československé státnosti jako obrana proti přetvoření Rakousko-Uherska na stát čistě německého charakteru. Znovu se objevil nerealistický na tehdejší dobu názor na vysídlení Čechů do Bosny a německé nacionální požadavky se před válkou ještě více prohloubily v tzv. Velikonočním programu.

Základní ideou měla být německá Mitteleuropa hrozící obrátit vniveč všechny výdobytky, které česká politika vytěžila z dlouholetého střetávání s rakouskými Němci. Vyvolala nakonec v Čechách odpor, který vyústil ve většinovou nenávist k monarchii a úsilí zřídit vlastní československá stát. To nakonec vedlo k 28. říjnu 1918, kdy deset dnů předtím byla československým odbojem v čele s T. G. Masarykem přijata Washingtonská deklarace proklamující nezávislý československý národ a stát.

Čechoslováci se tak stali většinovým národem (1921 64,79%), který používal jako oficiální jazyk češtinu a slovenštinu, ostatní národnostní skupiny včetně Němců( 1921 23,63) se staly menšinami. Početně největší tvořili Němci, kteří však nebyli stejnorodou skupinou a svou kulturní i politickou identitu spojovali s německým obyvatelstvem těch zemí a států, s nimiž sousedili. Tato různá orientace byla vyjádřena i v pokusech o připojení k různým jiným státním útvarům a proto českoslovenští politici věnovali německé menšině zvláštní pozornost. Němcům nabídli, aby opustili svůj agresivní program a podíleli se na budování nového státu. Dávali vztahu k německé menšině velký význam a vyjadřovali přesvědčení o budoucím dobrém soužití.

U německého obyvatelstva však převažovala snaha uchovat si předchozí nadřazenost a privilegia. Diferenciace vznikla zvláště pak v židovské komunitě, které československý stát zaručil politickou rovnost i menšinová práva. V Čechách se z této minority přihlásila polovina k československé národnosti, třetina k německé a 15 procent k židovské, na Moravě pak v opačném gardu. Největší podíl Židů ve struktuře obyvatelstva bylo na Podkarpatské Rusi, kde se ve své drtivé většině přihlásili národnostně i nábožensky k židovství. Vztah rozhodujících částí německých politiků k nově vzniklému státu byl jednoznačně negativistický hned od jeho vzniku.

K pozitivní změně došlo v létech 1920 - 1932, kdy střízlivěji uvažující němečtí politikové vzali novou realitu na vědomí, a to především sociální a křesťanští demokraté a agrárníci. Tento aktivistický proud německé politiky nabýval postupně na síle a v polovině tohoto desetiletí převládl. Do vlády nakonec vstoupili i němečtí ministři, ale československá strana svou následnou zemskou správní reformou vyšla vstříc jen slovenským požadavkům a znemožnila zřízení převážně německých žup. Navíc revidovala i jazykový zákon, a ten pak ztěžoval i používání německého jazyka v úředním styku. Přesto však koalice českých a německých aktivistických stran vydržela až do posledních měsíců existence první republiky.  

Od Heimatfrontu k Protektorátu

Zlomem se stalo pak období od nástupu Hitlera v sousedním Německu, které na konec vedlo k vytvoření Henleinovy Sudetendeutsche Partei, která se stala vítězem parlamentních voleb v roce 1935. K tomu podle autorů vedly tři hlavní příčiny: První bylo propuknutí světové hospodářské krize, druhá politický a vojenský vzestup Třetí říše a třetí pak vytvoření SdP, která získala mezi Sudetskými Němci téměř monopolní postavení. Tomu nemohlo zabránit postavení otevřené nacistické strany DNSAP mimo zákon spolu s Deutsche Nationalpartei. Jejich nástupkyní se stala na přechodnou dobu Sudetendeutsche Heimatfront, kterou nakonec plně ovládla SdP. Ta byla silně infiltrována nacismem a postupně sílí její myšlenka na rozbití Československa a připojení nejen Sudet, ale celých Čech a Moravy k říši. Československá politická reprezentace nebyla na tuto situaci příliš připravena a nebyla ani jednotná v postupu, jak této katastrofě zabránit. Podle autorů knihy oproti dnes rozšiřovaným názorům i Edvard Beneš a jemu blízcí politici zastávali realistická stanoviska a navrhovali decentralizaci státní správy a zavedení skutečné regionální samosprávy. To však bylo ještě možné v druhé polovině dvacátých let, ale na konci třetího desetiletí za existence SdP to hrozilo likvidací státu. Ta své požadavky během roku 1937 tak vyostřovala, že 19. listopadu téhož roku Henlein zaslal Hitlerovi memorandum, v němž konstatoval, že "srozumění mezi Čechy a Němci je v Československu prakticky nemožné". Po anšlusu Rakouska Německem v březnu 1938 a nedodržení spojeneckých dohod s Československem přes všechnu snahu československých politiků musela zákonitě skončit existence první republiky Hitlerovým mnichovským úspěchem.  

Znamenalo to porážku a hlubokou destrukci celé československé státní ideje. Třetina státního území byla okupována a vyhnáno na 170 tisíc Čechů, Židů i sudetoněmeckých demokratů a to vše s následným rozpadem československého státu. Pokus o udržení Česko-Slovenské (tzv. druhé) republiky se ukázal nerealistický, i když nová vládní garnitura se snažila orientovat na Německo a jemu blízkých ideových a politických základech. Hitler, když nenarazil na mezinárodní odpor, dokončil své plány a 15. března okupoval, jak říkal "rest-Tschechei", když den předtím inicioval vyhlášení Slovenského štátu. Tímto se znovu proměnil česko-německý poměr, a to nejen v státoprávním ohledu, ale v každodenním životě i v perspektivách budoucího vývoje, který měl při nejlepším skončit vysídlením Čechů k Ledovému moři. Z takto vzniklé české nenávisti vyvolané bojem o holé přežití vyrůstalo podhoubí, z něhož vysídlovací plány pro sudetské Němce byly nastartovány.

Na cestě k rozhodnutí o odsunu Němců

Cílem Třetí říše byla totální germanizace českých zemí včetně exploatace její ekonomiky. Od prvních dnů po 15. březnu Němci dali jasně na srozuměnou, že protektorátní autonomie bude postupně omezována a v přímé souvislosti s vývojem připravované války může být kdykoliv vypovězena až přestane existovat vůbec. To potvrdilo brutální odvetné opatření za velké české demonstrace k 28. říjnu, kdy byly zavřeny české vysoké školy, popraveni předáci studentského hnutí a samotní studenti uvězněni v koncentračním táboře. Ruku v ruce přikročili okupanti i k přípravám a pozdější likvidaci Židů a odnětí jejich majetku cestou tzv. "arizace". V německé propagandě se uvádělo, že Židé odcházejí pracovat na východ Evropy a v jejich plánech se uvádělo, že část Čechů neschopných germanizace má později odejít za nimi. Následný otevřený teror vrcholící nástupem Heydricha v září 1941 a krvavou odvetou za zdařilý atentát v létě 1942 na jeho osobu nemohl vést k ničemu jinému než k rostoucí nenávisti, ústící do plánu na odvetu, počítajícímu s vysídlením Němců z českých zemí. Vůdčí osobností zahraničního, ale i domácího odboje proti Němcům se stal Edvard Beneš.

Úzkostlivě se snažil obnovit Československo s platnými předpisy, zejména ústavní listinou z roku 1920. Jednou z důležitých otázek pak bylo vyřešení vztahu k československým Němcům, kdy na jedné straně stálo česko-německé protinacistické a demokratické spojenectví a na druhé převážná část sudetských Němců, kteří podpořili německé plány na rozbití předmnichovské republiky. Beneš zpočátku se snažil německé demokratické hnutí v exilu, zejména sociálně demokratické, zapojit do vznikajících státních orgánů, ale po Lidicích a Ležácích se ostře radikalizovalo u domácího odboje protiněmecké mínění.

Budoucí poválečné hranice Beneš původně necharakterizoval jako předmnichovské a snažil se hledat různá pragmatická východiska. Odhalování nacistických zločinů v celé jimi okupované Evropě změnilo postupně i mínění vítězných mocností, které jako celkové řešení přijaly odsun německých menšin ze všech jimi ovládaných území. Definitivně pak o tom rozhodla postupimská konference v srpnu 1945 Velké Británie, SSSR a USA, která rozhodla též o řádném transferu Němců také z ČSR.

 Závěrečná část knihy "Rozumět dějinám" odpovídá na otázku, zda dané vyústění tvrdého nacionálního radikalismu vůči Němcům bylo nutné, když již bylo jasné, že česká národní existence je zajištěna. Odpovídá, že to byl jen logický důsledek toho, co české obyvatelstvo do posledního dne války prožívalo. Brutální teror pokračoval a ještě v květnu 1945 na pokyn K. H. Franka, jednoho ze sudetoněmeckých vůdců, pokračovaly popravy českých vlastenců. Hrůzný postup okupačních vojsk vůči často bezbrannému obyvatelstvu při květnovém povstání v posledních dnech války nemohl nevyvolat brutální jednání na některých SS-manech, vojácích a německých civilistech.

Takto přikrmená nenávist, podle autorů knihy navíc zneužita kolaboranty, aby se mohli znovu etablovat, měla za následek neomluvitelné excesy a divoké odsuny z české strany. Samotný legální odsun pak je nutno zarámovat do transferů jako součástí poválečné koncepce Evropy. Úhrnně toto vysídlení postihlo něco přes 10 miliónů Němců, kteří žili původně mimo území dnešního Německa a v letech 1945 - 1947 tu našli útočiště a nový domov. Nikoliv náhodou nebyla do Všeobecné deklarace lidských práv práva menšin tehdy pojata. Jde o novodobý fenomén posuzovaný za zcela jiné situace, navíc většinou generací politiků, kteří neprožili období před více jak půl stoletím.

Odsun německého obyvatelstva po druhé světové válce schvalovaly všechny vrstvy, podílející se na protinacistickém odboji. Považovaly je za legitimní, vedoucí k trvalému míru a dobrým vztahům mezi Československem a Německem v budoucnosti.